Evropská filozofie neúspěchu

Německé a francouzské děti jsou krmeny předsudky a zaujatostí, když se učí, že ekonomické principy jako kapitalismus, svobodný trh a podnikání jsou kruté, nezdravé a nemorální. To, zda se evropská ekonomika této zaujatosti zbaví, může určit, jestli bude prosperovat, nebo nadále pokulhávat.

Miliony dětí jsou vychovávány s předsudky a dezinformacemi. Ve školách je učí zkreslené ideologie a dogmata, která jsou v rozporu s přesvědčením v ostatních západních zemích. Studují z učebnic, které jsou plné nesouhlasných nauk, a jejich memorování je má připravit ke studiu na těch lepších univerzitách světa. Vytrhnout děti z tohoto sevření určí rozdíly mezi světovou prosperitou a nebezpečnou propastí. Nebude to jednoduché. Ne proto, že by tyto děti pocházely z Pákistánu nebo ze státem kontrolované školy v Saudské Arábii. Nepocházejí. Přesněji řečeno, žijí ve dvou nejvýznamnějších světových demokraciích - Francii a Německu.

To, co země učí své mladé lidi, je odrazem jejího základního národního přesvědčení. Jsou to školy, které budoucím generacím vyprávějí historické příběhy svých společností. O tom, jak má předávání historické ideologie vypadat, se vedly rozsáhlé debaty: japonské učebnice zlehčují Nanjingský masakr, palestinské učebnice znázorňující mapy bez Izraele, nové ruské osnovy od učitelů vyžadují, aby prezentovali stalinistické období méně kriticky. Do této doby však nevznikly žádné analýzy toho, jak země vyučují ekonomii, přestože je tento předmět při vytváření kolektivní identity, která pak pohání domácí a zahraniční politiku, stejně důležitý.

Stejně tak jak školy vyučují historii, předávají „pravdy" o kapitalismu, sociálním státu a ostatních ekonomických principech, které společnost považuje za samozřejmé. Školám ve Francii a Německu se např. podařilo zakořenit silné averze vůči kapitalismu. Podle průzkumu veřejného mínění v roce 2005 pouze 36 % Francouzů podporovalo systém svobodného podnikání, což je základní kámen světového obchodu. Z dotázaných občanů dvaadvaceti zemí je to nejnižší výsledek. V Německu je pak podpora socialistických idejí na dlouhodobém maximu - 47 % v roce 2007 oproti 36 % v roce 1991.

Bylo by jednoduché brát tyto postoje na lehkou váhu, ale jejich dopad může být vážný. Nezaměstnanost v Německu po letech stagnace opět klesá, a to díky reformám sociálního systému, které v roce 2005 donutily Němce žijící na podpoře najít si konečně zaměstnání. Ani tento výsledek však většinu Němců nepřesvědčil o tom, že pohrávání si se sociálním státem zašlo příliš daleko. Kancléřka Angela Merkelová, občas označovaná za německou Margaret Thatcherovou, plány pokračovat v reformě volného trhu opustila. Místo toho zavedla novou „daň pro bohaté", zpřísnila pravidla na trhu práce a slíbila obnovit snahy „regulovat" globalizaci. Za těchto okolností dva ze tří Němců podporují alespoň částečně „kultovní ekonomiku" nově vytvořené antiglobalizační politické strany s názvem Die Linke (Levice), která prosazuje návrat k předreformnímu stavu a byla založena bývalými východoněmeckými komunisty a západoněmeckými levicovými populisty.

Mnoho těchto populárních stanovisek lze vysledovat i v osnovách státních škol. Zde se vyučuje ekonomie, jejíž výklad je diametrálně odlišný od tržních principů, na kterých je postaven západní model. Tento fenomén není pro Evropu novým zjištěním, avšak nikde jinde není tak očividný jako ve Francii a Německu. Zkreslené vnímání ekonomie se odráží ve světem nejvíce přetřásaných problémech - populačním růstem počínaje, přes nárůst protiamerických nálad a antikapitalistickými postoji konče.

Ekonomie

„Ekonomický růst vede k hektickému způsobu života, přepracovanosti, stresu, nervovým depresím, srdečním chorobám a podle některých názorů přispívá dokonce ke vzniku nádorových onemocnění," prohlašuje trojdílná Historie 20. století, soubor textů, které se učí nespočet francouzských středoškoláků nazpaměť, když se připravují na přijímací zkoušky na pařížskou univerzitu Sciences Po a další prestižní školy v zemi. Text pokračuje slovy: „Za posledních dvacet let došlo ke zdvojnásobení bohatství, nezaměstnanosti, chudoby, vyloučení, přičemž tato negativa vedou k vážným sociálním problémům." Neboť 21. století začíná „vědomím omezenosti růstu a rizik, kterým je lidstvo vystaveno" (ekonomickým růstem, pozn. aut.) a budoucí prosperita „závisí na celosvětové regulaci kapitalismu". Na několika místech je kapitalismus popsán jako „krutý", „neoliberální" a „americký". Tato propaganda byla publikována v roce 2005, ne v roce 1972.

Když se francouzští studenti zrovna neučí, že kapitalismus vede k úpadku, dostávají zkreslené informace o tom, že ekonomický rozvoj je příčinou sociálních nemocí. Například jednoletý kurz pro střední školy zaměřený na vnitřní fungování ekonomiky, který vypracovalo francouzské ministerstvo školství, věnuje dvě třetiny času probírání dopadu ekonomických aktivit na sociopolitickou oblast. Nalezneme zde kapitoly s nadpisy jako například „Společenský rozpor a nerovnost", „Společenská mobilizace a konflikt", „Chudoba a exkluze" nebo „Globalizace a regulace". Ministerstvo dbá, aby se studenti učili, že „celosvětová regulace je odpovědí na globalizaci". Pouze jedna třetina kurzu se týká společností a trhu; a značnou část zde zabírají odbory, vládní ekonomická politika, omezení trhu a nebezpečí růstu. Celkový dojem je, že občané musejí být před nesčetnými a nečekanými dopady ekonomické činnosti chráněni.

Není divu, že je běžný francouzský postoj vůči tržním mechanismům a soukromému podnikání podezíravý, nemluvě o politice, která by je posilovala. Historie 20. století svým studentům tvrdí, že nově založené podniky jsou „troufalé" s „nejasnými vyhlídkami". Podnikatelé jsou spojováni s technologickou bublinou, hroutící se burzou (Nasdaq crash), masovým propouštěním ve všech ekonomických sférách. (Je to jak „kreativní destrukce" bez slova „kreativní".) V jednom hojně používaném textu se v kapitole o technologii a inovaci nezmiňuje ani jednou slovo „podnikatel" nebo „společnost". Studenti místo toho čtou dlouhá pojednání o tom, jestli technologický rozvoj ničí pracovní místa. V jiné učebnici se studenti alespoň setkají s francouzským podnikatelem, který vyvinul nástroj na otevírání ústřic. Podivná anekdota je doplněna zdlouhavou debatou o tom, jak by podle představ Fredericka Taylora, otce moderní vědecké teorie managementu, bylo organizováno moderní pracovní prostředí. V případě, že by to studenti přeci jen v hodinách dějepisu neprobírali, připomene se jim, že „kulturní globalizace" vede k násilí a ozbrojenému vzdoru, což vyžaduje nový systém globální vlády.

Ve Spojených státech naproti tomu navštěvuje téměř polovina středoškoláků kurzy zaměřené převážně na klasickou ekonomii. V Texasu se podle studijních osnov učí, že soukromé podnikání má pozitivní přínos pro místní ekonomiku. Stát New York sestavil své osnovy společně s podnikatelským sektorem a ekonomisty z Fedu a současně podporuje vznik mládežnických organizací jako například Junior Achievement. Nabádají americké školy studenty k tomu, aby se stali druhými Billy Gatesy nebo horoucně zastávali principy globalizace? Ne. Jisté ale je, že studenty nenaplňují předsudky a podezíravostí vůči podnikatelskému sektoru a lidem, kteří jej řídí. Nejsou ani tak posedlé negativními vedlejšími vlivy ekonomické činnosti jako mnohé francouzské učebnice.

Francouzští studenti se neučí mnoho o ekonomii, ale o specifickém, zkresleném pojednání o ekonomii. Když odmaturují, mnoho o nabídce a poptávce nebo o tom, jak funguje obchodní společnost, nevědí. Znají ale zlo „mcdonaldizace světa" a výhody daní z pohybu světového kapitálu. Přednášky o antikapitalismu a antiglobalismu nejsou jen produktem několika stárnoucích autorů píšících do Le Monde Diplomatique v 70. letech; je to požadovaný způsob výuky na dnešních francouzských školách.

Podpora, moje životní láska

Němci vypravují mladým lidem podobné ekonomické příběhy, jen s trochu jiným koncem. Pozornost se věnuje znovuobnovení korporativní a kolektivistické tradice německého systému. I když si všech šestnáct spolkových zemí řídí vzdělávací politiku samo, téměř všechny vyučují o konfliktu zaměstnavatele a zaměstnance. Pokud hledáme společného jmenovatele německých učebnic, je to až enormní důraz na skupinové zájmy, tradiční rozdělení světa na kapitál a práci, zaměstnavatele a zaměstnance, manažera a dělníka. Učebnice dopodrobna vykládají o vztahu zaměstnavatel-zaměstnanec, konfliktu na pracovišti, kolektivním vyjednávání, odborech, stávkách a ochraně pracujících. Jen letmé nahlédnutí do těchto textů prozradí, že jsou psány z pohledu budoucího státního zaměstnance. Manažeři a firemní vlastníci jsou znázorňováni jako karikatury - líní, doutníky kouřící magnáti spojovaní s dětskou prací, internetovými podvody, závislostí na mobilních telefonech, alkoholu atd. Úspěšného moderního podnikatele prostě nenajdete.

Němečtí studenti budou v době maturity znát mnoho předmětů; na jedničku pak své právo na sociální zabezpečení. Jeden středoškolský text obsahuje kapitolu „Co dělat proti nezaměstnanosti". Místo toho, aby popisoval, jak vytvořit nová pracovní místa, nezaměstnaným vysvětluje, že se mohou organizovat do svépomocných skupin a účastnit se týdenních protireformních protestů „v tradici východoněmeckých pondělních demonstrací" (které v roce 1989 dopomohly ke zhroucení komunistické diktatury). Pracovní místa se přeci požadují od vlády. Tatáž kapitola detailně rozebírá sociální programy, vysvětluje, jak zaměstnavatelé taktizují a hrozí propouštěním, aby mohli krátit výplaty, a je zakončena dlouhým výtahem z programu jedné německé odborové federace. Ten obsahuje požadavek na třicetihodinový pracovní týden a odchod do důchodu ve věku 60 let. Pracovní místa navrhuje vytvořit tak, že se rozdělí řádná pracovní doba na částečné pracovní úvazky. Žádná tržní alternativa se nevyučuje. Když se popisují příčiny nezaměstnanosti, obviňují se počítače a roboty. Toto téma se v německých učebnicích vůbec opakuje - internet dělá z pracujících „anonymní kódy" a ničí mezilidskou komunikaci.

Stejně populární jsou dnes v Německu pracovní sešity k tématu globalizace. Jeden takový materiál obsahuje kapitoly s názvy jako „Obnovení manchesterského kapitalismu", „Evropa na brazilský způsob", „Návrat období temna". Pracovní materiál vysvětluje, že Indie a Čína jsou úspěšné proto, že jsou protekcionistické a mají rozsáhlé, státem vlastněné sektory, zatímco společnosti s nejsvobodnějším trhem leží ve zbídačené subsaharní Africe. Podle tohoto studijního materiálu, jako i jiných francouzských a německých učebnic, se studenti naučí daleko víc kontaktováním antiglobalizační skupiny Attac, která proslula organizací masivních protestů na každoročních summitech G-8.

Dalo by se čekat, že Evropané se budou na svět dívat poněkud „zleva", sociálnědemokratickýma očima. Překvapením je však intenzita a síla, s jakou se na evropských školách vyučuje tento netržní přístup. Studenti se dozvídají, že soukromé společnosti ničí pracovní místa, zatímco vládní politika je vytváří. Zaměstnavatelé vykořisťují, kdežto stát ochraňuje. Svobodný trh znamená chaos, ale vládní regulace přinášejí řád. Globalizace je destruktivní, ba dokonce katastrofální, podnikání je hra s nulovým součtem a zdroj sociální problémů moderní doby. Někteří iniciativní učitelé a rodiče se mohou pokusit učit jiným způsobem a některé učebnice jsou méně ideologické než jiné. Předsudky jsou ale v osnovách silně zakořeněny a dají se obejít jen těžko.

Umí se stará Evropa učit novým kouskům?

Předsudky a rozpory mají ohromný vliv daleko za hranicemi vnitropolitických debat obou výše zmíněných zemí. Tyto názory ovlivňují životní výběr studentů. Učí se, že svobodný trh je nebezpečnou divočinou, a tak dvakrát víc Němců v porovnání s Američany v průzkumech odpovědělo, že je lepší nezačínat podnikat, pokud si myslíme, že nebudeme úspěšní. Podle průzkumu EU by pouze dva z pěti Němců a Francouzů rádi podnikali, v porovnání se třemi z pěti Američanů. Zatímco 8 % Američanů se angažuje v začínajícím podnikání, dá se totéž prohlásit jen o 2 % Němců a 1 % Francouzů. Dalších 28 % Američanů zvažuje založit si vlastní firmu, v porovnání s 11 % Francouzů a 18 % Němců. Dvě největší ekonomiky Evropy tak v oblasti vytváření pracovních míst, inovace a ekonomické dynamiky velmi ztrácejí.

Ukazuje se, že postoje a odhodlání jsou těsně spjaty s ekonomickým výkonem země. Edmund Phelps, ekonom z Columbia University a laureát Nobelovy ceny, tvrdí, že postoje k trhu, práci a k přijímání rizika jsou při objasňování ekonomického výkonu země daleko důležitější než tradiční faktory jako sociální výdaje, daňové sazby a pracovnětržní regulace, na které se ekonomové zaměřují. Propojenost kapitalismu a kultury, jak to popsal Max Weber, také napomáhá vysvětlit zaostávání Evropy v oblasti soukromého podnikání a inovací. Studie monitorovací skupiny z MIT, Entrepreneur­ship Benchmarking Index, nachází v analýze devíti států silný vzájemný vztah mezi přístupem k ekonomii a vlastním společenským výkonem. Výzkumníci zjistili, že právě tyto postoje objasňují až 40 % rozdílu mezi začínajícím podnikáním firmy a jejím růstem. Je to nejsilnější korelace z jednatřiceti testovaných indikátorů. Pokud Francie a Německo doufají, že pozvednou úroveň podnikání, posílí inovace a ekonomickou dynamiku, jak prohlašují jejich leadeři, nejefektivnější způsob, jak to udělat, bude použít vzdělání k podpoře kulturní legitimity podnikání.

Silné protitržní zaujetí, se kterým vyučují ve Francii a Německu, zpochybňuje obecný názor, že je jen otázkou času, kdy se většina států světa díky globalizaci shodne na přijetí „západního" modelu kapitalismu volného trhu. Politici v demokratických zemích nemohou dlouho bojovat s preferencemi většiny svých voličů. Tyto předsudky budou pravděpodobně formulovat jak evropské volby, tak politické výstupy. Alternativním scénářem může být to, že změny způsobené globalizací probudí hluboko zakořeněný odpor ke kapitalismu a v mnoha zemích od Evropy po Latinskou Ameriku nabídnou živnou půdu populistům a demagogům. Dnes můžeme tento trend spatřit v narůstajícím počtu levicových hnutí.

Bývalého kancléře Gerharda Schrödera stály reformy německého sociálního státu roce 2005 křeslo. Stejně tak paralyzovaly moderní německou politiku. Bývalí komunisté, neloa­jální sociální demokraté a levicové křídlo Zelených vytvořili v Německu novou levicovou stranu. Její politika je nechutnou směsí antikapitalistické demagogie a pravicové xenofobie. Jak ukazují průzkumy veřejného mínění, její program si našel podporu i v hlavním proudu německého voličstva. Levicově orientovaná většina parlamentu a veřejnosti může vystavit třetí největší ekonomiku světa destruktivním vlivům politiky, kterou žene odpor ke kapitalismu a strach z globalizace. Podobná situace dopomohla k moci populistům v Latinské Americe a může lehce nastat i jinde. Pak je tu Francie, kde prezident Nicolas Sarkozy slíbil „odtrhnout se" od neúspěšné ekonomické politiky včerejška. Zaměřil se na státní úředníky a jejich přemrštěné platy, nicméně většina této politiky je poháněna tím, co on sám nazývá „ekonomickým patriotismem", jenž ale zavání staromódním průmyslovým protekcionismem. To je přesně to, co se francouzští studenti učí již dlouho; tak by měl svět fungovat.

Případy Francie a Německa ukazují, že je těžké odporovat hluboce zakořeněné ekonomické ideologii. Nicméně přiživovat v budoucích generacích předsudky k podnikání a produktivitě je stejně nerozumné. Naštěstí tyto rozšířené postoje a politické výstupy neurčuje pouze tradice a historie. Do velké míry jsou produktem vzdělání. Pokud země jako Francie a Německo doufají, že své národy dostanou zpět na rychlou ekonomickou kolej, mohly by dávat lepší pozor, co se jejich děti učí ve škole.

Text Stefana Theila z časopisu Foreign Policy, leden/únor 2008, přeložila Iveta Frízlová.