Lidovci od středu ke středu

Brněnský sjezd KDU-ČSL naznačil, že tato strana se zase jednou dostala na rozcestí, kdy se reálně rozhoduje o smyslu její existence na celostátní úrovni.

Petr Fiala, jeden z editorů Revue Politika, ve své knize Katolicismus a politika (1995), zformuloval - podle jeho slov - hypotézu o postupném úpadku KDU-ČSL. Před jedenácti lety o lidové straně napsal: "Disponuje členskou a voličskou základnou, jejíž počet se bude zmenšovat v důsledku přirozeného stárnutí, ale také očekávaným poklesem podílu k zemědělství příslušejícího obyvatelstva na celkovém počtu obyvatel a postupným vylidňováním malých obcí, což jsou všechno tendence, které (s výjimkou přirozeného stárnutí členské a voličské základny) zřejmě mohou být některými osvědčenými mechanismy zpomalovány, ale jistě ne zastaveny. Z hlediska těchto faktorů je prognóza sestavitelná pro KDU-ČSL také málo radostná: čeká ji - při zachování stávající podoby i programové orientace - pozvolný sestup pod pětiprocentní hranici nutnou pro vstup do parlamentu, který bude způsobem ztenčováním členské základny, jež je pro tuto stranu - vzhledem k relativně malému počtu příznivců z řad nečlenů - pro volební úspěchy rozhodující. Pokud se nezmění žádné vnější faktory ani nenastanou nové neočekávané tendence uvnitř strany, lze tento pád pod uzavírací klauzuli předpovědět pravděpodobně už pro parlamentní volby v roce 2004." Do jaké míry tato prognóza odráží dnešní stav?

Symptomy úpadku

Příznaky postupného úpadku byly během posledního sjezdu patrné na každém kroku. Politický pozorovatel někdy musel mít dojem, že prošel časovou smyčkou a ocitl se na sjezdu Občanské demokratické aliance v roce 1997 nebo na podobné akci Unie svobody koncem roku 2002. Tedy v dobách, kdy tyto strany byly na dráze sestupu a veřejně předváděly předsmrtné křeče. Co tehdejší události tentokrát připomínalo?

Předně se drasticky snížil počet členů. Zatímco Fiala ještě operoval s osmdesátitisícovou členskou základnou, byl na nedávném sjezdu prezentován jako oficiální údaj počet jedenačtyřicet tisíc. Zastupující předseda Jan Kasal navíc řekl, že jde o nadsazený údaj a dodal, že teprve výměna stranických legitimací může ukázat, jak velké množství "matrikových" členů jsou ve skutečnosti mrtvé duše.

Vyplnila se i prognóza ohledně postupného odlivu mandátů v obecních zastupitelstvech, jenž se nepřetržitě snižuje od roku 1994. Jen mezi lety 2002 a 2006 šlo o tisíc mandátů, což úzce souvisí s menším počtem stranických kandidátek. Po volbách do Poslanecké sněmovny rovněž došlo ke ztrátě několika poslaneckých a ve volbách do Senátu i senátních křesel. Tady ovšem nejsou údaje příliš relevantní, protože předchozích voleb se lidovci účastnili v rámci koalice menších stran a zvláště v dolní komoře byl díky preferenčnímu hlasování v roce 2002 jejich počet nadhodnocen. Volební výsledek 7,2 % je sice vyšší než v roce 1992, ale o něco nižší než v letech 1996 (8 %) a 1998 (9 %). V prostředí silně polarizované předvolební atmosféry mezi ODS a ČSSD v létě 2006 nešlo o tak katastrofální výsledek, za jaký ho většina členské základny považuje.

Velkou chybou předchozího Kalouskova vedení spíše bylo přehlédnutí, že volební zákon založený na nestejně velkých volebních obvodech (kopírujících hranice čtrnácti krajů) má v těch menších více většinové a ve větších spíše poměrné účinky. Pokud strana se stabilní podporou do deseti procent nevytvoří v takovém kraji širší předvolební koalice, nemá prakticky šanci získat poslance. I z tohoto důvodu se relativně slušný volební výsledek KDU-ČSL neprojevil v počtu mandátů. V určitých kruzích lidové strany vznikla panika a latentní nespokojenost. Když udělal Miroslav Kalousek osudovou chybu s pokusem o sestavení vlády s ČSSD za podpory komunistů, obrátily se všechny dlouhodobé animozity a úzkosti proti jeho vedení a smetli je.

Nové tváře

Projevem úpadku byly určitě také bratrovražedné boje mezi pravým a levým křídlem v KDU-ČSL, které tuto stranu vyčerpávají už od odchodu expředsedy Josefa Luxe. Před sjezdem i na sjezdu samotném přešly do živočišné nenávisti. Jedno z křídel se pak na sjezdu zmocnilo vedení strany způsobem označovaným za nepřátelské převzetí firmy. Znovu to vyvolalo vzpomínky na ODA a boje mezi frakcí Ivana Maška a Romana Češky, které se ukázaly jako předzvěst ústupu strany z celostátních pozic. V lidové straně s její staletou tradicí a regionální ukotveností pochopitelně žádný příkrý pád srovnatelný s ODA nenastane. Varianta postupného odumírání ale není tak nepravděpodobná.

Průvodním znakem všeobecně pociťovaného úpadku byla touha po změnách nyní a teď. Stejně jako kdysi v Unii svobody, tak i před sjezdem KDU-ČSL převládla představa o nových tvářích jako politické kvalitě samé. Do tohoto kontextu lze zařadit nejen nadšenou volbu nového předsedy, který se dosud k celostátním tématům nikdy nevyjadřoval. Daleko výrazněji se to projevilo v hlasování o složení předsednictva. Vedlejším projevem "odizace" a "unionizace" byly pak i některé diskusní příspěvky o změně názvu strany.

Proti všudypřítomným příznakům úpadku stála v Brně jediná hráz - předseda Jiří Čunek s neskrývanou energií, chutí pustit se razantně do změn a vytáhnout stranu z "červených čísel". Vzhledem k tomu, že ve vysoké politice jde o člověka beze jména, musíme nechat jeho hodnocení na pozdější dobu.

Dobová pozice

Z předsjezdových vyjádření nového lidoveckého předsedy jsme se dozvěděli, že pod jeho vedením zřejmě KDU-ČSL učiní úkrok doleva a bude dělat důslednou středovou politiku. Nabízí se otázka: středu mezi čím? Expředseda Josef Lux v užších grémiích vždycky správně tvrdil, že středový postoj ze začátku devadesátých let je pouze dobová pozice, nikoli dlouhodobá strategie. V letech 1997-1998 se pak neúspěšně pokusil předefinovat politický prostor napravo od středu a stát se hlavní silnou v této části spektra, podobně jako křesťanské strany v Německu a Rakousku. Tento pokus, rámovaný krizí v ODS a tehdejší vládní koalici, však skončil vznikem Unie svobody a přelitím části hlasů členů a voličů občanských demokratů právě k unionistům. Jasně se ukázalo, že v českém sekulárním politickém prostoru vždy bude hlavní silou strana občanského typu. K zaujetí dominantní role lidovcům brání také fakt, že nejsou "catch-all-party", tedy všeobčanskou stranou, kde se střetávají různé profesní skupiny, ale mají blíž ke straně zájmového charakteru, sdružující specifickou klientelu.

Petr Fiala o vábení ke středové politice v knize z roku 1995 napsal: "Stejně tak nemůže být výhodný posun blíže k pomyslnému politickému středu, ke kterému má sice část členů KDU-ČSL jisté sympatie, ale jenž by znamenal především posílení důrazu na sociální otázky. Toto téma je však už nejen obsazeno levicí, ale především není v současné situaci tak problematické, aby z něj bylo možno získat větší počet voličských hlasů." Pokusme se proto zformulovat dva předpoklady budoucí strategie KDU-ČSL v české politice.

Zaprvé, není možný prostý návrat do středu politického spektra, protože postupně se sjednocující levice nebude dříve nebo později lidovce k ničemu potřebovat. Přesvědčit se o tom ostatně mohli během roční vlády Jiřího Paroubka, který uzavřel s komunisty nepsanou hlasovací koalici v Poslanecké sněmovně a politiky KDU-ČSL k ničemu podstatnému nepustil. Skutečnou chybou expředsedy Kalouska bylo, že toto kvalitativně nové vládní postavení lidové strany dlouhé měsíce bagatelizoval a později se snažil nemilou realitu zastřít výpady proti komunistické straně. Právě tímto postojem ztratil on i jeho strana velký kus své důvěryhodnosti, protože začali působit jako pokorní čekatelé na provize z velkých státních zakázek.

Zadruhé, platí výrok velkého křesťanskodemokratického politika Václava Bendy, že pravice v České republice nemůže vládnou bez křesťanů. Problémem zatím zůstává, že větší část nového lidoveckého vedení a menší část vedení ODS si myslí, že by to za určitých okolností šlo. Pokud tento názor převládne, nezbude oběma stranám nic jiného než další "léčba opozicí". V době vyhlašování výsledků voleb do Poslanecké sněmovny k tomu ostatně neměly daleko. Stačí si vzpomenout na slavný projev Jiřího Paroubka, pronesený v době, kdy si myslel, že má většinu, proložený zvoláním: "Pane Klausi a Topolánku, levice má o jeden mandát více." V té chvíli skutečně křesťanské demokraty k ničemu nepotřeboval. Jeho dnešní nadbíhání Jiřímu Čunkovi je jen taktický manévr způsobený izolací, v níž se dočasně ocitl. Jeho dlouhodobá strategie na vládu sjednocené levice je ale více než jasná. I z toho důvodu bude Čunkův návrat ke středové politice ve stylu "napůl s ČSSD a napůl s ODS" výsledkem nepochopení nového rozložení sil v české politice. Může to být krátkodobě výhodné, ale žádný z neblahých politických trendů to nezastaví. Možné cesty ven však jsou námětem na úplně jiný článek.