ODS v roce 2010

Dva měsíce před volbami do Poslanecké sněmovny se česká pravice (a ODS zvlášť) nachází v očekávání vítězné porážky. Ukazuje se, že povolební vyjednávání zřejmě nebudou mít pro liberálně-konzervativní směr dobré vyústění. Nic na tom nemění, zda ODS nakonec bude zastoupena ve vládě. Už dnes je proto dobré začít mluvit o cestě k horizontu voleb 2010.

Předpokladem obrození každé strany je redefinice dosavadní politické strategie a programu, na jejichž základě je pak možné integrovat nové politické skupiny a sociální vrstvy. První cestou by mohlo být stát se "přepólovaným" Tonym Blairem a jeho Labour Party a převzít ideu rozsáhlého pečovatelského státu. Některé náznaky toho se už objevovaly ve volebním programu ODS, například v podobě státem zaručeného příjmu atd. Druhou cestou je staré známé zielencovské rozkročení a snaha dát ODS spíše středoevropskou než anglosaskou podobu. Třetí postojem je modernizovat vlastní přístupy a strategie vůči různým částem společnosti (spíše než programové body). Marketingová práce s různými společenskými segmenty je totiž něco, co ODS tradičně neovládá. I nový předseda britských konzervativců David Cameron tuší, že právě zde je jádro neúspěchu jeho politické strany.

Léta 2002-2006 budou považována za jedno z nejhorších období v životě ODS. Navzdory vládní nestabilitě nebyla opoziční strana schopna převzít historickou iniciativu a propásla šanci, která se nemusí dlouhá léta opakovat. Spočívala v tom, že od roku 1992 vždy vedle ODS kandidovala - z pohledu hlavního mediálního proudu - nějaká "hodnější" a "lidštější" nelevicová strana. Poté, co ODA, US-DEU a koneckonců i SNK-ED skončily na okraji, nepřišla ODS s nabídkou vůči těmto voličským vrstvám, které se mezitím masově obrací k levicovým zeleným jako protestní a opoziční alternativě.

Bez muzikálu

V ODS léta fungovaly dvě diskusní platformy: každoroční kongres a ideové konference, z nichž zbylo torzo. Konference, kde se v obecnější rovině mluvilo o programových posunech, po nástupu Mirka Topolánka zanikly. Každoroční kongresy, jež svým rytmem a dramaturgií navazovaly na sněmy někdejšího Občanského fóra, se postupně přeměnily v karikaturu sebe sama. Odstrašujícím příkladem může být poslední brněnský kongres, kde organizátoři zcela na okraj vytlačili tradiční bod v podobě politické diskuse a krajské delegáty zcela atomizovali v nepracovním prostředí jinak skvělého muzikálového divadla, kde automaticky nešlo nic jiného než vlažně tleskat. V takové atmosféře se nikdy nic nedozvíte. Snad jedině v sekci hostů, po jejichž vystoupeních na brněnském kongresu následoval frenetický aplaus.

Dlouhodobější slabinou ODS je nevyrovnaný poslanecký klub, v němž se objevuje stále méně a méně politiků schopných artikulovat a obhajovat celostní politické zájmy. Typický poslanec ODS se náplní činnosti prakticky přestává lišit od typického sociálního demokrata a lidovce. Je to nahaněč dotací pro města a vesnice, schopný za peníze na čističku prodat politický směr, jenž reprezentuje. Možná hlavním důvodem tohoto stavu je systém primárních voleb. Formálně velmi demokratický, kvůli omezené konkurenci ale generuje do Poslanecké sněmovny stále větší množství komunálních politiků. Po odlivu mnoha poslanců do Evropského parlamentu je už dnes málo lidí schopno věrohodně formovat zahraniční a obrannou politiku státu. Tento trend se zřejmě ještě prohloubí a ODS v krátké době nebude mocna vytvářet dynamickou celostátní politiku.

Předpokladem změny musí být jiný systém primárních voleb. Jestliže ODS dlouhodobě prosazuje většinový volební systém, měla by prosazovat i styly práce, pro něž je charakteristická většinová logika, spočívající ve vytvoření konkurenčního prostředí. Není třeba vymýšlet vymyšlené a stačí se podívat na systém britské konzervativní strany, kde se o zvolení v určitém obvodu mohou ucházet lidé z různých částí země. Do soubojů okresních tetiček a pantátů to může vnést prvek soutěživosti.

Neefektivní řízení

Hlavní předností ODS oproti ostatním stranám byla a v menší míře i zůstává struktura okresních a krajských politických manažerů. To, jak dnešní vedení ODS tuto strukturu využívá, připomíná závodníka na startu, který se svým porschem stojí vedle otlučených stodvacítek, ale protože neví, jak na to, dojíždí do cíle přibližně ve stejném čase. Vedení ODS není schopno své lidi motivovat, adresovat jim politická zadání a sjednocovat je kolem společných témat a úkolů. V jakémsi sebezáchovném instinktu se pracovitější z politických manažerů stahují do svých okresů a krajů a snaží se alespoň operovat na místní úrovni. To, že manažerská struktura ODS pracuje na poloviční úvazek, souvisí s celým způsobem fungování ODS. Na rozdíl od Klausova období není kongres kongresem, výkonná rada výkonnou radou a politické grémium politickým grémiem. Nad vším a mimo vše stojí nikým nezvolení lidé sledující svoje obchodní zájmy. Kdosi tuto entitu nazval starými opilci a mladými nedospělci opilými mocí.

Politická odpovědnost

Z vedení ODS v čele s poslaneckým klubem prakticky vymizelo povědomí o politické odpovědnosti. Pokud na úrovni obecních nebo krajských voleb někdo neuspěje, je automaticky nahrazen. Ještě jednu šanci dostane v případě nečekaně dobrého výsledku, který nemusí nutně znamenat vítězství, ale pouze úspěch v politicky složitém terénu. Zato dnešní poslanecký klub je sbírkou mnohonásobně neúspěšných kandidátů z různých typů voleb s ručením neomezeným.

Klasickým příkladem může být jinak lidsky sympatická stínová ministryně kultury, jejíž kariéru lemuje dvojí krajská volební porážka (1998, 2002), ve druhém případě s komunisty. V Klausově stínové vládě jí nikdy nebyla schválena plnohodnotná koncepce rezortu, v Topolánkově stínovém kabinetu zase šlo o jednoznačně nejslabší dokument. Výsledkem je třetí kandidatura coby hlavní tváře v jednom z volebních krajů.

Mnoho lidí z poslaneckého klubu si svá místa udrželo díky tzv. dubnovému pravidlu. Rok před volbami stará garda retroaktivně (a zřejmě i v rozporu s ústavními právy) prosadila, že každý, kdo vstoupil do ODS po dubnu 2003, se nemůže ocitnout na kandidátce do Poslanecké sněmovny. Snahu omezit konkurenci doplnila moralistickým zdůvodněním, že jde o doložku proti kariéristům. Ve skutečnosti fenomén mrtvých duší a následné manipulace primárních voleb fungovaly hlavně při sestavování kandidátek do obecních zastupitelstev, kde primárně záleží na rozhodnutí místních sněmů. V případě mnohastupňového schvalování poslaneckých kandidátek byla hrozba manipulací o mnoho menší, takže nebylo třeba degradovat několik tisíc nových členů v lidi druhého řádu. Dubnové pravidlo tak posloužilo především k zakonzervování pozic dosažených před mnoha lety.

Jaký vůdce?

Na rozlučkovém sněmu Občanského fóra v pražské Lucerně, které se začátkem roku 1991 dělilo na Občanskou demokratickou stranu a Občanské hnutí, vystoupil tehdejší poslanec Miroslav Macek. S odvoláním na jistou britskou autoritu řekl: "Lídr politické strany se nevolí. Buďto je, nebo není. My toho svého máme." Dnešní situace ODS je přesně opačná. Jinak politicky talentovaný Mirek Topolánek má jednu vadu - nikdy nebyl a nebude vůdcem. V jiné konstelaci by mohl plnit přínosnou funkci místopředsedy coby nesystematického žihadla, které je nasazováno do různých bojových linií. Jako předseda je to bohužel postava k podpírání. Není ale důvod, proč by měla ODS po volbách rozhodování o jeho nástupci uspěchat. Stačí si připomenout způsob, jakým byl na podzim 2002 zvolen sám Topolánek. Nejdříve fungoval jako neoficiální volební manažer Evžena Tošenovského. Když si ostravský hejtman svou kandidaturu šest týdnů před volebním kongresem rozmyslel, rozhodl se Topolánek využít plnou ošatku nových kontaktů a vazeb k vlastní kandidatuře. Zbytek už známe.

Jedním z balvanů na cestě ke změnám v ODS pravděpodobně bude její poslanecký klub, jehož členové si vzhledem k faktu "vítězné porážky" budou chtít zachovat dobyté pozice. Z toho vyplývá, že obrodný proud musí vzejít ze stranických struktur mimo poslanecký klub (a zčásti také proti němu).