Die Kultur der Freiheit

Pojem „generace roku 1968" má v německém kontextu specifický význam, nicméně v lecčems korespondující s jeho vymezením v domácí realitě. Rozumíme jím generaci osob dospívajících v podmínkách poválečného Německa, generaci již neřešící základní existenciální otázku fyzického přežití, studentskou generaci, která po první zkoušce sil v souvislosti s aférou týdeníku Der Spiegel v šedesátých letech zpochybňuje tradiční pruské hodnoty otců, přičemž neváhá kritizovat jejich morální selhání v letech nacistického režimu.

Dnes se již nejedná o generaci levicových studentských rebelů, kterou působivě zachycuje snímek The Wall, nýbrž o generaci, z níž vyrůstají kulturní, společenské a politické elity německé společnosti. Její ideje vyjadřuje prestižní intelektuální týdeník Die Zeit, na politické scéně pak nejspíše strana Zelených, stabilně se těšící popularitě a atakující při parlamentních volbách desetiprocentní hranici podpory. O tom, že stranu Zelených již netvoří společenští vyděděnci pohybující se na levém okraji politického spektra, leč osobnosti výrazně ovlivňující společenské dění, dokazují průzkumy, dle nichž mezi elektorátem Zelených nalézáme nejvíce reprezentantů nejvyšší příjmové skupiny.

Vítězný nástup generace '68 má své kořeny v osmdesátých letech. Za symbol převzetí vůdčí role ve veřejném diskurzu můžeme označit tzv. Historikerstreit v roce 1986. Tento spor o interpretaci německých dějin byl také sporem o to, zda po zkušenosti holocaustu a nacistické kompromitaci národní myšlenky mohou Němci pociťovat národní hrdost, nebo se jejich identita má vědomě omezit na ústavní patriotismus vyrůstající z poválečného zakotvení SRN v rodině západních demokracií. Ofenziva levicových historiků a myslitelů, mezi nimiž nalézáme vlivného filozofa Jürgena Habermase, vydavatele týdeníku Der Spiegel Rudolfa Augsteina, bratry Mommseny či autora řady popularizačních prací Heinricha-Augusta Winklera, tehdy poměrně nekompromisně vytlačila starší generaci historiků z pozice těch, kdo určují vzorce pro poměřování dějinné zkušenosti. Klaus Hildebrandt, Andreas Hillgruber a Michael Stürmer se ocitli v defenzivě, konzervativní historik Ernst Nolte, jehož pojednání „Vergangenheit, die nicht vergehen will" („Minulost, která nechce pominout") publikované ve Frankfurter Allgemeine Zeitung celou kontroverzi rozpoutalo, byl veřejně ostrakizován a dehonestován coby revizionista, který svým srovnáváním zločinů komunismu a nacismu (v tomto pořadí) v podstatě rehabilituje zločiny nacionálního socialismu.

V rovině politické byly nové poměry symbolizovány převzetím moci tzv. rudozelenou koalicí sociálních demokratů (SPD) a Zelených v roce 1998. Ministrem zahraničí a nejoblíbenějším německým politikem se posléze stal někdejší účastník pouličních bitek s policií Joschka Fischer. Levicově-liberální standardy se prosazují jak v zahraniční politice (vyhrocení vztahů se Spojenými státy americkými), tak i v politice domácí. Namísto německé Leitkultur je z oficiálních míst hlásán multikulturalismus, Německo liberalizuje cizineckou politiku, zavrhuje atomovou energii, vedle klasické rodiny se prosazují tzv. alternativní modely soužití a při řadě správních úřadů vznikají nevolené poradní orgány reprezentující nevládní organizace.

Pravicové strany přitom vnímají nástup nové levice s obavami - proti spojení ekonomického liberalismu (Hartz IV) s levicovými společenskými vzorci se nedaří formulovat použitelnou alternativu, která by dokázala mobilizovat a přesvědčit voličskou základnu. Zejména řada reforem zasahujících do hodnotových otázek se ukazuje jako nezvratná. Spolupracovník otce německého sjednocení Helmuta Kohla Bruno Heck již v roce 1983 konstatoval, že „revolta z roku 1968 zlikvidovala více hodnot než Třetí říše". Parlamentní volby na podzim loňského roku pak přesvědčivě ukázaly, že spoléhání se na ekonomická témata samo o sobě nestačí. Jakkoli Schröderova vláda nedokázala snížit nezaměstnanost ani nastartovat hospodářský růst, liberální rétorika Angely Merkelové včetně náhle se objevivšího konceptu rovné daně nové voliče nepřilákala; podle řady komentátorů naopak zapůsobila kontraproduktivně.

V tuto chvíli se na politicko-společenské scéně objevuje nový, v Německu dosud nevídaný fenomén. Soudce celospolečensky vážené a respektované instituce - Spolkového ústavního soudu - vydává soubor esejů, které mají ambici stát se manifestem německé liberálně-konzervativní pravice. Profesor Udo di Fabio navíc nenáleží k obyčejným reprezentantům právnické obce. Padesátiletý otec čtyř dětí byl soudcem zpravodajem v nejnáročnějších kauzách, jimiž se soud v Karlsruhe v uplynulém období zabýval. Šlo jednak o rozhodnutí, kterým byl shozen ze stolu zákon implementující do německého právního řádu evropský zatýkací rozkaz, jednak o judikát, kterým ústavní soud rozhodl o rozpuštění Spolkového sněmu a vypsání nových parlamentních voleb.

Necelých tři sta stran čítající publikace nazvaná Die Kultur der Freiheit (Kultura svobody) se ocitla ve středu zájmu tisku ještě dříve, než na podzim roku 2005 vyšla. Zatímco kritika v levicově-liberálním Süddeutsche Zeitung vykazovala až hysterické rysy, distingovanější redakci týdeníku Die Zeit přivedla kniha k projevu jisté schizofrenie, která se projevila tím, že tento list nezvykle publikoval dvě zcela protichůdné recenze. Pod titulem „Wir brauchen ein neues bürgerliches Zeitalter" („Potřebujeme nový občanský věk") pak vyzpovídali profesora veřejného práva na univerzitě v Bonnu i redaktoři magazínu spojeného s hodnotovou revolucí roku 1968 - Spiegelu.

Obsah zmíněné knihy i přes takto uměle vyvolávané ódium není nikterak radikální. Alespoň na české poměry se jedná o soudcovsky uměřeným jazykem dávkované sdělení o základních konstantách západní civilizace, civilizace historicky nejúspěšnější, přesto však počínající projevovat známky únavy a ztráty vitality. V „klimatu pluralizované libovůle" jsou přitom dle Di Fabia omezovány svobody a státy se čím dál více musejí spoléhat na sociálně-regulační opatření. Rozhodovací procesy se stávají občanům stále méně srozumitelnými a vzdalují se jejich každodenní zkušenosti stejně jako svět vědy a umění. Státy se silnějším kulturním, patriotickým či náboženským základem ale zjevně dynamickým procesům ve společnosti rostoucího rizika odolávají snadněji než státy nedbající o zdroje své civilizační síly.

Všem jednotlivým fenoménům života moderní společnosti a podmínkám jejího svobodného vývoje se Di Fabio podrobně věnuje. Západní pojetí kultury jako do jisté míry zažité životní praxe, které je dnes ohroženo radikálním konstruktivismem, se stejně jako postmoderní kritika tradičních kulturních vzorců stávají předmětem podrobného rozboru („Kritik an der Kulturkritik"). Di Fabiova práce se ostatně vyznačuje přesahem dokládajícím širší rozhled autora. Oproti esejům bývalého soudce Spolkového ústavního soudu Paula Kirchhoffa se jeho kniha vyznačuje hlubším zakotvením ve společenských vědách, v sociologii Maxe Webera i v teorii sociálních systémů Niklase Luhmanna. Toto zakotvení je patrné kupř. v Di Fabiově uchopení pojmu hodnot v moderní společnosti. V jistém slova smyslu můžeme Di Fabia považovat za nástupce Ernsta-Wolfganga Böckenfördeho, ostatně také někdejšího ústavního soudce, jehož vynikající eseje věnované právní kultuře, společenským institucím a vztahu státu a evropské integrace jsou známé i v českém prostředí.

Podrobně se publikace zabývá postavením a vztahem dvou klíčových hodnotových konstant moderní doby - svobodou a rovností - s tím, že požadavek na rovnost ve výsledku považuje za symptom ohrožení primárně zakotveného ideálu svobodné společnosti. Pokusy o sociálně-politickou egalizaci vnímá Di Fabio kriticky jakožto materializaci formálního požadavku rovnosti před zákonem. V diskusi o vztahu jednotlivce a společnosti zaujímá pak jednoznačné postoje: základem jeho úvah je přesvědčení o významu těch společenských entit, které se utvářejí v původním kulturním prostoru. K těmto společenstvím patří v prvé řadě rodina v klasickém pojetí. Zvláštní pozornost autor zasvětil i postavení církví. K nejzajímavějším částem Di Fabiova textu patří kapitola devátá věnovaná národu jako politickému společenství. Kromě zvláštní části věnované potížím s pojmem národa vyplývajícím z německých historických reálií, kteréžto partie osloví spíše čtenáře v zemi, kde byl text původně publikován, stojí za pozornost zejména uchopení vztahu k nadnárodním uskupením.

Na německé poměry je Di Fabiova kniha velmi otevřená, neopírá se o prázdné floskule, nýbrž hájí postoje vyplývající z přesvědčení, že Evropská unie není samoúčelnou institucí, ale útvarem, který musí být podroben kritickému pozorování a účinné právní kontrole. „Ona poněkud odtažitá politická tónina Evropy, která se považuje za avantgardní a pokrokovou, je spíše retardovaným obrazem převládajících životních postojů, které čerpají své duchovní základy z období společenských změn v šedesátých letech. S příslušnou dávkou osvíceného poručníkování, politicky korektně zúženého názorového spektra a s tendencí řídit ekonomiku cestou sociálního státu má být Evropa takříkajíc duchovně obsazena." (s. 229-230)

Podle jeho názoru nemůže ani vymezování se vůči USA, ani popírání křesťanských a národních kořenů evropské civilizace přispět k formování integrativní kultury. Autor si klade zásadní otázku: „Neexistuje nebezpečí, že se na vyšší úroveň přenáší pouze technické pojetí národního státu - parlament, zákon, ústava -, avšak funkční podmínky živé demokracie nejsou splněny, protože kritická masa kulturní homogenity není dosažena, a to již z toho důvodu, že jazykový práh, ale také kulturně-historické podmínky, které se zapsaly do podvědomí daného národa, představují s oblibou potlačovaný základní problém?" (s. 228)

Di Fabio se podrobně věnuje rovněž pojmu státní suverenity, a to i ve vztahu k mezinárodněprávním závazkům ochrany lidských práv. Politickou instrumentalizaci lidských práv vnímá jako vážné ohrožení samotného konceptu práv člověka a občana; v tomto kontextu neváhá rozebírat problematiku sakralizace lidskoprávních dogmat. Právě uměřenost, střízlivost a klidná racionalita Di Fabiova pojetí základních společenských hodnot představují devizu, která plně ospravedlňuje připravované vydání jeho knihy v českém překladu. Stejně jako na německé straně i v našem prostředí si Di Fabio jistě najde pozorného čtenáře.

A ještě v jednom ohledu si Die Kultur der Freiheit zaslouží naši pozornost. V letošním roce je tomu právě čtyřicet let od událostí roku 1968. Když Hannah Arendtová v jednom ze svých dopisů Karlu Jaspersovi napsala, že děti se v 21. století budou učit o roce 1968 tak, jako my se v hodinách dějepisu učíme o roce 1848, měla pravdu. Společenská revolta roku 1968 už plným právem náleží do učebnic historie. Jako každý dějinný fenomén si ovšem i generace '68 zaslouží kritické zpracování vlastních dějin. Je smutnou skutečností, že této potřebě odpovídá málokterá z publikací, které k tomuto jubileu v Německu letos vycházejí. Někdy spíše hagiografie, jindy osobní ohlédnutí či nostalgické vzpomínky, zřídka důkladná reflexe. Nakonec to nejsou knihy Norberta Freie, Wolfganga Kraushaara, Albrechta von Lucke, Reinharda Mohra nebo Petera Schneidera, které by nám s odstupem času poskytly rozbor událostí roku 1968 v hodnotovém obraze (post)moderní společnosti nejen v Německu. Ke kritickému zpracování zmíněného fenoménu možná nakonec více přispívá soudce, který dokázal být vnímavým pozorovatelem stavu společnosti v současné době.