Zákaz propagace komunismu

V České republice se od roku 1989 objevilo několik pokusů zakázat komunistickou stranu anebo trestněprávně postihovat propagaci komunismu. O této otázce se v českém mediálním a politickém prostředí vedou bouřlivé debaty. Jejich nové kolo rozpoutala iniciativa několika senátorů z Klubu otevřené demokracie v čele s Jaromírem Štětinou (zvolen za Stranu zelených), kteří chtějí novelou trestního zákona výslovně zakázat propagaci komunismu a tím donutit ke změně názvu i Komunistickou stranu Čech a Moravy.

Vývoj snah o zákaz komunismu v ČR

Úvahy o zrušení Komunistické strany Československa se objevily již v průběhu tzv. sametové revoluce v roce 1989 (a to i uvnitř této strany), ale nebyly s ohledem na tehdejší vývoj akceptovány. Ze strany reformních sil existovala obava, že by razantním postupem proti KSČ byl narušen nekrvavý proces průběhu změny politického režimu i že by mohl být zproblematizován odchod sovětských okupačních vojsk z československého území. Na mimořádném sjezdu v prosinci 1989 se KSČ na rozdíl od státostran v Maďarsku, Polsku či v Německé demokratické republice nepřejmenovala ani nerozpustila.

V roce 1990 se o zákaz propagace komunismu pokusil tehdejší pražský prokurátor (a pozdější ministr vnitra a ještě později významný advokát) Tomáš Sokol, ale neuspěl. Totéž potkalo i iniciativu několika menších stran. V roce 1991 byla přijata novela trestního zákona, která zakotvila zákaz propagace fašismu i komunismu, avšak tehdejší federální ústavní soud taxativní výčet obou hnutí zrušil.

Jeho argumentace spočívala v tvrzení, že hnutí potlačující práva a svobody občanů musí naplňovat určité znaky, což ovšem všechny formy komunismu nemusí splňovat. Proto vypustil přímý odkaz na fašismu a komunismus, což ovšem neznamenalo, že by byl trestně právní postih komunismu vyloučen. Nicméně ustanovení trestního zákona omezující svobodu projevu nebyla na projevy komunismu uplatňována. Jedinou výjimku představoval až soudní proces s mladým dogmatickým komunistou Davidem Pěchou v letech 2001-2003 (důvodem byly jeho články v časopise Pochodeň), který byl ovšem osvobozen.

Novela trestního zákona z roku 2001 (jejímž iniciátorem byl tehdejší poslanec za ODS Jiří Payne) zakotvila v § 261a trestnost veřejného popírání, zpochybňování, schvalování nebo ospravedlňování nacistického nebo komunistického genocidia nebo jiných zločinů komunistů nebo nacistů proti lidskosti. Ani toto ustanovení ovšem nebylo proti projevům komunismu v dokončeném trestním řízení využito.

Hlavní možný protikomunistický paragraf 260 zní: „Kdo podporuje nebo propaguje hnutí, které prokazatelně směřuje k potlačení práv a svobod člověka nebo hlásá národnostní, rasovou, náboženskou či třídní zášť nebo zášť vůči jiné skupině osob, bude potrestán odnětím svobody na jeden rok až pět let." (Kvalifikovaná skutková podstata zpřísňuje tresty na tři roky až osm let při spáchání činu tiskem, rozhlasem, televizí nebo jiným podobně účinným způsobem, při spáchání činu členem organizované skupiny nebo za stavu ohrožení státu nebo válečného stavu). Tento paragraf je však v dokončených trestních řízeních využíván pouze proti neonacistům.

O zákaz propagace komunismu se pokoušela i řada obecních vyhlášek, které měly územně ohraničenou působnost. Byly však nadřízenými správními orgány i ústavním soudem rušeny s poukazem na skutečnost, že takováto úprava není obcím zákonem svěřena do jejich kompetencí. V antikomunistických strukturách se objevily i pokusy o využití zákona o protiprávnosti komunistického režimu a odporu proti němu při potlačování polistopadového komunismu. S ohledem na deklaratorní povahu tohoto zákona směřujícího do minulosti to však nebyl odpovídající právní podklad.

Současné antikomunistické iniciativy

Současná snaha o opětovné zakotvení zákazu propagace komunismu přichází v období, kdy příčinou antikomunistického postupu může být:

- obava z vysokých preferencí Komunistické strany Čech a Moravy, které by podle některých názorů mohly naznačovat opětovný zvrat k nedemokratickému režimu;

- nechuť z historického nevypořádání se s komunismem, kterou umocnilo několik sporných afér, týkajících se exponentů bývalého režimu ve státních (především bezpečnostně-politických) složkách;

- využitelnost tematiky zákazu KSČM a propagace komunismu době, kdy je to propagandisticky využitelné proti prezidentu Václavu Klausovi, který byl zvolen s částečnou podporou poslanců a senátorů KSČM a jednal s představiteli KSČM;

- poukaz na levicovou podstatu EU, která se podle některých názorů zaměřuje jen na eliminaci rasové a etnické nenávisti a na historické vypořádání se s nacismem, zatímco třídní nenávist a propagaci komunismu toleruje.

V iniciativě senátorů Štětiny a jeho spojenců (mj. senátora Martina Mejstříka) se projevují především první tři z výše uvedených motivů. Autoři návrhu jsou navíc propojeni s umělecko-intelektuálským proudem, který v českém prostředí stabilně razí určité - tak, jak je oni chápou - moralistické pojetí politiky (inspirované politickým myšlením Václava Havla) a snaží se profilovat jako ideově-mravní avantgarda.

O tom svědčí i vznik petičního výboru „Zrušme komunisty" s obdobným cílem. Tvoří jej Pavel Bobek, Ladislav Smoljak, Jan Urban a Jakub Jareš. Iniciativu nadšeně podpořili i „hardline" antikomunisté (anti-havlovsky a anti-klausovsky orientovaní) z domácích i z emigrantských kruhů, kteří se jinak v poslední době koncentrovali především na kauzu bývalého důstojníka BIS Vladimíra Hučína.

Je však skutečností, že ne všechny osoby řazené do nepolitického proudu akceptovaly snahu o zákaz komunismu, o čemž svědčí i spor ve Straně zelených. Proti zákazu se postavil bývalý disident Petr Uhl, který proti režimu reálného socialismu bojoval z trockistických pozic a jenž patří ke kritikům současného vedení Strany zelených. To se ústy předsedy Jana Beránka postavilo na stranu Štětiny, přičemž vyjádřilo zájem o přerod KSČM v moderní levicovou stranu, s níž by mohli Zelení spolupracovat.

Uhl v kontextu své celkové kritiky návrhu poukázal i na nekonfliktní působení Jaromíra Štětiny v komunistickém režimu (Štětina mj. podnikal cestovatelské expedice do ciziny včetně SSSR). Obdobně se v komunistických tiskovinách objevila kritika působení Martina Mejstříka ve vysokých funkcích Socialistického svazu mládeže před rokem 1989.

Na rozdíl od iniciativy senátorů z Klubu otevřené demokracie je důležitým motivem jiné antikomunistické snahy (která se ovšem ČR týká pouze částečně) upozornit na nestejný přístup EU k dědictví diktatur 20. století. Poté, co po mediálním skandálu s britským princem Harrym, který na maškarní ples přišel v nacistické uniformě, Evropská komise začala prosazovat zákaz nacistických symbolů v celé EU, vystoupila skupina pravicových poslanců z bývalých komunistických zemí (mj. litevský poslanec Vytautas Landsbergis, maďarský poslanec József Szájer a český poslanec za ODS Jan Zahradil) s iniciativou ohledně obdobného zákazu komunistických symbolů. Komisař Franco Frattini ale zpochybnil možnost zakotvit v ustanovení proti rasismu a xenofobii právě zákaz komunistických symbolů.

Komunismus jako hrozba?

V debatách o zákazu propagace komunismu (a obecném postavení komunismu na roveň nacismu) hrají důležitou roli aspekty piety k obětem komunismu. Jako argument je používán i poukaz na možnost návratu komunismu prostřednictvím úspěchů KSČM s nezměněným názvem. To však může vyvolávat řadu otázek, zvláště v kontextu snahy spokojit se pouze se změnou názvu, odstraněním nejmarkantnějších historických symbolů a marxisticko-leninské frazeologie. Poté pro řadu lidí mohou být přejmenovaní komunisté přijatelní i jako koaliční partneři.

Signifikantní je v tomto směru např. již zmiňované prohlášení předsedy Strany zelených Jana Beránka, který mj. uvedl: „Ideální by bylo, kdyby zde nastal pohyb, který by znejistil a diskreditoval poststalinistické křídlo v KSČM. Ta by se měla obrodit v moderní levicovou stranu. Právě moderní levicové strany spolupracují se zelenými například na tématu globalizace. Konzervativci většinou nadnárodní korporace nevnímají jako problém. U nás právě zásluhou KSČM (ve funkci „žáby na prameni") chybí politický prostor nalevo od sociální demokracie, která se v současné době sune spíše ke středu."

Lze však poukázat na skutečnost, že právě přihlášení se ke komunistickým tradicím jistým způsobem demaskuje nositele určitých idejí (což platí i pro stoupence jiných historických proudů včetně nacismu) a umožňuje tím jistou transparentnost. Snaha o zákaz pouhých vnějších atributů může vést k zakrytí pravých cílů pod jiné názvy a k hlásání nedemokratických myšlenek pod praporem quasi-nových proudů, které ještě neměly příležitost k historické diskreditaci ve formě totalitních režimů (např. ve jménu antiglobalizace, politické korektnosti, specificky pojatého evropanství apod.).

Komunismus v současné podobě intenzivně využívá sociálního populismu v období krize tradičního evropského modelu sociálního státu. V tom se však neliší nejenom od přejmenovaných komunistických stran, ale i od velké části levice (včetně odborů) obecně. Snaha o centrální regulaci a omezování individuality ve jménu rovnostářských idejí není vlastní pouze historickým komunistům.

Je navíc sporné, zda by velká část komunistické členské a voličské základny měla zájem o skutečný návrat k totalitě. Mnohdy spíše usilují o potvrzení toho, že na komunismu bylo leccos dobrého a nereálně předpokládají, že by stát měl být schopen zabezpečit veškeré sociální potřeby přerozdělováním financí od bohatých k chudým, aniž by usilovali např. o zrušení demokratických voleb. Případná koaliční účast nereformované KSČM by v tomto kontextu mohla naznačit i limity populistických slibů.

Závěr: rizika a výhody zákazu komunismu

I po případném zákazu KSČM a trestním postihu komunistů by jejich myšlenky hlásané pod mírně pozměněnou hlavičkou měly odezvu ve velké části veřejnosti a staronová strana by mohla získat ještě větší popularitu. Nejdogmatičtější komunisté by teoreticky mohli přejít k sabotážní i teroristické činnosti, i když např. historické zkušenosti ze strukturami StB po přijetí lustračních zákonů to nepotvrzují.

Zákaz komunistických symbolů by se navíc v době stále silnějších zásahů státu do svobody jednotlivce v evropském prostoru mohl stát i prostředkem k diskreditaci a odstranění nepohodlných osob, případně k postupům vůči nonkonformní levicové mládeži (která by z levicového přesvědčení za několik let vyrostla) v zemích s konzervativními vládami.

Paušální zákaz komunismu by mohl sjednotit i proudy, které se v rámci ultralevice hlásily k vlastnímu pojetí komunismu a přitom bojovaly proti ostatním, čímž oslabovaly celkovou akceschopnost krajní levice. Je např. možné připomenout, že nejnásilněji v polistopadové historii ČR proti komunistům marxisticko-leninského a trockistického zaměření vystupovaly osoby vyznávající anarchokomunistické ideje.

V evropském prostoru se silnou levicovou a neomarxistickou tradicí nemají v dohledné době snahy o zákaz propagace komunismu šanci na úspěch. I pokud by byly přijaty na národní úrovni, příslušné normy anebo alespoň konkrétní rozsudky evropské orgány (ať již v systému EU nebo Rady Evropy) pravděpodobně zruší a obvinění aktéři navíc získají velkou popularitu. Průnik elit neomarxistické revolty šedesátých, sedmdesátých a osmdesátých let a celkový západoevropský „intelektuální duch" není srovnání nacismu a komunismu nakloněn.

Výhodou opakujících se snah o zákaz komunismu tak může být nastavování zrcadla totalitním levicovým proudům propojených s evropských mainstreamem. Právě z této oblasti vycházejí v poslední době iniciativy za stále silnější omezování svobody slova pod záminkou boje proti fašismu, xenofobii a rasismu, které může být snadno zneužitelné i proti demokratické pravici. (Typické je to mj. pro činnost českého Komunistického svazu mládeže a s ním spjatých trockistických skupin např. na základě debat o imigraci.)

Snahou o uplatňování symetrického přístupu k pravicovému a levicovému extremismu může být takovéto působení oslabováno, a to i za cenu vyostření konfrontace mezi demokratickou pravicí a levicí, která by proti ztotožňování pravicového a levicového extremismu bojovala. S ohledem na budoucí vývoj demokracie je ovšem možné i permanentně nastolovat myšlenku úplné svobody slova v politických otázkách po americkém vzoru, která by byla doplněna i o větší evropskou toleranci v otázkách mravních hodnot.