Koho ještě zajímá Bin Ládin?

Koho ještě zajímá Bin Ládin?

Jefim Fištejn

Americká taktika v Iráku byla v poslední době tak dramaticky úspěšná, že to nepopírají ani její včerejší odpůrci. I demokratičtí kandidáti Hillary Clintonová a Barack Obama s hlasitým skřípěním zubů uznávají, že bylo dosaženo jistého pokroku, i když jedním dechem dodávají, že se jedná o úspěchy omezené, čistě vojenské, a proto efemérní, a tudíž neschopné vylepšit celkový obraz debaklu kosmických rozměrů. V poslední televizní debatě se oba dva kandidáti předháněli v tom, kdo působivěji popíše katastrofický dopad Bushova dobrodružství. Obama prohlásil: „Al-Kájda je dnes silnější než kdykoli předtím." Clintonová přitakala: „Bushova politika jen povzbuzuje naše nepřátele." Zkrátka, zachraň se, kdo můžeš! Nemají to s iráckým tažením snadné, a proto se snaží přehlédnout, stůj co stůj, možná největší ideologický obrat posledního desetiletí. Al-Kájda a s ní i celá ideologie „islamofašismu" prohrávají totiž válku nejen na bojištích, ale také v informačním prostoru a - což je ze všeho nejdůležitější - i v hlavách svých souvěrců.

V listopadu 2007 v Egyptě začala vycházet na pokračování publikace s názvem „Racionalizace džihádu". Její autor, imám Al Sharíf, argumentuje v tom smyslu, že použití násilí proti islámským vládám je z náboženského hlediska nepřípustné a z praktického škodlivé. Útok z 11. září 2001 označuje za katastrofu pro všechny muslimy a žádá zřízení zvláštního tribunálu, který by soudil Usámu bin Ládina a Aymana al-Zawahiriho, dvojku v hierarchii al-Kájdy a ideologa džihádu. Na tom všem by nebylo nic tak zvláštního, kdyby Al Sharíf, známý také pod svým krycím jménem „Doktor Fadi", nebyl žijící legendou globálního islámského teroru a učitelem dotyčného al-Zawahiriho. Publikace by byla stále jen kuriózním případem, kdyby byla svého druhu ojedinělá, ale v posledním půlroce se s podobnými postoji a prohlášeními roztrhl pytel. V říjnu 2007 šejch Abd al-Aziz bin Abdallah, nejvyšší náboženská auto­rita Saudské Arábie, vydal fatwu, což je prokletí a zároveň hrdelní rozsudek nad nepřítelem víry. Fatwa zakazuje saudské omladině účastnit se ve jménu islámu činností, jež nejsou v souladu s náboženskými dogmaty. Můžete třikrát hádat, kdo je oním nepřítelem víry, proti němuž je fatwa namířena. Usáma bin Ládin. Zhruba ve stejné době jiný vlivný saudský duchovní Salman al-Awdah zveřejnil otevřený dopis, v němž se bin Ládina táže: „Bratře Usámo, kolik krve chceš ještě prolít? Kolik nevinných včetně žen, starců a dětí chceš ještě zabít a připravit o domov ve jménu svých cílů? Sliboval jsi, že zajistíš muslimům štěstí a místo toho jsi zruinoval národy Afghánistánu a Iráku." Autor dopisu Salman al-Awdah býval kdysi bin Ládinův učitel a zpovědník.

Tento nevídaný obrat v myšlení muslimských autorit se odehrává na pozadí jevu známého jako „anbarské probuzení". Zatímco ještě před půldruhým rokem byla irácká provincie Anbar baštou al-Kájdy, stala se nyní kolébkou sebe­obranného hnutí Iráčanů proti mezinárodním bandám islámských blouznivců, ale také proti „binládinismu" jakožto ideologii. Není divu, že autorita džihádistů z al-Kájdy je na prudkém ústupu v celém arabském a muslimském světě. V poslední zprávě Pew Institute zkoumající globální nálady a postoje se konstatuje, že „stále rostoucí podíl muslimů všude ve světě odmítá islámský extremismus". Nejde tedy pouze o vojenské úspěchy generála Davida Petraeuse a jeho irácké taktiky. Jde o to, že v posledním půlroce vedoucí náboženské autority islámského světa otevřely druhou frontu proti al-Kájdě, značně vyčerpané porážkami na frontě první. Ať už se to hodí do krámu demokratickým kandidátům nebo ne, bin Ládin a jeho džihádisté nyní rozhodně neprožívají euforické stavy z vidiny brzkého vítězství. V boji proti islamofašismu, který existoval před Bushem a bude existovat i po něm, dospělo irácké tažení, mnohokrát odepsané jako gigantický debakl, k bodu obratu, jenž bude mít nedozírné důsledky. Bin Ládin se očividně zmýlil, když pokládal Ameriku za slabého koně, kterému se dříve nebo později podlomí kolena. Otevírat šampaňské a slavit vítězství je možná předčasné, ale bude-li stabilizace pokračovat stejným směrem a tempem jako dosud, odejít z vyhrané války za rok touhle dobou bude nemožné pro každého amerického prezidenta.