Revoluce konzervativní levice

Bouřlivé sociální protesty ve Francii a povedené prezidentské volby v Bělorusku, případně parlamentní volby v Maďarsku nebo v Itálii a protireformní stávky v Británii nebo na Slovensku, ač na první pohled navzájem žádným způsobem nepropojené, mají přece jen něco společného. Ve všech případech se jedná o reflexivní pokus značné části obyvatelstva schovat se do ulity „jistot" tváří v tvář prudkým změnám okolního světa, které se zdají být nevlídné, až nepřátelské.

Bůh suď, kolik hlasů by dostala opozice v Bělorusku, kdyby volby byly vskutku demokratické a svobodné, leč i tak je zřejmé, že normalizační model, který Alexandr Lukašenko dotáhl takřka k dokonalosti, má stále podporu většiny běloruského obyvatelstva. Jak trefně vtipkují minští novináři, „taťka" navodil stav, kdy celý národ jakoby šel do předčasného důchodu: nepříliš velký, avšak zaručený příjem, pocit jistot do budoucna a spolehlivá hráz proti větrům změn, jež řádí v okolním světě.

Vůdce mládežnické revoluce roku 1968 Daniel Cohn-Bendit, nyní „zelený" poslanec Evropského parlamentu, odmítá jakékoli paralely s nynějšími šarvátkami v ulicích francouzských měst: „Události 1968 byly protestem proti stagnaci namířeným do budoucna a volajícím po změnách. Demonstranti z roku 2006 se dožadují konzervace stávajícího systému, návratu do minulosti, bojí se změn jako čert kříže." Stav vědomí protestujících dobře vyjádřila jedna z čelních reprezentantek hnutí Julie Coudrie v interview německému týdeníku Die Zeit: „Jsme první poválečnou generací v Evropě, která bude žít hůře než předchozí. Máme strach." Francouzský zákon o první smlouvě, který je velmi skromným krůčkem směrem k liberalizaci pracovního trhu, obnažil samotné kořeny problému, jímž je stižena celá kontinentální Evropa.

Pečovatelský sociální stát, zbudovaný v posledním půlstoletí ve Starém světě, není více životaschopný - platí to přinejmenším pro úplný objem záruk, který poskytoval svým občanům v době svého rozpuku. Avšak nic jiného než právě tento stát si Evropané neumějí představit. Globální změny ve světě, kde vznikají nová mocná centra ekonomického růstu, jsou doprovázeny utužením beztak silné konkurence. Demografické tendence jsou mimořádně nepříznivé. Snížení porodnosti a zvýšení životního očekávání slibují dnešní generaci mladých nemilou perspektivu - pracovat nejen na sebe, ale také na několik bodrých důchodců. V anglosaském světě, kde panují liberálnější pracovněprávní vztahy, se zdá být vzedmutí vášní ve Francii nepochopitelnou bouří ve sklenici vody. Rus, který za reformní léta stačil zapomenout samotný pojem „sociální jistoty", se nemůže dívat na pařížské barikády jinak než s pocitem, že francouzská omladina neví roupama co dělat. Patos protestujících však pochopíme o něco lépe, když seznáme, jak tuhá regulace ve Francii panuje, a nejen v oblasti pracovněprávních vztahů. Kupříkladu bez trvalé pracovní smlouvy, jíž tak horlivě prosazují studenti, si prakticky nelze požádat o bankovní úvěr ani si pronajmout byt v Paříži, neboť majitelé domů požadují pevné záruky budoucích plateb.

Jinými slovy, každý pokus liberalizovat pouze jeden z prvků sociálních vztahů a ponechat netknutý celkový systém „pečovatelského státu" vede k vyhrocení protikladů. Problémem je kvalita vzdělání a životní perspektivy, které z toho vyplývají. Průzkumy v Německu, jež kdysi platilo za etalon „sociálně-tržního hospodářství", ukazují, že dnešní omladina žije s pocitem naprosté nejistoty v duši. Dříve bylo poctivé šprtání na univerzitě víceméně zárukou snadného vstupu do prestižního zaměstnání. Dnes žádná kauzalita neplatí: máš-li kliku, práce se najde, máš-li smůlu, diplom zůstane v šuplíku.

Starý svět se dlouho vyhýbal komplexním reformám, o jejichž nezbytnosti nás ekonomové přesvědčovali už v minulém století. Dnes se ukazuje, že pro největší evropské tahouny - Francii, Německo, Itálii - není cesty ze slepé uličky bez radikálních a bolestivých proměn srovnatelných s těmi, jež Margaret Thatcherová a Ronald Reagan podnikli svého času ve Velké Británii a ve Spojených státech. Avšak evropské společnosti nejsou k šokové terapii očividně připraveny a ochotny. Strach znejistělých Evropanů tváří v tvář novým hrozbám zamlžuje jejich zrak a utlumuje racionální uvažování. Kardinální společensko­ekonomické přeměny v Evropě (mnozí tuší ve francouzských událostech první vlaštovku nové revoluce) mohou mít za následek nedozírné politické změny. Pocit nejistoty a vykořeněnosti může snadno a rychle proklestit cestu k moci nové ideologii, která nahradí ideologii sociálního státu. Nejspíše v sobě bude spojovat prvky sociálního populismu a ekonomického, kulturního, ba i etnického protekcionismu.

Sotva dnes můžeme předpovědět, v co vyústí taková změna v podmínkách jednotné Evropy a globalizované ekonomiky. Zřejmé je jen to, že uchovat svůj navyklý zadýchaný komfortní svět nebude snadné. To ovšem platí nejen pro Evropu.