Hrozí Iráku teokracie?

V minulém čísle Revue Politika jsme v článku Petry Kuchyňkové přinesli první reflexe iráckých voleb. Příspěvek tohoto čísla byl napsán na základě znalosti definitivních výsledků, kromě detailnějšího pohledu na technickou stránku voleb nastiňuje i některé varianty povolebního vývoje v zemi.

Volby, které se letos 31. ledna v Iráku uskutečnily, nebyly pro tuto zemi - jak se obecně soudí - historicky prvními svobodnými volbami. Již ve 20. letech, v období britské mandátní správy, byla v zemi ustavena konstituční monarchie a v roce 1925 byl poprvé zvolen irácký parlament. Tato praxe pokračovala i po osamostatnění Iráku v roce 1932, přičemž poslední volby, které bylo možno označit za svobodné, se konaly v roce 1953. Všechny následující volby byly již zmanipulovány ve prospěch vládnoucího režimu.

Organizace a průběh voleb

Hlavním organizátorem letošních voleb byla Nezávislá irácká volební komise. Ve věcech technického, finančního a logistického charakteru jí asistovala Organizace spojených národů. Pro velmi strukturovanou společnost byl zvolen poměrný volební systém a celý Irák se stal jedním volebním obvodem (podobně jako v Izraeli nebo v Holandsku). K volbám mohli přijít všichni Iráčané starší 18 let, přičemž kandidátům muselo být nejméně 30 let. Ženám bylo v iráckých volbách na kandidátkách vyhrazeno každé třetí místo. Volebního práva byli zbaveni nejvyšší členové bývalé vládní strany Baas a současní členové bezpečnostních složek.

Kromě voleb do celoiráckého parlamentu se 31. ledna 2005 volilo též 111 poslanců autonomního Kurdského národního shromáždění (v provinciích Sulajmáníja, Irbíl a Dahúk). Volili se také členové 18 provinčních rad - tedy 51 členů přechodné rady v Bagdádu a 41 členů přechodných rad v ostatních sedmnácti provinciích (Al-Anbar, Irbíl, Bábil, Basra, Dahúk, Dhi Kar, Dijala, Karbala, Majsan, Nadžaf, Ninive, Muthanna, Kadišja, At-Ta'mim, Salaheddin, Sulajmáníja, Wasit).

Zájem o volby byl skutečně velký, neboť se jich v nebezpečné situaci zúčastnilo celých 58 procent voličů z celkem čtrnácti milionů oprávněných osob. Někde se dokonce tvořily před volebními místnostmi fronty. Lidem, kteří odvolili, byl označen prst ruky nesmazatelným fialovým inkoustem. Fotografie Iráčanů ukazujících vítězná „véčka" z fialových prstů oběhly celý svět a staly se symbolem důležité změny v zemi.

Za normálních okolností by nejspíše šlo hlasovat i více lidí. Například značná část sunnitských Iráčanů zůstala doma a nešla volit kvůli strachu z teroristů. Většina sunnitských politiků přitom vyzvala své stoupence k bojkotu volebního aktu, neboť se domnívali, že za stávající situace není možné uskutečnit opravdu objektivní volby. Kromě toho někteří sunnité považovali volby za zmanipulované ve prospěch šíitů. Po nich se ale někteří ze sunnitských politiků nechali slyšet, že odmítnutí účasti bylo z jejich strany závažnou politickou chybou.

Možnost volit dostali i lidé v zahraničí. K volebním urnám mimo Irák mohl přijít až milión Iráčanů. Konkrétně se volilo ve čtrnácti vybraných státech: v USA, Kanadě, Británii, Nizozemsku, Francii, Německu, Dánsku, Švédsku, Austrálii, Íránu, Turecku, Sýrii, Jordánsku a Spojených arabských emirátech. Nejvíce Iráčanů mohlo volit v Sýrii (250 000) a v USA (234 000). Někteří z 300 Iráčanů v České republice využili možnosti odvolit v Berlíně.

Pro všechny troje volby bylo zaregistrováno na 260 kandidátních listin s přibližně 19 000 kandidáty. Z toho v celostátních volbách kandidovalo 111 listin se 7 700 kandidáty (75 stran, 27 osobností a devět koalic), do kurdského sněmu pak 463 a do provinčních parlamentů 10 800 kandidátů.

Orientace ve stranách a kandidátech nebyla tak složitá, jak by se mohlo na první pohled zdát. V zásadě byly důležité strany sdruženy do několika velkých volebních bloků. Největší - šíitský - s názvem Sjednocená irácká aliance čítal 25 stran. Kurdský blok s názvem Demokratická vlastenecká aliance Kurdistánu byl složen ze 17 stran. Z koalic byla důležitá ještě Irácká kandidátka, což bylo sdružení šesti formací kolem strany Irácké národní dohody premiéra Ajáda Alláwího. Kvůli přítomnosti velkých volebních koalic malé strany příliš neuspěly - i přesto, že použitý volební systém byl výrazně proporční.

Výsledky voleb

Jasným vítězem parlamentních voleb se stala šíitská Sjednocená irácká aliance, která obsadila většinu ze všech křesel parlamentu. Šíitské vítězství představuje oproti minulosti zásadní změnu. Za Saddámova režimu byli protěžováni do státních funkcí hlavně menšinoví sunnité. Mnoho ze současných šíitských politiků strávilo předtím dlouhá desetiletí v exilu, hlavně v sousedním Íránu. Nábožensky zaměřená šíitská koalice však ujistila, že nemá v úmyslu přeměnit Irák na islámský stát.

Velmi dobře si ve volbách vedla i Demokratická vlastenecká aliance Kurdistánu, jejíž vedoucí představitel Džalal Talabání se tak stal horkým kandidátem na prezidenta. Také Kurdové mají díky své dřívější opozice vůči Saddámovi vazby na sousední Írán, který jim poskytoval hospodářskou i politickou podporu. Dobrého výsledku dosáhla ještě (šíitská) koalice premiéra Aláwího. Sunnité jsou díky svému bojkotu zastoupeni v parlamentu pouze disproporční menšinou. (Ze strany šíitů však už zazněly vstřícné hlasy, že by nechtěli sunnity z irácké politiky vyloučit.) Ostatní formace nejrůznějšího zaměření kvůli malému počtu svých poslanců už iráckou politiku zřejmě příliš ovlivňovat nebudou.

Z volebních výsledků také plyne, že dělení na levici a pravici se v arabském světě projevuje daleko méně, než je tomu v západních demokraciích. V irácké společnosti, podobně jako v jiných arabsko-muslimských societách, hrají daleko důležitější roli konfliktní linie založené na náboženském a etnickém dělení, případně jejich kombinace.

Bezpečnostní situace a regulérnost voleb

I když americká armáda posílila před volbami počet svých vojáků v zemi na 150 000, zůstala v tak velké zemi, jakou Irák je, celá řada oblastí, kde nebylo v době voleb bezpečno a kde se kandidáti nemohli dokonce ani zaregistrovat. Nejvyšší představitel Al-Kajdy v Iráku Abú Músá al-Zarkáví se nechal před volbami slyšet, že „vyhlašuje nelítostnou válku zločinnému principu demokracie a všem, kteří ho následují". Na adresu šíitské většiny poznamenal, že „se pokouší šířit svou odpadlickou víru za pomoci peněz a strachu".

Volby nakonec skutečně byly poznamenány násilím, avšak naštěstí nedošlo k nějakému skutečně kataklyzmatickému incidentu, z něhož panovaly před volbami velké obavy. V samotný den voleb bylo nakonec zaznamenáno více než sto ozbrojených útoků na volební stanoviště. Usmrceno bylo 44 lidí včetně devíti sebevražedných útočníků. Nejvíce násilí bylo tradičně v Bagdádu, kde toho dne přišlo násilně o život 20 lidí. V předvečer voleb byla rovněž vypálena raketa proti americké ambasádě v Bagdádu.

Na regulérnost celého procesu dohlíželi členové Mezinárodní komise pro irácké volby sestávající z devíti národů pod vedením Kanady. Ta však měla z bezpečnostních důvodů problém dostat do země mezinárodní pozorovatele, kterých pak byl v průběhu voleb nedostatek. Celý průběh tak mohli monitorovat jen iráčtí pracovníci komise a členové některých neziskových organizací, případně zaměstnanci zahraničních ambasád. Kritickou stránku iráckých voleb vcelku výstižně charakterizovalo turecké ministerstvo zahraničí, které sice samotný akt přivítalo, avšak později prohlásilo, že „chabá účast některých skupin voličů, skutečnost, že se v některých provinciích téměř nevolilo a že manipulace v některých oblastech vedly k nevyrovnaným výsledkům, jsou problémy, které musejí být vážně posouzeny".

Jak dál po volbách?

V první řadě je třeba zmínit, že v lednu zvolený parlament je jen jedním z prvních důležitých kroků na cestě k irácké demokracii a je pouze orgánem přechodným. Pokud se podaří dodržet plánovaný harmonogram, čeká letos Iráčany ještě jeden volební maratón. Současný parlament bude mít po přechodnou dobu právo přijímat zákony, interpelovat vládu a zvolí nového prezidenta a dva viceprezidenty. Do srpna by měl navrhnout novou, už definitivní ústavu, která by pak měla být do letošního října schválena v referendu. Pokud se tak skutečně stane, do 15. prosince 2005 se budou v Iráku konat volby do „regulérního" Národního shromáždění. V případě neschválení ústavy se bude na základě voleb utvářet další přechodný parlament se stejným mandátem, jaký má parlament současný.

Uvedená „optimistická varianta" počítá s postupným budováním demokratických institucí a pozvolnou obnovou ekonomiky. Realisticky také bere v úvahu to, že vše budou narušovat teroristé, protivládní rebelové a fanatici, kteří však nakonec svých cílů destabilizovat zemi nedosáhnou. Nikdo dnes nepochybuje, že cesta k irácké demokracii bude ještě velmi trnitá, než se podaří dosáhnout v zemi stability tolik potřebné pro další skutečně demokratický rozvoj země.

Kromě terorismu a násilných aktivit, které jsou dnes v Iráku tak rozšířené, číhá na iráckou demokracii ještě celá řada dalších nástrah. Jednou z nich je i zranitelnost demokratického systému v rovině obecné. Jak v souvislosti s přeměnou Iráku upozorňuje americký politolog Fareed Zakaria, dalším volbám by mělo předcházet asi pětileté období transformace, politických reforem a rozvoje nezávislých institucí. Jinak je možné, že volby paradoxně přivedou k moci síly, které výrazně ztíží skutečné vybudování demokracie. V nestabilní situaci se totiž mnohokrát dostali demokratickou cestou k moci lidé, kteří následně demokracii omezili nebo dokonce zcela zničili.

V této souvislosti není tajemstvím, že vítězní šíité jsou mnohem více nábožensky vyhranění než předchozí (byť autokratický) establishment. Nepochybně se budou snažit prosadit více náboženství do politiky. To samo o sobě nemusí představovat negativum, pokud se tak bude dít v rozumné míře. S možnou hrozbou teokratizace Iráku po vzoru Íránu je však třeba počítat. Na Írán, který vidí Spojené státy jako hrozbu pro celou oblast, má mnoho iráckých šíitů silné vazby. Bylo by paradoxem, kdyby to byly právě svobodné volby (na kterých měly Spojené státy takový podíl a zájem), jež by vytvořily v zemi podmínky pro politický režim podobný íránskému. Této varianty se v Iráku obávají hlavně ženy, neboť ty byly dosud ve srovnání s některými jinými arabsko-muslimskými zeměmi velmi svobodné.

Teokracie ale naštěstí není tak pravděpodobnou variantou, jak by se mohlo na první pohled zdát. Mezi šíity v Iráku a v Íránu jsou totiž některé důležité rozdíly, hlavně co se týká vztahu náboženství a státu. Však také jeden z hlavních představitelů vítězné šíitské koalice Abdul Azíz al-Hakím zcela jednoznačně prohlásil, že vítězové „neusilují o vytvoření náboženského státu, ale o vládu, jejíž prioritou bude respektovat názor lidu, přičemž za nejlepší formu vlády pro Iráčany považují demokracii". Také velký ajatolláh Sistání je na rozdíl od íránských duchovních podstatně menším stoupencem silného propojení náboženství se státem. Na druhou stranu je pravděpodobné, že nový Irák bude mít k Íránu přátelský vztah. Američanům nejspíš nezbude nic jiného, než v duchu demokracie tento důsledek voleb přijmout.

Mezi vlastnosti demokracie rovněž patří, že její pozitivní důsledky se dostavují s odstupem času a leckdy vyžadují trpělivost. Nezbývá než doufat, že volby i jiné demokratické procedury neztratí důvěru Iráčanů, i když zjistí, že bezprostředně nevyřeší jejich každodenní komplikace a nebezpečí.

Naprostá většina světových státníků i mezinárodních organizací irácké volby přijala jako úspěch. Iráčané v nich každopádně prokázali, že tváří v tvář nebezpečí terorismu a nejisté budoucnosti mají vážný zájem pokusit se o zásadní změnu ve své zemi. Není pochyb o tom, že i když se nakonec podaří iráckou demokracii rozvinout a stabilizovat, bude vykazovat určité odlišnosti od demokracií západních. Arabsko-muslimské společnosti jsou totiž obecně založeny na poněkud odlišných mechanismech než ty, které známe ze Západu. (Připomeňme například obrovský význam vlivných rodin či klanů.) Pokud budou Západ a Blízký východ své odlišnosti v budoucnu navzájem respektovat, může to značně přispět ke zlepšení vzájemné důvěry. K udržení rozvoje demokracie v Iráku by měl nyní Západ pomoci účinným bojem proti radikálům a zlepšením irácké ekonomiky. Demokracie jde totiž většinou ruku v ruce s rostoucí životní úrovní. To, jak se to povede právě v Iráku, je velmi důležité, protože se bude jednat o základní precedent pro ostatní blízkovýchodní země a jejich občany.

Autor působí na Masarykově univerzitě v Brně a na Ústavním soudu ČR.