Náboženský gen

Náboženský gen

Jefim Fištejn

Kdysi ve vzdálených šedesátých letech se jeden americký dámský časopis pokusil o biologické vysvětlení poměru sil mezi politickými stranami: „Republikáni spí v oddělených ložnicích - proto je na světě více demokratů." Bylo to samozřejmě vysvětlení žertovné a dnešní fakta svědčí spíše o opaku, leč k překvapení mnohých moderní věda skutečně podává vysvětlení toho, proč náboženská pravice všude ve světě vzkvétá, zatímco světská levice skomírá. Je to v genech. Vědci tvrdí, že genetická informace uchovávaná v DNA predisponuje lidské bytosti k religiozitě. Vypadá to jako nebetyčný paradox: člověk prodělal složitou evoluci jen proto, aby začal pochybovat o evoluci samé. Hypotéza o genetické náchylnosti k religiozitě není zcela nová. Zakladatel moderní sociobiologie Edward Wilson ještě v 70. letech tvrdil, že predispozice k religiozitě může mít své evoluční výhody. V posledních letech se množily důkazy, že by tomu mohlo být skutečně tak. Zcela nedávno čelní americký genetik Dean Hamer vydal fascinující knížku s názvem Hospodinův gen. Vědec tvrdí, že identifikoval dokonce zcela zvláštní gen odpovědný za náboženské sklony jedince. Gen údajně existuje ve dvou verzích; kdo vlastní jednu, tenduje k větší spiritualitě, kdo vlastní druhou, sotva uvěří.

Samozřejmě je zde tisíc důvodů, proč zachovávat určitý odstup k této teorii. Práce doktora Hamera je hodnocena zatím jako brilantní spekulace. Navíc genetická predispozice neurčuje, k jaké konfesi bude jedinec tíhnout; jedná se spíše o větší vnímavost k duchovnu jako k takovému. V Americe možná náboženský gen tlačí svého majitele k evangelickým konfesím, v Tibetu k buddhismu a na Jamajce k woodoo. Faktem zůstává, že projevy víry patří k nejvytrvalejším projevům lidské spirituality, které takřka nelze účinně potlačit. Víra stejně vyhřezne napovrch, a je-li na ni vykonáván vnější tlak, nabude pouze bizarnějších podob. K takovým pokrouceným projevům často dochází v zemích s totalitárním zřízením, kde je státním náboženstvím ateismus. V Číně si řidiči dávali za čelní sklo svých aut obrázek Maa, v Rusku Stalina, v Severní Koreji Kim Ir Sena. Měli za to, že obrázek vůdce má kouzelnou moc ochránit je před nehodou. Byl to zvláštní zázrak: vědomí prostého člověka transformovalo tyto velké bohabijce v bohy.

Vědci samozřejmě nashromáždili statistické důkazy na podporu svého tvrzení, že nábožnost má genetický původ. Zjistilo se třeba, že dvojčata, která po narození vyrůstala v různých prostředích, buďto stejně věří, nebo nevěří v boha, nezávisle na své výchově. Přitom u jednovaječných dvojčat se tento úkaz vyskytoval dvakrát častěji než u dvojčat dvojvaječných.

Vcelku se dá pochopit, proč příroda preferuje geny vyvolávající náchylnost k víře. Existuje celá řada studií dokazujících, že nábožní lidé žijí déle než ateisté. Zčásti to možná bude tím, že žijí zdravě, třeba méně kouří. Víra tak dává lidem sílu překonat nemoci - ostatně, když spolehlivě fungují pověstné pilulky placebo, což je cukrová náhražka za opravdové léky, proč by nemohla fungovat víra v boha? Druhé možné vysvětlení souvisí s chemií mozku. Vědci tvrdí, že geny, které způsobují naši oduševnělost, mohou vstřikovat do mozku chemické látky typu dopaminu, jež působí takřka euforicky a vyvolávají záchvaty optimismu a chuti k obcování.

Samozřejmě že žádná z vědeckých prací nám nedá odpověď na otázku, zda bůh skutečně existuje. Věřící logicky věří, že pánbůh do nás zabudoval také náboženský instinkt. Ateisté namítnou, že celý bůh je nepatrnou částicí našeho náboženského genu. Co z této studie skutečně vyplývá, je to, že postindustriální společnost se náboženství tak snadno nezbaví. Víra může na sebe brát i ty nejbizarnější podoby a projevovat se jako chuť k meditacím nebo k józe, avšak je to něco, co na člověku odpradávna ulpívá a nedá se setřást. Zdá se, že naše touha po víře je v nás zakomponována a zakódována jakožto neodmyslitelná součást lidské existence, nevymýtitelná a zároveň nevysvětlitelná, asi tak jako láska nebo smích.