Socialismus a komunismus: styčné body a rozdíly

Kořeny socialismu a komunismu jsou identické. Oba proudy byly součástí - jakýmisi dvěma frakcemi - jednoho socialistického hnutí, jež se v moderní podobě zformovalo před přibližně 160-220 lety. Toto hnutí mělo za to, že celá dosavadní lidská společnost je radikálně nespravedlivá, neboť měla jeden zásadní systémový defekt: existovala v ní instituce soukromého vlastnictví, jež je fundamentálně nespravedlivá, neboť nutně vede k vykořisťování člověka člověkem. Jako lék na tuto nespravedlnost socialistické hnutí ve svých počátcích předepisovalo státní, společenské, kolektivní vlastnictví výrobních prostředků, bohatství či majetku. Nestátní, soukromé, individuální vlastnictví bylo vnímáno jako zdroj a příčina nespravedlnosti.

Socialismus

Socialistické hnutí mělo vlastně dva cíle: jednak státní zajištěnost blahobytu založenou na přesvědčení, že ke spravedlivému státu nutně patří přímá státní odpovědnost za materiální blahobyt všech členů společnosti. A za druhé, státní odstraňování materiální a společenské nerovnosti, jakož i zavádění rovnosti prostřednictvím donucovací státní moci a restrikcí či destrukcí osobních svobod (rovnost totiž sama od sebe ve společnosti nikdy nevznikne; aby existovala, musí být státem společnosti vnucována). Tento cíl vycházel z přesvědčení, že jakákoli společenská nerovnost je nespravedlivá. Proto je podle socialistů rovnost před zákonem (stejné a rovné zákony pro všechny), jež je se svobodou jednotlivců slučitelná a umožňuje výsledné, materiální nerovnosti, nedostatečná či přímo škodlivá. Místo ní je prý nezbytné státní mocí přímo usilovat o výslednou, materiální rovnost, jež ale sama o sobě ve společnosti nikdy spontánně nevznikne, neboť lidé jsou různí, nestejní a neidentičtí. Výsledná rovnost musí ve společnosti dosahovat stát omezením lidské svobody.

Rozdíly mezi příštími socialisty (či sociálními demokraty) a komunisty se v teoretických úvahách objevovaly již ve druhé polovině devatenáctého století. Rozštěpení socialistického hnutí na socialisty (sociální demokraty) a komunisty se odehrálo v roce 1903 na 3. sjezdu Ruské sociálnědemokratické dělnické strany, jenž sice začal v Bruselu, ale na "doporučení" belgické policie byl ukončen v Londýně. Na tomto sjezdu se ruská sociální demokracie rozdělila na většinovou, bolševickou frakci vedenou Leninem a na menšinovou, menševickou frakci vedenou profesorem Martovem. Z bolševiků se později stali komunisté; menševici byli regulérními sociálními demokraty.

Socialisté (sociální demokraté) postupně rezignovali na svůj záměr znárodnit veškeré soukromé vlastnictví (tzv. výrobní prostředky jako těžký průmysl či banky), neboť empirická zkušenost je naučila - vlastně přesvědčila -, že státní vlastnictví je neefektivní v tom smyslu, že neprodukuje bohatství, resp. neprodukuje ho tolik jako soukromé vlastnictví, a tudíž socialističtí politici nemají co (či tolik toho) přerozdělovat. Proto socialisté postupně na znárodňování a přímé státní řízení ekonomiky rezignovali (i když socialistický prezident Francie Mitterand pozval do vlády komunisty a znárodňoval průmysl ještě i v osmdesátých letech dvacátého století).

Socialismus se dnes z výše uvedených důvodů soustřeďuje především na vysoké zdanění a následné přerozdělování bohatství socialistickými politiky (aby byli na oplátku od recipientů státních dávek znovuzvoleni). Dále omezuje osobní svobody za účelem vnucování rovnostářského ideálu společnosti - a to nejen pokud jde o ekonomickou oblast, ale i o oblast společenskou (levicovými restrikcemi tradiční svobody projevu, smlouvy a sdružování za účelem rovnostářského ideálu jsou tzv. antidiskriminační zákony).

Komunismus: v čem se odlišuje

Komunismus představuje koherentní a ve dvacátém století - ke škodě miliónů lidských bytostí a jejich životů - i vyzkoušenou politickou teorii a praxi, jež usiluje o totalitní, totální státní moc; monopol na donucovací moc státu nad celou společností, jeho získání a udržení za každou cenu a jakýmikoli prostředky. Komunismus s sebou samozřejmě nese odmítnutí demokracie, tj. odmítnutí připustit zpochybnění své (komunistické) moci ve svobodných a demokratických volbách. Komunismus rovněž znamená odmítnutí všech liberálních či tradičních svobod, jakými jsou svoboda projevu, tisku, slova, náboženská svoboda, svoboda sdružování či svoboda vlastnit soukromý majetek.

Sociální demokracie plně akceptovala ideál i praxi demokracie (princip, že vlády, resp. parlamenty mají vzejít z voleb a opírat se při výkonu své moci o souhlas většiny ovládaných), jakož i některé liberální a tradiční svobody, hlavně ty občanské (svobody slova, tisku, náboženství, projevu, smýšlení atd.). Sociální demokraté rovněž akceptují, že pokud voliči ve volbách odmítnou jejich program, změny, které zavedli, mohou být reverzibilní (socialisté nejdříve znárodnili, pak prohráli volby a předali moc opozici, i když věděli, že nastane privatizace).

Markantní rozdíl mezi socialisty (sociálními demokraty) a komunisty se tedy týká sporu totalitarismus versus antitotalitarismus. Socialisté jakožto antitotalitáři jsou - či by měli být - antikomunisté. Jsou demokraty především a socialisty až v druhé řadě. Proto zadržování totalitarismu - jak totalitarismu nacionálně socialistického (nacismu), tak i totalitarismu internacionálně socialistického (komunismu) -, by pro ně mělo být přirozené. A nutno poctivě říci, že vskutku mnozí socialisté či sociální demokraté byli důslednými a efektivními antitotalitáři, což ve druhé polovině dvacátého století znamenalo být antikomunisty. Jako příklady lze uvést takové osoby jako Wenzel Jaksch (náš český sudetský Němec, odpůrce nacismu a po válce komunismu), Kurt Schumacher (zakladatel západoněmecké poválečné Socialistické strany), Harry Truman (doma sociální demagog, v zahraničí odpovědný státník, zakladatel NATO a představitel politiky zadržování komunistické expanze), jeho ministr zahraničí a hlavní tvůrce jeho zahraniční politiky Dean Acheson, britský poválečný labouristický premiér Clement Attlee (který byl již ministrem v Churchillově válečném protinacistickém kabinetu), jeho ministr zahraničí Ernest Bevin, nebo dokonce největší a neslavnější britský antitotalitní intelektuál, George Orwell, sociální demokrat, leč nesmlouvavý kritik totalitarismu. Dále například belgický premiér Paul-Henri Spaak, později generální tajemník NATO, ve Francii Jacques Soustelle (před válkou socialista, za války s de Gaullem v hnutí Svobodná Francie, po válce gaullista a odpůrce předání Alžíru teroristům z FLN). Správné je zmínit i příkladu mocných a vlivných odborových bossů v USA, kteří byli, pokud jde o domácí politiku, socialisty, ale zároveň v zahraniční politice přesvědčenými antikomunisty a studenoválečníky - například George Meany, šéf AFL-CIO, a jeho nástupce Lane Kirkland, který v době, kdy by nejeden big businessman rád uhandloval nějaký ten špinavý kšeft se Sověty, podporoval Reaganovu zahraniční politiku a poskytoval pomoc polským antikomunistickým dělníkům v odborovém svazu Solidarita.

Nepřátelé jen napravo

Bylo by krásné a ideální, kdybychom u tohoto mohli skončit a konstatovat, že sociální demokraté jsou demokraty především a socialisty až v druhé řadě. Že jsou - jako demokraté - důslednými antitotalitáři a tedy i antikomunisty. Že lidé z demokratické pravice - jako demokraté - jim budou bližší než totalitní komunisté. Je tady však jedno velké "ale". Častokrát v dějinách totiž socialisté přijali za svůj princip z Francie z dob lidové fronty ve třicátých letech dvacátého století: pas d'ennemi a gauche - nalevo již žádní nepřátelé, všichni nepřátelé jen napravo. Totalitní komunisté nalevo nejsou nepřátelé, jsou jimi všichni napravo, tedy i demokratická pravice. Jak si tento postoj, který vedl k aliancím socialistů s komunisty či k mimořádné toleranci socialistů vůči komunistům, v důsledku čehož komunisté častokrát využívali a manipulovali socialisty pro své cíle, vůbec vysvětlit? Nabízím vysvětlení, které podal Frank S. Meyer (1909-72), v letech 1931-1945 americký komunista, který se vzápětí stal exkomunistou a antikomunistou a od padesátých let dvacátého století byl až do své smrti jedním z hlavních myslitelů americké konzervativní pravice (americký termín "liberalismus", jenž v USA označuje levici, tedy ekvivalent evropské sociální demokracie, v následujících citátech překládám jako "demokratická levice").

"Současná demokratická levice je s komunismem zajedno v tom nejzásadnějším bodě - v přesvědčení, že socialismus je nezbytný a žádoucí. Domnívá se, že všechny zděděné hodnoty - teologické, filozofické, politické - postrádají skutečnou ctnost či autoritu. Proto mezi ní a komunismem neexistují žádné nesmiřitelné rozdíly; existují mezi nimi pouze rozdíly ohledně metod a prostředků. Ve světle těchto charakteristik jejich ideologie je zřejmé, že demokratická levice je nezpůsobilá vést svobodnou společnost a vnitřně neschopná nabídnout opravdový odpor vůči komunistické ofenzivě."

"Neschopnost levicové mysli pochopit komunismus v celé jeho hrůze je zásadní tragickou příčinou devastujícího ústupu Spojených států a Západu před komunismem. Důvody, proč je tomu tak - proč levicoví liberálové a sociální demokraté nejsou s to vést boj proti komunismu -, není nutné dlouho hledat. Uvažme pouze některé. Levicová odevzdanost pozitivismu ničí víru v transcendentní hodnoty, na nichž stojí západní civilizace. Levicová odevzdanost relativismu podkopává základy oné loajality k západním hodnotám - loajality až za hrob -, jež je nezbytná, máme-li v pochmurných podmínkách moderní technologie čelit realitě útoku komunismu, aniž bychom couvali, aniž bychom si namlouvali, že to, co před námi je, tam vlastně není. Levicová odevzdanost kolektivismu a sociálnímu inženýrství, prioritě ‚společnosti' a státu před svobodou jednotlivce, vede k hluboce zakořeněnému pocitu, že - jakkoli zavrženíhodné jsou jejich metody, jakkoli hrozivá je jejich Schrecklichkeit - komunisté jsou vlastně ve svém vnitřku černými ovcemi naší vlastní rodiny, tedy bratry. Jak přirozeně se z levicových předpokladů odvíjí appeasement, tak přirozeně se z konzervativních principů odvíjí antikomunismus."

Máme-li shrnout, socialisté (sociální demokraté) a komunisté sdílejí stejné cíle - socialismus, státní řízení společnosti, odpor ke svobodnému trhu a svobodnému vývoji. Sdílejí stejný odpor k tradici, tradiční podobě společnosti a zděděným hodnotám a rozdíl mezi nimi je jen rozdílem v prostředcích (komunisté jsou netrpěliví, unáhlení, radikální a poněkud násilní socialisté; černé ovce rodiny, ale vlastně bratři). Proto jsou socialisté, sociální demokraté a lidé z demokratické levice obecně neschopni, nezpůsobilí vést a bránit svobodnou společnost proti komunismu. Nejsou schopni v praxi nabídnout efektivní odpor proti komunistické snaze o ovládnutí jak sociální demokracie, levice celé, vlastní země, tak i celého světa.

Za příklady těchto socialistů, sociálních demokratů či levicových liberálů nám mohou sloužit Juan Negrín (za občanské války ve Španělsku premiér republikánského tábora, jenž nečinně přihlížel, jak Stalinova NKVD vraždí příslušníky nekomunistické levice - anarchisty, trockisty -, v důsledku čehož by Frankův neúspěch znamenal nikoli uhájení demokratické republiky, nýbrž ustavení stalinského, komunistického režimu), u nás doma Zdeněk Fierlinger či Edvard Beneš, v Americe Henry Wallace (v letech 1941-45 viceprezident USA, po válce odpůrce Trumanovy politiky zadržování sovětské expanze; v roce 1948 kandidoval na prezidenta USA za Pokrokovou stranu s programem amerického odzbrojení a předání tajemství atomové bomby Stalinovi). V Indonésii to byl prezident Sukarno (zakladatel státu, velice přátelský vůči komunistům, jimiž byli pročínští maoisté, kteří v roce 1965 zorganizovali převrat; ten byl sice potlačen, ale nikoli díky Sukarnovi), na Západě celá generace bouřících se studentů v roce 1968, jež viděla jen negativa Západu, ale ani jedno negativum komunistického systému (zasloužila se o to, že Jižní Vietnam byl opuštěn a následně podroben svému severnímu totalitnímu komunistickému sousedovi). Kandidátem této mládeže na prezidenta USA byl v roce 1972 senátor George McGovern, jenž kandidoval s neoizolacionistickým programem "Come Home, America!" Požadoval stažení všech amerických jednotek ze zahraničí, přičemž důsledkem by byl konec svobodných společností v západní Evropě a ve východní Asii. Dále Salvador Allende, jakási chilská obdoba Juana Negrína; spolupracoval s komunisty, dostával se do jejich vleku, v důsledku čehož toleroval svévolná zabírání soukromého majetku a jiné protiústavní aktivity (za porušování ústavy byl sesazen Kongresem a svržen armádou). V Evropě to byl švédský premiér Olof Palme, vždy kritický vůči Americe a nikdy vůči Sovětskému svazu; Michael Foot, leader britské Labour Party na počátku osmdesátých let dvacátého století, požadující jednostranné jaderné odzbrojení Velké Británie. Nejtragičtějším případem byl asi Maurice Bishop, těžko říci, zda radikální socialista nebo umírněný komunista, jenž vládl na Grenadě od roku 1979, až byl svými radikální komunistickými soudruhy v roce 1983, spolu se svou těhotnou družkou, zavražděn. Následně celé šílenství ukončila americká invaze prezidenta Reagana, jež Grenadu od komunismu osvobodila.

Co z toho všeho vyplývá pro nás, kteří socialisty ani komunisty nejsme? Rozhodnutí o tom, zda socialisté a sociální demokraté budou demokraty především a socialisty až v druhé řadě, anebo zda budou - v leninském smyslu - užitečnými idioty komunistů, spočívá na nich samotných. Oni se musí rozhodnout. Na základě historické zkušenosti z dvacátého století, pokud jde o jejich rozhodování, však musíme říci, že příliš mnoho důvodů k optimismu nemáme, spíše naopak. Doufejme, že naši přátelé z demokratické levice se příště budou rozhodovat už jen správně. Bylo by to lepší pro nás, pro zemi a v neposlední řadě i pro ně samotné.

Text je redakčně upravenou verzí úvodního příspěvku, jenž byl přednesen na semináři CDK "Dusivé obětí: spolupráce komunistů a sociálních demokratů" 12. dubna 2006 v Praze.