Církve a majetek

Církve a majetek

Ludmila Müllerová

Existují sama o sobě nevinná slova, jejichž spojení vyvolává výbušné emoce. Proč potřebují církve majetek? Tak zní nejčastější otázka, která se objeví na stole hned poté, co se začne mluvit o církevním majetku. Jako kdyby snad byli vlastníci povinni dokládat, proč majetek potřebují a zda by jej raději neměli „věnovat" státu.

Mezi tradice českých zemí patří i záliba v jednosměrném pohybu vlastnictví církevního majetku. Nejenom během husitských válek, ale také za vlády Josefa II. cítila buď ruka státní či soukromá nezdolnou chuť postátnit či rozdělit statky klášterů a kostelní poklady. Naštěstí však existovali i jedinci, kteří tomuto proudu čelili. I přes obecně sdílené přesvědčení totiž církev v minulosti nezískávala svůj majetek od státu, a to dokonce ani během rekatolizace po bělohorské bitvě. Řádový i diecézní majetek nejčastěji pocházel z darů soukromých osob, o čemž svědčí erby donátorů zdobící chrámové interiéry. Už z tohoto důvodu zní nesmírně cynicky tvrzení pohrobků minulého režimu, že církev majetek nevlastnila, ale pouze spravovala.

Je smutné, že téměř dvacet let po znovunabytí svobody nedošlo k procesu majetkového narovnání s církvemi. Stáváme se v tomto ohledu raritou v civilizovaném světě, a to nejenom v porovnání se Západem. Ostatní země visegrádské čtyřky podobný proces podstoupily už dávno, a to buď formou naturální restituce (Polsko, Slovensko), nebo cestou přednostně finančního vyrovnání (Maďarsko). Nikde se nezhroutil státní rozpočet, nikde se nekonaly kontrarevoluční dožínky. Naopak (především v případě restitucí) profitovala nejširší veřejnost. Málokde totiž platí tak jako zde okřídlená věta vepsaná i do ústavního textu České republiky, totiž že vlastnictví zavazuje. Kláštery v duchu starého benediktinského hesla „Ora et labora" vytvářejí přirozená kulturní centra, zaměstnávají desítky lidí, obhospodařují půdu, vaří vlastní pivo. Církevní nemocnice, sociální zařízení i školy přesvědčí i nevěřící Tomáše, že může mít smysl, když církev se svěřeným majetkem podniká.

Řešení, které nabízí vládní návrh zákona o vypořádání majetkových vztahů s církvemi, není pokusným balónkem. Je uvážlivým počinem, který odráží zkušenosti okolních zemí. Rozumným způsobem kombinuje metodu naturální restituce ve prospěch řádů, které jsou zpravidla schopny (a odpovídá to jejich stylu) svůj majetek spravovat, s metodou finančního odškodnění za zbývající majetek, který se církvím nevydá, bude odblokován a zůstane státu, popř. obcím. Ze zákona budou nejvíce profitovat občané. Konečně bude možné využít pro rozvoj obcí často životně důležité nemovitosti, které byly dosud umrtvené blokačními paragrafy. Celkem se to týká asi 15 % obcí. Proto řada starostů čeká na vyrovnání s církvemi jako na smilování.

Největším tématem finančního narovnání s církvemi je výše odškodnění za nevydaný církevní majetek. Jedná se o částku 83 miliard korun, resp. při obvyklém úročení (po šedesáti letech) 267 miliard. Někdo se možná zeptá: „A co z toho budu mít já?" Již dnes je církvím ročně vypláceno více než 1,3 miliardy korun - a tato částka roste. Nebude-li přijat navržený systém narovnání, zůstane zachován status quo, kdy se církvím na jejich provoz vyplácejí peníze ze státního rozpočtu. Nový zákon tento systém změní: přerozdělování ze státního rozpočtu nahradí časově omezené vyplacení náhrady za majetek, který zůstane státu či obcím. Výše každoročně vyplacené částky se přitom dramaticky nezmění. Který systém je spravedlivější a z logiky hospodárného nakládání se státními penězi logičtější? Bystrý čtenář si jistě dokáže odpovědět sám.