Pravice ministra Jandáka

Jen zdánlivě odezněla kauza Národního památkového ústavu (NPÚ), do jehož čela byl postaven další z politických „talentů" vládnoucí garnitury Tomáš Hájek. Jeho vzletnou kariéru nedostižně popsal Josef Mlejnek v časopise 51 PRO, takže jen pár slov. Jestliže poslední generální ředitel této instituce Zdeněk Novák strávil po jmenování ministrem kultury Vítězslavem Jandákem ve funkci jen čtyřiadvacet hodin, přibližně stejnou dobu pobyl hlavní konzervátor Josef Štulc jako náměstek generálního ředitele po Hájkově jmenování. Na bojišti památkářů zůstali ležet náměstci ministra, sekční šéfové ministerstva, generální ředitel, deset ředitelů památkových ústavů, vědecká rada. Čest jejich památce. Sto kastelánů nestačilo padnout jen proto, že nebyli jmenováni, ale měli „jen" zaměstnanecké smlouvy.

Celá kauza začala výběrovým řízením. Účastníkem byl například i Zdeněk Novák (deset let první náměstek několika ministrů kultury), kterého si z Brna, právě od památkářů, přivedl exministr kultury Pavel Tigrid. A také zmíněný Tomáš Hájek, lékař a filozof, jak se tituluje pod svými články. Původně prý úřad hledal manažera. Novák byl excelentní a kompetentní státní úředník, s jehož názory bylo záhodno občas hodně nesouhlasit. Namísto toho Hájek se profesně profiloval jako zmatený novinář Lidových novin, Novy a později jako poradce na ministerstvu životního prostředí. Výběrová komise rozhodla, jak rozhodla. Proč však tuto pošetilost legitimoval i poslanec ODS Petr Pleva, nejsem s to pochopit. Ministr Jandák samozřejmě mediálně využil přítomnosti zástupce ODS u výběrového řízení prohlášením, že návrh komise pochopitelně akceptuje - „vždyť u toho byla i opozice". Stanovisko stínové ministryně kultury Miroslavy Němcové přišlo pozdě.

Jen opadla pozornost ohledně Národního památkového ústavu, přišel na pořad dne Divadelní ústav. Zdá se, že ministr Jandák všude bratry má. V této kauze ho (i když také se zpožděním) začal podporovat přímo Petr Žantovský, autor knihy rozhovorů s názvem Mirek Topolánek osobně. Jeho filipiky měly jeden leitmotiv: umělci pořádají hon na Jandáka. Je dobré se u nich pozastavit. Žantovský fabuluje určité situace jen proto, aby z nich odvodil potřebné závěry. V Metru 14. února napsal, že Pavel Tigrid nechal narůst počet zaměstnanců ministerstva kultury až na dvojnásobek a že kulturní pracovníci mají hezky nataženou dlaň, do níž padají veřejné peníze, proti čemuž nový ministr vystupuje. Z toho se následně lehce odvodí, že Jandák je „první z dosavadních ministrů (sic!), za nímž kromě slov zbude i nějaká práce".

Čeho je moc, toho je příliš. V případě Tigrida jde o naprosto nekorektní argument. V polovině devadesátých let se počet zaměstnanců razantně snižoval. Ministerstvo kultury patří k nejmenším v české vládě a v poměru k rozloze i počtu obyvatel i k nejmenším obdobným úřadům v Evropě. Počet se snižoval tak, že některé funkce přestaly být zástupné a na úřadě scházel analyticko-koncepční útvar, informační soustava, podcenila se komunikace s EU (zvláště v případě evropských fondů) a oslabila se oblast autorského práva a legislativy. Už vůbec nemluvím o odborných orgánech, které by se zabývaly vyhodnocováním vynaložených peněz.

Naznačení, o co jde, lze dešifrovat v dalším Žantovského článku („Nedělejme z divadla politiku", Česká média, 2. března), který se už týká Divadelního ústavu. Z článku čiší typický nešvar našich publicistů: psát bohorovně o něčem, o čemž mám jen letmé povědomí. Použijme jeho slova: „Ministr kultury Jandák před pár dny ohlásil záměr odstěhovat Divadelní ústav z Prahy do Brna a zároveň uspořádat výběrové řízení na místo ředitele této instituce. Souběžně s tím se rozjela petiční akce známých umělců za zachování statu quo."

Ono to bylo poněkud jinak. Nejdříve byl odvolán ředitel a pak vyhlášen bohulibý záměr i s výběrovým řízením. Zadání bylo jasné. Do státní správy umístit osobu dalšího Jandákova „klienta" - Zdeňka Drahoše. Byl vyhlídnut i dům v Brně.

Žantovský klidně může publikovat názor, že s přestěhováním do Brna nenastane ani pro divadelní život, ani pro ústav žádná změna k horšímu. Svatá prostoto! Pomiňme poměrně náročné přemístění fondů, knihoven, dokumentace, bibliografie, přestěhování či vyškolení řady specialistů. Podotkněme, že z Brna se poměrně obtížně realizuje třeba světová výstava Pražské quadrienale, že sídlo ústavu v Celetné ulici je kontaktním místem ITI (Mezinárodního divadelního ústavu), že řada mezinárodních kontaktů (scénografů, loutkářů, kritiků, teatrologů, historiků atd.) přirozeně probíhá přes metropole a že na ústav jsou navázána nějakým způsobem i všechna divadelní periodika. Milan Uhde v této souvislosti výstižně připomněl Franze Kafku: nejdříve musíte mít ptáka a poté shánějte klec.

A nebyla to petice „známých umělců"; pokud vím, byly to podpisy osobností kulturního a veřejného života včetně vědců a pedagogů. Nešlo údajně ani o věcné důvody petice. Novináři prý „vyslídili" Drahoše a důvod medializace byl tedy jiný. A pak nedělejte z divadla politiku, když i do téhle hry zamotá Žantovský televizní krizi. Píše: „Za normálních okolností by stačilo podívat se do projektů rozvoje Divadelního ústavu." A proč jsou okolnosti nenormální a proč se tedy do těch projektů nepodívá? Možná se mu oči protočí. Rozhodování by podle něj mělo být pouze odborné, nikoli politické.

Organizátoři petice chtěli dopředu vyvolat dojem, že půjde o politické rozhodování, což prý není fér - ne vůči Drahošovi a dosavadnímu řediteli Černému, ale hlavně vůči Divadelnímu ústavu a českému divadlu. Komise nakonec jednohlasně doporučila Černého a sídlo prý bude zachováno v Praze. Z toho autor dojmů usuzuje buď, že se „navždy bude vznášet pochybnost, zda byl (ředitel Divadelního ústavu) zvolen opravdu regulérně", anebo že se ministerstvo „polekalo" petentů a Havla. Takže opět: ředitel se nevolí, ředitele jmenuje ministr - a ten mohl přes hlavu komise udělat cokoli. Je mu ke cti, že tak neudělal. I když to bylo v době, kdy už premiér pomalu začal své vládní talenty (Jandák, Rath, Vyvadil) poněkud brzdit.

Petr Žantovský dospívá k jasnozřivému závěru: do divadla vstoupila naprosto nesmyslně a zbytečně politika, která v něm opravdu nemá co dělat. Kde žil? Politika v divadle byla vždycky. I za císaře pána. A to byla svobodička, o jaké se nám ani nesnilo. A tak si nad kauzami dvou ústavů medituji: proč v nich lidé z řad takzvané pravice dělají současnému ministrovi nedůstojné křoví?