Konec tiché dohody

Způsob fungování ODS, přinejmenším od roku 2004, měl zvláštní podobu „tiché dohody" mezi kraji a centrální politikou: vy nahoře si dělejte co chcete, my dole si budeme dělat co chceme a maximálně si směňujme celostátní dotace za regionální politickou podporu. Tento způsob komunikace je pod dojmem drtivé porážky v krajských volbách zřejmě u konce.

Jednotná ODS v posledních letech fakticky přestala existovat. Centrální politiku zde vytvářela úzká skupina kolem Mirka Topolánka, zatímco zbylých čtrnáct hejtmanů si utvořilo čtrnáct autonomních království s vlastními zájmy. Orgán typu výkonné rady, kde mělo probíhat vytváření společné politiky, ztratil na významu a proměnil se v nevýkonnou instituci. V průběhu let tak došlo k odcizení krajů a centra a v obou částech probíhal autonomní vývoj.

Dlouho to připomínalo chladné manželství, které je však pro oba partnery výhodné. V tomto případě to byla značka ODS, která přinášela pravidelné volební zisky. Rozmetáním krajské reprezentace v nedávných volbách toto spojenectví nejspíš skončilo. Nyní kraje zřejmě vypoví pakt o neútočení a budou mít samy tendenci stát se centrem.

Centrum a kraje

Tvrzení předsedy Mirka Topolánka, že v ODS jsou tři názorové proudy (liberální, konzervativní a libertariánský), mezi nimiž probíhá souboj, jsou ideologizovaným plkem. Tyto myšlenkové směry ve straně pochopitelně zastoupeny jsou, ale tvoří jen okrajový kolorit života ODS. Jediný autentický konflikt, který teprve začíná dostávat jistou podobu, jsou kraje versus centrum.

Jinak řečeno, kraje vypověděly centru poslušnost a budou se snažit v dalších měsících a letech přeměnit dosavadní dvoukolejný způsob fungování. Tento proces bude postupný a dlouhodobý a nic na tom nezmění skutečnost, jestli bude v prosinci znovuzvolen předsedou Mirek Topolánek, nebo nebude. Volební kongres v tomto smyslu bude jen malou zastávkou na dlouhé cestě bývalých krajských v uchopení centrální moci, která je - podle jejich názoru - ohrozila a způsobila konec jejich regionálního panství.

Povolební kritika centra ze strany krajů byla často nesystematická, plná chaosu a místy působila amatérsky, což bylo dáno jejich nepřipraveností na podobnou situaci. Hejtmané a desítky jejich stoupenců, kteří budou v následujících týdnech opouštět krajské úřady, sice čekali oranžovou vlnu, ale ne potopu.

Kritika krajů současně vyvolala protitlak ze strany centra. Nejviditelnějším projevem byla tisková konference Topolánkových stoupenců na pražském Žofíně. Defilovali tu poslanci, senátoři, ministři a jejich náměstci, sekční šéfové, lobbisté a jejich přítelkyně a vůbec všichni podílejících se na vládní praxi. Tito lidé ucítili ohrožení svých pozic a záhy se dokázali zformovat, postavit se za dosavadního předsedu Topolánka a vsadit vše na kartu zachování statu quo, přinejmenším do příštích parlamentních voleb. Tam už ovšem budou vytvářet kandidátky rozhněvané ženy a muži z krajů.

Leadership

Na příkladu situace v ODS se dá jasně ukázat, jak důležitá je otázka demokratického vůdcovství. Kdyby kraje měly přirozeného mluvčího, který by dokázal vyjádřit jejich frustraci, neměl by Mirek Topolánek na prosincovém kongresu šanci.

Nutno říct, že k jeho posílení navíc přispěl prezident republiky, který svým povolebním vystoupením na Primě ze všeho nejvíc připomínal Václava Havla během rudolfínského projevu v prosinci 1997. Efekt byl podobný - řada členů ODS se s napadeným Topolánkem solidarizovala spíše ze slušnosti než z politického zájmu. V ODS proběhla vlna ve stylu „postavme se za svého šerifa". Pražský primátor Pavel Bém, který v tomto expředsedovi ODS sekundoval, v jednu chvíli nabyl podoby Ivana Pilipa, což jsou v ODS smrtelné symboly. Konflikt centrum versus kraje tím byl zastřen, ale v jiné podobě opět vyplave při nejbližší možné době.

ODS nyní stojí před rozhodnutím, jestli se pokusit o nějakou změnu a zvrátit nepříznivý trend pro parlamentní volby v létě 2010, jak to udělal Jiří Paroubek v letech 2005/6. Anebo vsadit na současný stav, provést rekonstrukci vlády, užít si ještě všechny výhody politickou moci a opustit vysokou politiku až po pravděpodobně prohraných volbách. Začátkem listopadu měla zatím druhá cesta většinu, což pramenilo z jednotného zájmu centrálních elit pokračovat ve vládě. Na rozdíl od nejednotných krajů a jejich neschopnosti nalézt alternativního stranického vůdce. Některé porážky se holt musí zažít vícekrát.