Tichá odluka státu a církví

Problematika církví se po čase vrátila do prostoru veřejné debaty, bohužel ovšem pouze její finanční rozměr. Díky tomu si mohou Vlastimil Tlustý a jeho boys natřásat pírka, ukazovat, kterak řádnými hospodáři jsou, když každou korunu veřejných peněz, než ji vydají mocichtivým papežencům, dvakrát obrátí, jak spravedliví chtějí být, když žádají, aby se k církvím přistoupilo stejně jako k restituujícím zemědělcům bezmála před dvaceti lety apod. O tom již ale byla popsána spousta papíru a zapleveleno mnoho bitů virtuálního prostoru.

O čem se mnoho nemluví, ale přesto je to nevyřčeným pozadím celé nešťastné veřejné debaty, která má alarmující podobu např. v internetových diskusích, je zásadní otázka, v čem jsou vlastně církve pro společnost nepostradatelné, výjimečné, jaké úkoly mají plnit, aby si nárokovaly automatickou a přednostní podporu státu. V české společnosti na ni stát a církve hledají (vesměs neúspěšně) odpověď již přinejmenším půl třetího století.

Poté, co osvícenské reformy doby tereziánské a josefínské odmítly božský základ uspořádání společnosti a státu, jehož byly církve strážcem a udržovatelem a na jehož místo nastoupil všemocný rozum a vůle lidu, vynořil se zmíněný problém poprvé. Co s ní, církví katolickou? Stala se součástí veřejné moci, de facto jako nástroj státu a jeho agentura s vynikajícím územním pokrytím. Církev vedla pro stát matriky, uzavíraly se před ní sňatky, pohřbívala, starala se o školství, dbala o udržování a obnovování veřejné i soukromé morálky.

Postupem času však i tato její (jejich) role začala erodovat - ať již nástupem obecní samosprávy, liberalizací některých ustanovení občanského práva či v neposlední řadě pokrokářským odvržením katolicismu významnou částí české společnosti.

První republika si vytkla za jeden ze svých hlavních cílů odluku - mj. možná právě proto, že nebylo jasné, zač a proč by měla církve (zvláště tu jednu) platit. Tento problém, podobně jako řada jiných, zůstal nedořešen. A tak když nastoupil komunistický režim, prostě a jednoduše zlikvidoval zbytky veřejné církevní moci, zestátnil její majetek, internoval a pozavíral biskupy a kněze a šikanoval věřící s vizí definitivního konce ideového konkurenta.

Po roce 1989, s pocitem nutnosti odčinění velké křivdy, jichž se stát na církvích dopustil, došlo k částečné obnově stavu první poloviny 20. století. Opět bez zodpovězení otázky smyslu a cílů působení církví. A tento stav trvá dodnes. Ona neukotvenost umožnila opakované útoky na jejich postavení - např. na právo zřizovat bez dalšího vlivu státu charity a další své právnické osoby.

Z nezodpovězení otázky po smyslu církví, které ale mají relativně silná práva ve veřejném prostoru, plyne celá řada problémů. Kdo všechno má právo na to být státem uznanou církví a náboženskou společností? Co třeba satanisté?

Část problémů se podařilo v čase odsunout konstrukcí zvláštních práv - návštěvy nemocnic, vyučování náboženství na veřejných školách, uzavírání sňatků, státní financování apod. Ty mohou být novým církvím přiznány až po nějaké době od registrace, která tak sama o sobě je dnes pouhým předstupněm, který neopravňuje téměř k ničemu. Ale spíš dříve než později tento problém úředníky ministerstva kultury a samotnou vládu dohoní. Co potom? Dostanou muslimové, hinduisté a třeba oni satanisté právo vyučovat náboženství a navštěvovat věznice? Nevyřeší-li se otázka financování, budeme platit muslimské imámy, již mnohdy nesmiřitelně vystupují proti celé západní civilizaci? Jestliže ne, pak proč? Budeme podporovat kult absolutního zla - satana? Panující ideo­logie rovného přístupu ke všemu, až k sebezničení, není schopna rozlišení.

Z veřejného vystupování církví se zdá, že kromě teologického zdůvodňování své existence, jež stát nepřijímá a asi dnes bohužel ani přijímat nemůže, nevědí, jak jinak argumentovat. Jakoby z nouze mluví o své činnosti charitní a mravní. Jenomže to k ospravedlnění zvláštního zacházení nestačí. Sociální zabezpečení na sebe převzal stát a charita tak už spíše jen zalepuje konkrétní systémová selhání. A navíc charitu neprovozují pouze církve, ale i různé spolky. Stejně tak v oblasti mravní výchovy mládeže mají církve zdatného konkurenta přinejmenším u skautů. Co s tím?

Skoro to vypadá, že dohodnutý model finančního narovnání státu s církvemi s jejich zvláštním postavením nepočítá. Pracuje vlastně pouze s principem odškodnění, ba dokonce ve svých základech možná pouze s odblokováním významné částí půdního fondu. V této souvislosti je jedno, kolik bude výsledná částka činit, zda šedesát či osmdesát miliard. Důležité je, že má zcela nahradit peníze od státu, jejichž tok má v určitém horizontu definitivně skončit.

Domyslely církve - především ta katolická -, že vlastně od chvíle faktické etatizace části svého majetku za Josefa II. nikdy nežily pouze ze svého jmění? Stát platil kněžím právě za výkon státní správy a za výuku náboženství tzv. kongruu, jež dorovnávala jejich příjmy na úroveň existenčního minima a jejíž výše se stávala důvodem častých sporů, za první republiky dokonce i vládních krizí. Navíc veškeré kostely byly udržovány především podle patronátního práva a církev do nich až na výjimky neinvestovala z výnosů polí a lesů - z těch byli živi faráři. Dnes církve počítají s tím, že z případné finanční kompenzace budou živit jak své duchovní, tak údržbu nemovitostí.

O tom, že se zřejmě chystá definitivní, byť nedeklarovaná odluka, svědčí i návrh nového občanského zákoníku, jehož jedna varianta počítá s tím, že se zruší veřejnoprávní účinky církevních sňatků.

Pro někoho smutnou, pro jiného příznivou zprávou je, že dnes už pro drtivou část české společnosti církve nepostradatelné nejsou. A návrh odškodnění komunistické loupeže z roku 1949 s tím skrytě počítá. Chce vyřešit starý rest a spolu s tím „spláchnout" i problém táhnoucí se od 19. století. Po církvích tak kromě výkonu kultu chceme a v budoucnu budeme chtít to, co po řadě dalších sektorů společnosti. A z toho zřejmě dřív či později vyplyne další osekání zvláštních církevních výsad.

Ve svých důsledcích je to nakonec především pro vnitřní mentalitu církví asi správné. Jen není tak zcela jisté, zda si tyto souvislosti uvědomili církevní představitelé, když s velkou slávou finanční odškodnění vyjednali. Nebo snad spoléhají na příklad Maďarska, kde se po uskutečněných restitucích neustále prodlužuje doba státního financování?