Byrokracie nebují, výdaje na zbrojení klesají

Jeden z nejvýznamnějších žijících ekonomů William A. Niskanen, klasik teorie byrokracie, převzal na Vysoké škole ekonomické v Praze čestný doktorát. V rozhovoru pohovořil o tom, proč nedůvěřuje euru či proč už se mnohdy nevyzná v současné vědecké ekonomii.

V České republice vrcholí debata o euru, respektive o tom, kdy jednotnou měnu přijmout. Jaký je váš postoj?

Soudím, že evropská měnová unie není z dlouhodobého pohledu stabilní. Mezi státy převládá řada nesourodých tendencí a otázkou je i flexibilita trhu práce. Domnívám se, že dojde k odštěpení některých států od evropské měnové unie, nejpravděpodobněji Itálie a Irska.

V roce 1971 jste napsal slavnou knihu Bureaucracy and Representative Government, která položila základy ekonomické teorie byrokracie. Co se od té doby změnilo?

Byrokracie nijak významně nenarůstá. Od roku 1952 je velikost vládního sektoru v poměru k HDP USA poměrně stabilní, přibližně 30-31 %. Došlo k poklesu podílu výdajů na zbrojení, vzrostl naopak podíl transferových plateb a sociálních dávek. Nejsme tedy odsouzeni k nějakému nevyhnutelnému růstu vládního sektoru.

Vidíte nějakou jinou hrozbu?

Problémem je spíše to, že se brzy, v roce 2011, až začnou silné poválečné generace vcházet do důchodového věku, nebude dostávat zdrojů ze sociálních rezerv. Budeme muset buď snížit transferové platby či jiné vládní výdaje, anebo zvýšit daně. To je v současnosti největší fiskální hrozba - nejen v USA, ale téměř ve všech vyspělých zemích. V některých je navíc tento problém ještě posílen tím, že ani nedosahují hranice prosté reprodukce.

Jak dopady této fiskální hrozby co nejvíce zmírnit?

Předpokládám, že problém bude řešen několika způsoby současně. Dojde ke zvýšení daní, snížení vládních výdajů a rovněž k porušení některých slibů.

Kterých konkrétně?

Zásadním z nich je odchod do důchodu v pětašedesáti letech - to ale sliboval už kancléř Bismarck! Zatímco v jeho době měli muži naději, že se dožijí nějakých osmašedesáti, dnes mohou pětašedesátníci počítat s patnácti lety života v důchodu. A ženy dokonce s osmnácti až dvaceti lety. Mně je pětasedmdesát let a počítám, že budu pracovat do pětaosmdesáti. Kdybych se rozhodl nedělat nic, budu plných dvacet let žít za vládní peníze.

Proč se to řeší, až nyní, takříkajíc „za pět minut dvanáct"? Řekl jste, že poválečné generace půjdou do důchodu už v roce 2011.

Něco v tomto smyslu jsme navrhovali již v roce 1981 za Rea­gana. Tehdy bylo cílem navyšovat věk odchodu do důchodu každoročně o jeden měsíc. Za Clintona v roce 1998 už toho bylo skoro dosaženo, ale jelikož prezident tehdy zrovna potřeboval podporu levicového křídla demokratů během impeach­mentu, sešlo z toho.

Pohybujete se v ekonomické praxi, ale ovlivnil jste i teorii. Co říkáte na současnou podobu právě teoretické ekonomie, jež vypadá spíše jako čistá matematika.

Mám za to, že dnes se mladí výzkumníci vzdávají cíle být prvo­řadými ekonomy a místo toho usilují být druhořadými matematiky. Zásadním nedostatkem takového snažení je také to, že například žurnalisté nejsou téměř schopni číst akademické texty. Sám jsem měl za profesory opravdové mistry statistiky. Jenže to už je jednapadesát let. Tehdy ekonomie přejímala vlivy jiných disciplín, třeba právní či sociologické. Obávám se, že matematizace vystavuje tomuto procesu stop.

Zdá se ale, že mainstreamoví ekonomové si ve formalismech vyloženě libují.

Nejpochopitelněji dnes ekonomii vykládají přednášející v právních či sociologických kursech. Ekonomové si myslí, že musí demonstrovat, jak jsou vzdělaní. Ochuzují se pak ale o možnost komunikovat s kolegy z jiných oborů, kteří nejsou tak matematicky na výši.

Kde se mezi ekonomy bere onen motiv demonstrovat takto svoji vzdělanost?

Nevím. Matematická ekonomie je velmi nešťastným napodobováním a opičením se po fyzice. Přitom to není vůbec nutné.

Lze v blízké době změnit směr, jímž se ekonomie ubírá?

Myslím, že to bude vypadat tak, že vystudovaní ekonomové, o nichž se bude předpokládat, že budou ekonomii přednášet, budou vyznávat vyhraněný matematický přístup. Jejich kolegové, již se rozhodnou třeba pro působení na pomezí ekonomie a práva či ekonomie a sociologie nebo v rámci teorie veřejné volby, se vydají ve směru mnohem méně matematizované ekonomie.

Které z ekonomů nejvíce obdivujete?

Neokeynesiánce Alvina Hanbena či Johna Kennetha Galbraitha, kteří působili v době mých studií na Harvardu, a potom hlavně Miltona Friedmana, Arnolda Harbergera, George Stiglera nebo Gary Beckera, s nimiž jsem měl možnost se setkat na Chicagské univerzitě. Po Chicagu jsem nejvíce ovlivněn Jamesem Buchananem.

Jaký je váš pohled na ekonomy rakouské školy, třeba na Friedricha Hayeka?

Hayek měl v Cato Institute značný vliv. Vzpomínám si, že při své poslední návštěvě někdy v půli osmdesátých let říkal, že se s námi na delší čas loučí, neboť chce dokončit dvě rozdělané knihy. Jednu z nich ještě před svojí smrtí opravdu dokončil.

Cato Institute předsedáte již třiadvacet let. Rekapitulujete?

Důležité je, že se stále cítím O.K. Na narozeninové párty jsem řekl, že půjdu do důchodu pouze za splnění jedné ze dvou podmínek: buď se už budu nudit - a pak to všem oznámím -, anebo už budu tak senilně nudný já sám - a pak čekám, že mně to řeknou ostatní.

William A. Niskanen (*1933) Přední americký ekonom v sobě pojí finskou a skotskou krev. Severské kořeny v sobě nezapřel jeho otec, jenž vyráběl dřevěné výztuhy pro doly a byl zdatným obchodníkem; vlastnil třeba továrnu na nábytek či dřevařskou firmu. Skotský původ naopak zdobil matku. Přednášela na vysoké škole. Nutila jej už v raném věku učit se číst a hrát na klavír - takže už na prahu první třídy obé skvěle ovládal. „Otec byl dobrý atlet, chtěl, abych jím byl též. Usiloval jsem o to, ale nikdy se tak nestalo," vzpomíná Niskanen. „Myslel také, že po Harvardu se vrátím a budu pracovat v jeho firmě. To se také nikdy nestalo. Myslím tedy, že až do konce života byl ze mě trochu nešťastný," dodává. Po Harvardu studoval na Chicagské univerzitě. Pracoval v administrativách několika amerických prezidentů, působil coby předseda ekonomických poradců prezidenta Ronalda Reagana. Od roku 1985 je předsedou Cato Institute. Jeho zásadním dílem je zmiňovaná Bureaucracy and Representative Government z roku 1971, v níž položil základy ekonomické teorie byrokracie. Nejnověji, před třemi lety, vzbudila ohlas kniha After Enron: The Major Lessons for Public Policy, jejímž je editorem. Niskanen soudí, že regulační opatření amerických zákonodárců na účetní skandály Enronu, ale hlavně WorldComu byly přehnané, a že dokonce vyvolaly vlnu mnohem více negativních jevů - kupříkladu úprk firem z amerických burz v reakci na uvedení Sarbanes-Oxleyho zákona. S manželkou Kathy má tři dcery. Ve volném čase vesluje, hraje tenis a čte.