Neviditelná strana (opět) na scéně

Neviditelná strana (opět) na scéně

Bohumil Pečinka

Politické diskuse o případném dalším vládním směřování Strany zelených jsou bezpředmětné bez popsání politických a ekonomických zájmů, které stály u zrodu jejich nedávného vzestupu.

Jedním z nejbystřejších analytiků mezi politiky na české pravici je určitě předseda poslaneckého klubu ODS v Evropském parlamentu Jan Zahradil. I on zřejmě na luhačovickém kongresu své strany podlehl neodůvodněné euforii, když řekl: "Minulý rok přinesl závažné změny na domácí politické scéně a předpokládám, že změny trvalé. Pročistilo se politické hřiště, změnil se politický styl, politika slavila definitivní vítězství nad nepolitikou. A především: ona neformální, zdánlivě neexistující, jinak ovšem velmi reálná politická síla, onen konglomerát části politických, ekonomických a mediálních elit, který tady měl neúměrný vliv zejména ve druhé polovině minulé dekády, definitivně přišel o svoji baštu a mocenské centrum - Pražský hrad - a podle mého názoru už ji těžko kdy v budoucnu dobude zpět. Spíše se bude postupně rozplývat a ztrácet." Od kongresu na podzim 2003 uplynulo dva a půl roku a "neviditelná strana" je opět na scéně.

Nepolitická politika

O nepolitické politice se snad poprvé zmiňoval první československý prezident T. G. Masaryk, když tak označoval svoje snahy o mimopolitické prosazování kulturních a národnostních práv. Ve chvíli, kdy se dostal do rakouského parlamentu přijal plnohodnotná pravidla politické hry. Tento pojem se znovu objevuje v době normalizace v prostředí intelektuálního disentu. Šlo o politiku malých kroků vně oficiálních struktur komunistické moci zaměřenou na obhajobu lidských a občanských práv. Disidenti tím vytvářeli předpolitické předpoklady pro pozdější svobodnou politickou soutěž.

Krátce po převratu v listopadu 1989 vzniklo Občanské fórum jako široká koalice nyní už bývalých disidentů a nekomunistické české veřejnosti za účelem přechodu k demokratické společnosti. Od voleb v létě 1990 se Občanské fórum (OF) začalo postupně dělit na levicově liberální Občanské hnutí (OH) a konzervativně liberální Občanskou demokratickou stranu (ODS). První z nich byli dědici tradic disidentské nepolitické politiky, kterou se však pokusili prolongovat i v otevřených poměrech. To, co bylo kdysi účinné v boji proti komunismu, se najednou stalo destruktivní vůči nově utvářenému politickému systému. Nepolitická politika se v otevřených poměrech změnila v bezobsažná moralistní gesta na úkor dotahování konkrétních politických projektů, ve sklon ke snobskému elitářství a kabinetnímu způsobu politiky, kdy se důležité politické otázky často řešily na bázi komunikace některých starých pražských rodin. Argumentačně byl tento přístup založen na popírání tradičního politického střetu levice a pravice, stylizaci do středu politického spektra a odmítání politického stranictví jako sebeorganizujícího prvku politického života.

ODS se naopak stala mluvčí nově vznikajících českých středních vrstev, odmítajících toto pojetí politiky. Na dané platformě se spojili ekonomičtí liberálové, antikomunisté a lidé ze šedé zóny. Střet mezi ODS a OH nakonec rozhodly parlamentní volby v létě 1992, kdy ODS získala v průměru 31 % a Občanské hnutí se těsně nedostalo do parlamentu.

Jedním ze špičkových politiků OH byl tehdy poslanec Martin Bursík, stranicky se profilující jako pravá ruka předsedy Jiřího Dienstbiera. Po neúspěšných volbách se společně, za vydatné pomoci německé nadace Fridricha Naumanna, pokoušeli vytvořit českou obdobu německé liberální FDP, na což však česká společnost vůbec nezareagovala. Některým politikům z Občanského hnutí v čele s Pavlem Rychetským (k dalším patřili Ivo Svoboda, Barbora Snopková či Lubomír Zaorálek) to brzy došlo a začali jednat o přestupu do sociální demokracie. Ještě na sjezdu OH v únoru 1995 v Blansku se Rychetský neúspěšně pokoušel strhnout stranu k integraci se sociální demokracií, ale jeho koncept neuspěl, takže záhy začíná přechod celých částí OH do ČSSD. Tehdy se poprvé zdálo, že nepolitický proud se bude postupně "rozplývat a ztrácet". Navzdory tomu, že se vždycky mohl opřít o podporu prezidenta republiky Václava Havla, k němuž lidé z "neviditelných struktur" vždycky vzhlíželi jako ke skutečnému lídrovi.

Svatá aliance

Do další fáze své existence tento proud vstoupil po volbách 1996, kdy se naplno začaly projevovat slabosti menšinové Klausovy vlády. Tehdy "neviditelná strana" dokázala pragmaticky integrovat různorodé zájmy a vytvořila si silnou ekonomickou základnu. Začátek roku 1997 byl ve znamení spojení zdánlivě nepraktických intelektuálů z někdejšího OH a ostrých hochů z pražských poradenských a advokátních firem, kteří dosud nebyli saturováni při privatizaci polostátních podniků. Bází se stal projekt diskusního fóra Lípa. Ve své intelektuální rovině to byl pokus vytvořit poklausovskou společenskou vizi. Během víkendových jednání měl také přispět ke sblížení lidí stojících dosud v opačných politických táborech. Šlo o to navodit jinou situaci pro nové rozdělení privatizačních sfér vlivu.

Svět to byl pestrý - od tehdejšího ministra financí Ivana Pilipa (ODS), přes intelektuální diskutéry z havlovské vily Amálie až po investiční poradce typu Zdeňka Bakaly, tohoto českého Gordona Gekka z firmy Patria Finance, který dosud za své "měkké" rady dostával jen "měkké" peníze a jako prostředek vzestupu zvolil "zvláštní vztahy" se státem, jak už je ve střední Evropě běžné.

Tito lidé se koncem roku 1997 pokusili předefinovat českou politickou scénu a v lednu 1998 stáli u zrodu a sestavování Tošovského polopolitického kabinetu. Dodejme, že ministrem životního prostředí zde byl Martin Bursík, jenž krátce nato vstoupil do lidové strany. Nečekaný přestup mu tehdy nabídl lidovecký předseda Josef Lux, jehož si lidé z "neviditelné strany" vybrali jako svého politického lídra.

Po volbách 1998 ale nastala situace, s níž nikdo nepočítal. Sociálnědemokratický předseda Miloš Zeman vycítil, že po Klausovi je kandidátem na politický odstřel on sám a uzavřel s opoziční ODS smlouvu o toleranci jeho menšinové vlády. Tehdy se mohlo podruhé zdát, že se nepoliticko-politický proud začne "rozplývat a ztrácet". Ve skutečnosti v následujících dvou letech zapustil tak hluboké kořeny, že ho nikdo z českého veřejného života jen tak nevymaže.

Akce IPB

Přestože v letech 1998-2002 formálně vládla jednobarevná vláda ČSSD kontrolovaná ODS, znejasňoval situaci fakt, že sociální demokracie byla spíše než klasickou stranou federací protikladných zájmů za účelem vstupu do vládní Strakovy akademie. "Neviditelní" to postřehli a vsadili na hradní křídlo v ČSSD, díky čemuž začali ovlivňovat politiku ministerstva financí. V létě 2000 stáli společně s tehdejším guvernérem centrální banky Josefem Tošovským u pádu IPB a především velkorysého převodu do rukou ČSOB, která se záhy stala nejsilnější bankou v zemi. Hlavní architekt tohoto "dealu" Zdeněk Bakala pak jako provizi prodal svou Patria Finance do rukou belgického vlastníka ČSOB a začal žít život úspěšného miliardáře. Na bázi spojenectví lidí z kauzy IPB a mediálních tváří z televizní krize pak vznikla Špidlova vláda, která se v létě 2004 zhroutila. V té době také vstoupil Martin Bursík do Strany zelených (SZ).

"Neviditelní" se mezitím stali nejvlivnější politickou strukturou v zemi, dosazující si náměstky do různých vlád a kon-trolující důležitá státní rozhodnutí. Viditelnou politickou tváří z jejich řad v čele politické strany se stal na podzim 2005 i Martin Bursík, který byl na pardubickém sjezdu zvolen předsedou Strany zelených. Krátce po vítězství nechal batůžkáře řešit staré spory ohledně pojmu "neodemokracie" v programu a hledání broučků v mezích a zaměřil se na upevnění strategických spojenectví se světem velkého byznysu a vlivu. Jestliže dnes z něčeho vychází jeho síla, pak je to svět kolem Zdeňka Bakaly a romanovského vedení polostátního ČEZu. Bursík rovněž pomohl oživit starý duch Občanského hnutí, které mu začalo vytvářet poradcovský tým. Bývalí sociologové z OH mu například předestřeli myšlenku, že jestli se chce dostat do parlamentu, musí se jeho voličská základna skládat ze tří pilířů: tradičních voličů zelených, jichž je kolem dvou procent, a dále několika procent protestních hlasů, nedůvěřujících stávajícím stranám. Strategické je oslovit velkoměstské liberály hlasující tradičně pro strany nalevo od ODS, jako byla ODA nebo Unie svobody. I z toho důvodu začal hrát Bursík starou "oháckou" hru, že neví, co je levice nebo pravice, a je ochoten koalovat stejně tak s ODS i ČSSD.

Vlivem mnoha náhod, znechucení ze stávajících stran a - diplomaticky řečeno - nekvalitních průzkumů veřejného mínění se vstup SZ do Poslanecké sněmovny stal skutečně aktuální. S malou nadsázkou dnes můžeme říct, že Václav Havel and his boys budou stejně jako po volbách 2002 opět sestavovat vládu. Ideálem těchto sil je vytvoření trojkoalice ČSSD, SZ a KDU-ČSL. Skutečnost, že část vedení ODS systematicky pouští do struktur své strany informace, že lze pohodlně vládnout i s Bursíkovou Stranou zelených, je nepochopením mnoha zájmů, které stály v pozadí resuscitace Strany zelených. I kdyby volební karty byly skutečně rozdány tak, že ODS získá výrazně nad 30 % a Strana zelených by s ní byla nucena vstoupit do jednání, byl by následující kompromis ODS s "neviditelnými" tak krvavý, že by ji mohl oloupit o velkou část jejího dosavadního náboje.