Zneužívání informací v obchodním styku

Na přelomu února a března 2006 se v centru pozornosti médií i veřejné sféry ocitnul problém, který souvisí s procesem přijímání nového trestního zákoníku (viz analýza v Revue Politika 1/2006). Z podnětu poslance Marka Bendy (ODS) byl z jeho návrhu při schvalování vypuštěn již v září 2005 jeden odstavec z paragrafu upravujícího zneužívání informací v obchodním styku, který podle Bendy umožňoval nespravedlivou kriminalizaci podnikatelů. Tato skutečnost byla tehdy bez větších problémů akceptována a schválena poslanci ODS, ČSSD a US-DEU. Poté, co se zjistilo, že by tento krok mohl mít i původně nečekané důsledky (včetně osvobození některých stíhaných či odsouzených údajných „tunelářů"), celá kauza se výrazně zpolitizovala a může mít dopady i na ekonomickou a politickou bezpečnost ČR.

Historie trestného činu zneužití informací v obchodním styku

Skutková podstata trestného činu zneužívání informací v obchodním styku byla do tehdy ještě československého trestního zákona včleněna jako § 128 novelou č. 557/1991 Sb. a nabyla účinnosti 1. ledna 1992. První odstavec tohoto paragrafu uváděl (a v platném znění dodnes uvádí), že kdo v úmyslu opatřit sobě nebo jinému výhodu nebo prospěch neoprávněně užije informace dosud nikoli veřejně přístupné, které získal z důvodu svého zaměstnání, povolání, postavení nebo své funkce a jejichž zveřejnění podstatně ovlivňuje rozhodování v obchodním styku, a uskuteční nebo dá podnět k uskutečnění smlouvy nebo operace na organizovaném trhu cenných papírů nebo zboží, bude potrestán odnětím svobody až na tři léta, zákazem činnosti nebo peněžitým trestem.

V současnosti rovněž platný druhý odstavec, který vzbuzuje silné kontroverze, zní: „Stejně bude potrestán, kdo jako pracovník, člen orgánu, společník, podnikatel nebo účastník na podnikání dvou nebo více podniků nebo organizací se stejným nebo podobným předmětem činnosti v úmyslu uvedeném v odstavci 1 uzavře nebo dá popud k uzavření smlouvy na úkor jedné nebo více z nich."

Zákon zná i kvalifikované skutkové podstaty uvedeného trestného činu, protože ten, kdo jím získá pro sebe nebo jiného značný prospěch, bude potrestán odnětím svobody na dvě léta až osm let. Odnětím svobody na pět až dvanáct let bude pachatel potrestán, získá-li takovým činem pro sebe nebo jiného prospěch velkého rozsahu.

Podle důvodové zprávy z roku 1991 si tehdejší nový trestný čin vyžádaly širší změny právního řádu, zejména v oblasti ekonomiky. Jednalo se o ustanovení, které reagovalo na některé negativní jevy, jež se už v praxi vyskytly, a na další, jež údajně bylo možné v budoucnu očekávat. Jednání, jemuž se v obchodních kruzích říká „insider trading", si podle autorů důvodové zprávy zasloužilo zvláštní pozornost.

Absence dosavadní úpravy v novém trestním zákoníku

Nový trestní zákoník v původním vládním návrhu přejímal znění, které bylo velmi podobné dosavadnímu. První odstavec zněl: „Kdo v úmyslu opatřit sobě nebo jinému výhodu nebo prospěch neoprávněně užije informace dosud nikoli veřejně přístupné, které získal při výkonu svého zaměstnání, povolání, postavení nebo své funkce a jejichž zveřejnění podstatně ovlivňuje rozhodování v obchodním styku, a uskuteční nebo dá podnět k uskutečnění smlouvy nebo operace na organizovaném trhu cenných papírů nebo zboží, bude potrestán odnětím svobody až na tři léta nebo zákazem činnosti."

Inkriminovaný druhý odstavec uváděl, že stejně bude potrestán, kdo jako podnikatel, společník, člen orgánu, zaměstnanec nebo účastník na podnikání dvou nebo více podnikatelů se stejným nebo podobným předmětem činnosti v úmyslu uvedeném v odstavci 1 uzavře nebo dá popud k uzavření smlouvy na úkor jednoho nebo více podnikatelů nebo jejich podniků. Kvalifikované skutkové podstaty zůstaly zachovány. S ohledem na novou systematiku trestního zákona došlo pouze k přečíslování paragrafu na § 233 v původním návrhu a na § 230 ve znění, které nakonec PS PČR schválila.

Druhý odstavec ovšem nakonec na návrh poslance Bendy z textu vypadl, což spolu s dalšími drobnými změnami schválil 30. září 2005 ústavně-právní výbor sněmovny a následně v hlasování celá dolní komora. Senátní výbor pro záležitosti Evropské unie nicméně doporučil opětovné začlenění paragrafu ve znění původního vládního návrhu. Plénum Senátu nakonec 8. února 2006 sněmovní návrh jako celek zamítlo a postavilo tak zvláště ČSSD a US-DEU v PS PČR do nelehké situace. Pokud se totiž přes neexistenci sporného paragrafu trestní zákoník schválí, budou jim jako hlasitým zastáncům „čistých rukou" média i část politických protivníků krátce před volbami předhazovat, že „napomáhají tunelářům". Podle § 420 zákoníku se totiž nevykoná trest uložený přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona za čin, který není trestným činem podle tohoto zákona, popřípadě jeho nevykonaný zbytek.

Pokud bude trestní zákoník odmítnut (k čemuž přispějí i hlasy lidovců, nesouhlasících s „beztrestností" euthanasie, a komunistů, kterým vadí trestnost popírání komunistických zločinů), ztratí US-DEU a ČSSD jeden z významných propagandistických prvků svého vládního prohlášení. Zároveň nedokončí trestněprávní novelizaci, kterou ostatně v polistopadovém období žádná vláda dokončit nedokázala.

Přenesení debat na ulici a do Evropy

Téma „zneužívání informací v obchodním styku" se ke své politické agitaci rozhodly kromě tradičních nevládních organizací (především Růžový partner) využít subjekty, které jsou v opozici vůči vládě a snaží se získat hlasy i v potenciálním elektorátu dalších parlamentních či mimoparlamentních stran. Hlavní roli v tomto směru sehrálo SNK-ED. Jejich vůdčí dvojice Jan Kasl a Josef Zieleniec se teprve před nedávnem dokázala shodnout na společném postupu ve volbách.

I když Evropští demokraté nedokázali čelit razantnímu nástupu Strany zelených, případ „vypuštěného odstavce" jim alespoň dočasně umožnil návrat na mediální výsluní. Tón řady médií byl velmi podobný tomu z období „zlaté éry" Zieleniece a Kasla, kteří svoji kariéru zahájili jako odpadlíci ODS, vůči níž se následně vymezili a vyčítali jí „amorálnost", nadbíhání tunelářům, korupčníkům apod. Na počátku března 2006 na sebe Kasl se Zieleniecem dokázali několika takticky vhodně provedenými propagačními akcemi upoutat mediální pozornost, což platí mj. pro otevřený dopis premiéru Paroubkovi a pro demonstraci, kterou uspořádali na Malostranském náměstí 7. března 2006. I když ji navštívila pouze hrstka lidí, byla výrazně medializována. Účastníci a účastnice na transparentech skandalizovali mj. experta Pavla Šámala, který dlouhou dobu pracoval na předloze novely trestního zákoníku.

Premiér Paroubek Kaslovi a Zieleniecovi odpověděl dopisem, v němž se pokusil „vinu" za napomáhání tunelářům přiřknout Bendovi a ministru Němcovi (s nímž měl v tu dobu konflikt ohledně soudce Vyvadila). Paroubek uvedl, že poslanecký klub sociální demokracie je připraven tuto velkou chybu napravit pozměňovacím návrhem, který bude připojen k nějakému jinému návrhu tak, aby byl trestní zákoník v této věci pozměněn. Příslušné změny podle Paroubka navrhne některý z poslanců ČSSD na nejbližší schůzi PS PČR. Předseda vlády rovněž uvedl, že „tunelářům v žádném případě neposkytne benevolenci, privilegium, které je skutečně hrubým narušením smyslu trestního zákoníku v původním návrhu předloženém vládou".

Veřejnost se pokusila oslovit i další bývalá známá „morální" politička Hana Marvanová, která ve zveřejněném stanovisku uvedla, že pokud poslanci chtěli omezit zbytečné zásahy státu do podnikání, v tomto bodě to nebylo na místě, protože zmíněný trestný čin chrání podnikatele před těmi, kteří podnikají na úkor druhých, a také chrání drobné akcionáře před znehodnocením jejich investice. Marvanová rovněž upozornila, že odstraněním trestného činu jde ČR „proti proudu ostatního světa". Zmínila i české závazky vůči OECD. Kritici odstranění paragrafu mohli upozorňovat i na normy evropského práva, které vyžadují postih určitého jednání. ČR je např. vázána evropskou směrnicí o zneužívání trhu (2003/6), přičemž podle článku 5 této směrnice se musí každá osoba zdržet veškerého jednání vedoucího ke zneužívání trhu (vztahuje se přitom především ke kapitálovým trhům).

Podnikání není zločin

Vypuštění zmíněného odstavce vyvolalo silnou odezvu i v části privilegovaných bezpečnostních složek, jejichž příslušníci by mohli přijít o jeden z důležitých nástrojů na kriminalizaci „vnitřních nepřátel", za něž jsou v podstatě vládou i řadou důležitých součástí politického spektra pokládáni nepohodlní podnikatelé. Specifickou aktivitu vyvíjel v rámci kritiky odstranění tohoto paragrafu Útvar odhalování korupce a finanční kriminality služby kriminální policie a vyšetřování Policie ČR.

Vůči Marku Bendovi se fakticky postavila i většina médií. I když mu dávala prostor k vyjádření, sestřih jeho slov jej u věci neznalých osob pravděpodobně zdiskreditoval. Mediální sféra vytušila, že odstraněním paragrafu by přišla o vděčnou možnost skandalizace různých známých a obchodně úspěšných lidí jakožto kriminálníků, na něž byla příslušná norma aplikována, protože „na ně nic jiného nezbylo". Benda byl označován i za člověka, kterého ovlivnila jakási imaginární „advokátská lobby", i když se to nepotvrdilo.

Za Bendův návrh se však v internetových médiích postavili představitelé Sdružení podnikatelů a živnostníků ČR. Ti upozorňovali na snadnou zneužitelnost ustanovení, protože policie např. při zabavení účetnictví dvou firem může selektivně a účelově vybírat pouze ty důkazy nevýhodné pro jednu stranu a na tomto základě stanovit obvinění. K tomu je možné dodat, že policisté, kteří často nerozumějí podnikání, mohou mít s ohledem na současný systém hodnocení spočívající v objasněnosti trestné činnosti (nikoliv v její neexistenci na svěřeném úseku) tendenci podléhat účelovému výkladu nejasného paragrafu. Autor návrhu na vypuštění sporného odstavce Marek Benda se přitom snažil nikoliv o to, aby byla umožněna volnost zločincům, ale usiloval o odstranění bariéry svobodného podnikání (které ostatně umožňuje odvádět daně do státního rozpočtu, z něhož jsou placeni poslanci i ministerští úředníci, policisté a prostřednictvím státních dotací i nevládní organizace).

Kriminalizace nemusí být výhodná

Pokud obchodní styky v soukromých firmách a mezi nimi nenaplňují znaky podvodu anebo jiných obecně vymezených trestných činů, není důvod je kriminalizovat, popř. je třeba negativní jednání vymezit precizněji než jako „zneužívání informací v obchodním styku". Ostatně není bez zajímavosti, že nyní tolik vychvalovaný paragraf z roku 1991 nedokázal zabránit tolik démonizovanému „tunelování" v devadesátých letech.

Kritici kuponové privatizace často používali „protiklausovský" argument, že „ekonomická transformace předběhla právní změny" či že se při privatizaci „zhaslo". Nyní až hystericky hájí paragraf, který zde byl po patnáct let k dispozici a vedl mnohdy ke kriminalizaci jednání, které není z určitého pohledu amorální či závadné.

V zájmu odstranění možnosti negativních zásahů iniciovaných neformálními státně-ekonomickými strukturami s kontakty do bezpečnostních složek proti ekonomickým a politickým protivníkům by bylo třeba, aby Bendův akt o vypuštění paragrafu zůstal zachován, a to přinejmenším do doby, než bude precizněji vymezeno, co je vlastně v podnikání s vlastními firmami (je třeba zdůraznit, že i po Bendově kroku je v novém zákoně trestné zneužívání informací získaných z veřejných funkcí) trestné. Je ovšem možné, že by dlouhodobější neexistence dosavadní právní úpravy ukázala, že ekonomická bezpečnost ČR není nijak zásadně ohrožena a že možná dochází k většímu uvolnění a rozvoji podnikatelského prostředí s příznivými dopady na veřejné příjmy.