Únor 1948 po šedesáti letech

Kdysi jsem napsal, že novinář Jiří Ješ (81) nejlépe ztělesňuje komplex hodnot, postojů a hledisek, které si vybavíme při vyslovení pojmu „první republika". Tématem našeho rozhovoru bylo kulaté výročí února 1948, které formálně uzavřelo demokratickou kapitolu Masarykova Československa.

Poválečný ministr spravedlnosti Prokop Drtina ke svým pamětem s názvem Československo - můj osud v roce 1973 dopsal tzv. Dovětek k únorové tragédii po 25 letech, kde výrazně přehodnotil úlohu prezidenta Edvarda Beneše. Napsal, že Beneš v únoru 1948 nekapituloval v důsledku své vyčerpanosti stářím a nemocí, ale že „Benešova kapitulace byla dávno a záměrně uvážená, nepříznivá, ale možná alternativa, jíž se on přizpůsobil". Věděl jste o tom?

S Prokopem Drtinou jsem se znal osobně. Byl jsem ho také dvakrát navštívit po jeho demonstrativní sebevraždě v únoru 1948. Ležel v pražské nemocnici Na Bulovce, kde jsem se potkal také s jeho ženou a Miladou Horákovou.

Co Drtina říkal?

Skočil z okna na protest proti Edvardu Benešovi, který nesplnil svůj slib daný demokratickým ministrům 23. února 1948. Tehdy jim výslovně řekl, že nepřijme jejich demisi, a pokud by ji přijal, bude abdikovat s nimi. Tak to také popisuje ve svých pamětech. Jeho protest byl výsledkem obrovského zklamání, když 25. února prezident Beneš demisi přijal a pověřil komunistu Gottwalda sestavením nové vlády.

Co ještě vám v nemocnici Drtina říkal?

Například jak si někteří vůdcové demokratických stran mysleli, že Stalin ztratil zájem o Československo. Vysvětloval to tím, že do prosince 1947 je sovětský vůdce tlačil k uzavření spojenecké smlouvy s Bulharskem, ale pak najednou přestal. Tato úvaha mi už tehdy připadala svrchovaně naivní. Při mých nemocničních návštěvách přímo Beneše nekritizoval. Říkal nám, jak se po uzdravení začne věnovat zemědělství, které prý měl vždycky rád. Neuvědomoval si, že situace je daleko vážnější. Krátce nato skončil ve vězení, odkud se vrátil po jedenácti letech.

Ještě k jeho pamětem a následnému Dovětku k únorové tragédii po 25 letech. Proč myslíte, že tak výrazně změnil názor na postavu prezidenta Edvarda Beneše?

V otázce Beneše hodně tápal a názorově několikrát změnil pozice. Mám doma jeho vlastnoruční dopis z května roku 1967. Napsal mi: „Souhlasím s Tebou, že morální důsledek naší kapitulace mnichovské byl zlý a souhlasím s Tvým protestem proti neodporování zlu i proti ústupu ze strachu, který je teď asi tak nejvýraznějším rysem charakteru žijících generací národa. Chci Tě však upozornit, že se mýlíš, domníváš-li se, že doktor Beneš se pro ústup tehdy rozhodl ze strachu před vojenskou hrozbou. Nikoliv. Příčinou jeho rozhodnutí byly důvody eminentně politické. Okolnost, že ústup od nás žádaly ty velmoci, bez nichž by v roce 1918 nebylo vzniklo Československo. A pak okolnost, že se nejednalo jen o nás, nýbrž též o Němce. Nemohu to podrobněji rozvádět, jistě tomu budeš rozumět. Píši Ti to též proto, abys věděl, že nemusíš nic revidovat ze svého původního názoru na kapitulaci mnichovskou, jež byla víc taktikou než kapitulací! Mluví pro něj především ta okolnost, že touto cestou jsme to s Německem vyhráli. Nevím, jak by to dopadlo v opačném případě. A v politice rozhoduje výsledek."

Pak jsem se s ním zase viděl v roce 1969. To už zastával názor, který je blízký dovětku k jeho pamětem. Prokop Drtina byl Benešovo politické dítě. Zpočátku k němu byl velmi nekritický a musel projít několika zvraty myšlení. Napsat ten dovětek bylo pro něj zřejmě mimořádně těžké rozhodnutí.

Jak to podle vás bylo s Benešovým poválečným taktizováním?

Nejlépe ho charakterizoval novinář Ivan Herben v dopise z 25. září 1965 agrárnímu politikovi Ladislavu Feierabendovi. Popsal zde návštěvu Edvarda Beneše na jejich letní chalupě v Hostišově, která se odehrála 22. srpna 1945. Cituji z dopisu: „Beneš se tak rozohnil, že mu vstoupila krev do tváří a oči mu planuly záští vůči Sovětům a Stalinovi. Řekl i tuto větu: ,Mým životním úkolem bylo porazit Hitlera. Úkolem vaší generace je porazit toho druhého diktátora - však víte, koho myslím.' S jakýmsi přídechem lítosti vzpomínal prezident své návštěvy v Bílém domě u Roosevelta v květnu 1943. A jako by se kál, opakoval několikrát, že Roosevelt mnohokrát přerušil jeho vývody, vzal Beneše důvěrně za ruku a kladl mu naléhavou otázku: ,Vy jste přece znalec Ruska. Myslíte, že na konci války a po porážce Německa bude Sovětský svaz tak vyčerpán, že bychom mohli spojeneckými armádami porazit nejen Hitlera, ale i Stalina?' Za chvíli prý Roosevelt tuto otázku zase opakoval v jiné formě: ,Myslíte, že bychom přes Berlín mohli mašírovat až do Moskvy?' A tu dr. Beneš zase s jakýmsi omluvným nádechem nám vykládal, že Roosevelta přesvědčil o nereálnosti této myšlenky a zároveň ho znovu ujišťoval, že Sověti se demokratizují, že se sbližují se Západem a že po válce budou loajálně spolupracovat se západními demokraciemi. Nikdo kolem rodinného stolu, jak jsme si dodatečně řekli, neměl dojem, že by se prezident touto větou vychloubal - naopak, zdálo se nám, že se omlouvá..." Co k tomu říct? Prezident velmi rozlišoval mezi - jak on říkal - pravdou absolutní a pravdou politickou. Ve vztahu ke Stalinovi to však přetaktizoval. Prokop Drtina ve svém probenešovském zaujetí na tyto věci přišel až později.

Vídal jste Drtinu i později?

Vzpomínám si na naše setkání 28. října 1969 v libereckém hotelu Zlatý lev. Bylo to zrovna v den, kdy šéf komunistů Gustáv Husák a prezident Ludvík Svoboda v Sovětském svazu poprvé verbálně uznali okupaci. Přímo od Svobody jsem slyšel, jak říkal, že je Brežněv posadil ho helikoptéry a ukazoval velké zbrojní komplexy podél západních hranic SSSR, aby jim nahnal strach. Oni se pak údajně složili a naplno kapitulovali.

Jak tuto kapitulaci hodnotil Prokop Drtina?

Čekal ji, ale přesto byl nešťastný. Atmosféra byla vrcholně deprimující, protože do té doby se Husák k okupaci stavěl do jisté míry rezervovaně a pořád mluvil o politickém řešení situace.

V doplňku Drtinových pamětí se ještě píše, že „celá kapitulace Benešova se všemi důsledky do velké míry ospravedlňuje nedůvěru, již k němu choval Antonín Švehla, a jeho mystifikující chování v únorové krizi dokonce staví do nového světla někdejší obviňování z nespolehlivosti jeho jednání, jež proti němu vznášel prvý čs. předseda vlády dr. Kramář".

Už od začátku Benešovy republikánské kariéry, počínaje rokem 1919, jsou kolem jeho osoby otazníky. Kdybyste četl pozorně Drtinovy paměti, tak tam najdete velice zajímavou poznámku malým písmem pod čarou. Píše zde, že Beneš v roce 1941 trval na tom, aby se velvyslancem v Moskvě stal Zdeněk Fierlinger. Drtina má u této hvězdičky drobným písmem poznámku, že už se asi nedozvíme, co bylo mezi těmito dvěma muži, ale zdá se, že to bylo něco z dob prvního odboje.

Kdysi jsem četl Benešovu knihu o první odboji s názvem Světová válka a naše revoluce. Pod heslem „Fierlinger" je zde uvedeno, že pracoval jako Benešův vojenský pobočník v době mírové konference ve Versailles. V dubnu 1919 pak došlo k prokazatelné roztržce mezi Benešem a Štefánikem, která je zaznamenána i v korespondenci mezi Benešem a Masarykem, jíž vydal historik Zdeněk Šolle. Beneš zde říká, že se Štefánikem nebude už nikdy mluvit, neboť je to člověk, který naprosto nevyhovuje naší republice.

Co z toho vyplývá?

Pavel Kosatík před několika lety v Lidových novinách napsal, že k roztržce došlo proto, že Štefánik napadl Beneše, protože si nechal nějaké peníze z odboje. Z toho obviňoval Beneše i Karel Pergler, který spoluorganizoval odboj ve Spojených státech za první světové války. Chci tím říct, že mezi Benešem a Fierlingerem šlo o nějakou zvláštní vazbu, která mohla mít i toto pozadí.

Říká se, že Zdeněk Fierlinger byl snad jediný Benešův důvěrný přítel.

Snad. Svou roli v tom sehrála i Hana Benešová, která vždycky Fierlingera hájila. Zbyněk Zeman ve své benešovské biografii píše, jak sám bratr Edvarda Beneše, Vojta, popisoval Fierlingera jako člověka principiálně špatného. Prezident Beneš si to v posledních letech uvědomil a na podzim 1947 měl určitý podíl na tom, že na brněnském sjezdu ČSSD byl Fierlinger odvolán z funkce předsedy sociální demokracie.

Známý je pak výrok Edvarda Beneše z 12. března 1948, který uvádí ve svých pamětech profesor Václav Černý. Beneš prý říkal: „Pamatujte si, že největší zločinec je Fierlinger, ten musí viset, rozšlapat ho jako hada." Taková slova od prezidenta Beneše nikdy nikdo neslyšel. Musel projít příšerným rozčarováním.

Kdy vlastně začal Fierlinger dělat prosovětskou politiku?

V Rusku byl jako úředník už před první světovou válkou, pak vstoupil do legií a po bitvě u Zborova byl povýšen na plukovníka. V roce 1918 v USA krátce prováděl nábor dobrovolníků do československých legií a posléze vedl kancelář Československé národní rady v Paříži. Za první republiky nastoupil dráhu vyslance v různých zemích (Nizozemí, Švýcarsko, Rumunsko, USA). Od roku 1937 byl vyslancem v SSSR.

Měl největší podíl na československo-sovětské smlouvě z roku 1943. Právě v té době začal otevřeně prosazovat sovětské zájmy, což se týká hlavně podoby politického uspořádání po roce 1945. V říjnu 1944 byl například ze své funkce exilovou vládou odvolán, ale po zásahu sovětské vlády ho Beneš znovu instaloval. V dubnu 1945 byl jmenován prvním předsedou vlády a stal se rovněž předsedou sociální demokracie.

V čem všem mohl být pro Sověty tak užitečný?

Stojí za to si přečíst knihu historika Zbyňka Zemana, který na základě hodnověrných pramenů doložil, že Fierlinger zařídil, aby u nás Rusové začali těžit uran. Nechápu, že se tímto člověkem nikdo u nás seriózně nezabývá. Například americká ministryně zahraničí Madaleine Albrightové měla Fierlingera jako námět své diplomové práce.

To zřejmě ukazuje, jaký význam Fierlingerovi přikládal její otec, pan Josef Korbel, který sám pracoval v diplomatických službách. Přiznám se, že jsem sám nevěděl, že Fierlinger byl po sloučení sociální demokracie a KSČ členem politbyra ÚV KSČ v letech 1948-66. Jinak řečeno, patřil k deseti nejvlivnějším lidem nejen v demokracii, ale i v komunistickém režimu a dokázal přitom přežít politické procesy padesátých let. Byl skutečně tak schopný?

Pochybuji. Spíš si myslím, že Fierlinger byl pro Sověty daleko spolehlivější než například Antonín Zápotocký. Bývalý sociálně demokratický ministr a poválečný předseda Nejvyššího soudu Ivan Dérer ve svých pamětech s názvem Antifierlinger vzpomíná, jak ministr vnitra Jan Černý jel ve druhé polovině třicátých let do Sezimova Ústí za Benešem, kde mu měl ústně sdělit důležité informace. Během této audience se Fierlinger povaloval ve stejné místnosti na pohovce. Mimochodem, oni měli v Sezimově Ústí vedle sebe vily s průchozími vrátky a předtím bydleli ve stejném domě v Praze Na Zátorce. Prostě nerozlučná dvojice. Kdykoli jsem před nebo po druhé světové válce prezidenta Beneše viděl, vždy u toho byl Fierlinger.

Ivan Dérer ve svých pamětech také uvádí: „Když mne však prezident Beneš přijal krátce po svém návratu z emigrace, stěžoval si, že mu v Moskvě vnutili Fierlingera za předsedu vlády. Jejich poměr už evidentně nebyl tak přátelský jako předtím."

Podílel se Fierlinger také na komunistickém převratu?

Zcela určitě a nejenom na něm. Slavný pražský porodník Karel Steinbach ve své knize Svědek téměř stoletý vypráví, jak mu devátého března, tedy den před záhadnou smrtí ministra zahraničí Jana Masaryka, volal Fierlinger, že má chřipku a potřeboval by píchnout penicilin. Protože to nebyla samozřejmá věc, musel ho Steinbach nějakou chvíli shánět, a proto se opozdil. Když přišel k Fierlingerovi, bylo vidět, že je strašně nervózní. Poté, co mu injekci píchl, rozrazily se dveře a dovnitř vstoupili dva rabijáci, kteří ukázali na Steinbacha a zeptali se, co ten tady dělá? Steinbach byl hluboce přesvědčen, že Fierlinger byl namočen v Masarykově vraždě, která se pak udála v noci z devátého na desátého března 1948.

Vraťme se ještě k Drtinovu tvrzení, že Benešovo chování v únoru 1948 bylo předvídatelné a jeho kritici z první republiky jako Švehla nebo Kramář měli v hodnocení jeho osobnosti pravdu.

Antonín Švehla jako ustanovený premiér jednou přišel s vládou bez Edvarda Beneše a prezident Masaryk ji odmítl. To je další záhada, proč byl TGM tak fixován na Beneše.

Četl jsem, že se před první světovou válkou sice znali a TGM mu dokonce neúspěšně sháněl práci, ale nebylo to žádné velké přátelství.

Klíčové bylo setkání v Letenských sadech na začátku první světové války. Masaryk tehdy řekl Benešovi o svých záměrech jít do odboje, ale postěžoval si, že mu chybí peníze. Edvard Beneš mu hned druhý den přinesl větší finanční obnos a po Masarykově odchodu za hranice začal organizovat domácí odboj.

A pak samozřejmě obrovská Benešova píle! Moje tetička byla zaměstnána u Beneše na ministerstvu zahraničních věcí za první republiky. Vzpomínala na jeho neuvěřitelnou výkonnost, jak bral dva schody najednou, všechny poháněl do práce a vůbec jak byl strašně vitální. Od roku 1926 ho však začala blokovat Menierova choroba a časem také arterioskleróza.

Před první světovou válkou se Edvardu Benešovi nijak zvlášť dobře nedařilo. Pro svou nepřístupnou povahu nemohl dlouho sehnat práci, navzdory Masarykovým intervencím.

Také byl pouze suplentem na obchodní akademii v Resslově ulici v Praze. Pak si složitě udělal doktorát a na svém titulu tak lpěl, že si ho dával před každý svůj podpis. Myslím, že v něm byla ukryta nějaká povahová slabost.

Ještě spornější postavou únorových událostí roku 1948 je ministr zahraničí Jan Masaryk. Z životopisné knihy dvojice Kosatík-Brož s názvem Jan Masaryk vyplývá, že to byl člověk, který byl v určitých obdobích života celé měsíce duševně nepříčetný - zkrátka jeho slavné návaly velkého smutku a velkého veselí byly projevem duševní choroby. Vy jste o tom věděl?

Osobně jsem ho neznal, ale můj otec, který byl po válce národně socialistickým poslancem, vzpomíná na jejich setkání v roce 1946 v Paříži. Tehdy se mu Masaryk svěřoval, že ho politika zase tolik nebaví a raději by dělal nějaké kšefty. Celé Masarykovo politické angažmá bylo založeno na slibu jeho otci, že neopustí Beneše.

Druhá věc, která „vytvořila" Jana Masaryka, bylo jeho jméno. Bez něj by byl nikdo. Drtina ve svých pamětech popisuje schůzku u Masaryka, kam přišli ještě s demokratickými vůdci Zenklem a Stránským začátkem února 1948. Říkali mu, že se chystá věc, která bude předpokládat jednotný postup demokratických politiků, a co prý on na to. Jan Masaryk se zamyslel a řekl, že Beneš je nemocný a on by měl zájem, aby jméno Masaryk opět bylo na Pražském hradě.

Takže hrál o prezidentskou funkci?

Naprosto určitě - a TGM by tuto dynastickou posloupnost jistě rád viděl. Zlom Jana Masaryka coby veřejného činitele spadá do doby začátku druhé světové války, kdy jezdil po Spojených státech a na mítincích přesvědčoval lidi, že je třeba jít do války. Tam prý prokázal takové řečnické schopnosti, že mu ohromně stouplo sebevědomí a stal se politickou figurou. Do té doby sice působil jako vyslanec, ale víceméně byl považován za baviče královské rodiny v Londýně.

Jeho přerod v politika se projevil i ve vysílání BBC během druhé světové války, které jsem každý týden poslouchal. Ve srovnání s ministry Stránským nebo Drtinou sice říkal banality, ale zato mimořádně účinné. Někde v té době vzniká legenda o „našem Honzovi".

Drtina popisuje ve svých pamětech další zajímavou historku. 24. února 1948, tedy den před přijetím demise ministrů, přišel Jan Masaryk za prezidentem Benešem, že mu volal Gottwald a chce, aby ve vládě zůstal, a co mu prý Beneš doporučuje. Prezident odpověděl, že se musí rozhodnout sám. Před kancléřem Smutným a manželkou Hanou pak prohlásil: „Kdybych mu řekl, zůstaňte ve vládě, vymlouval by se, že chtěl odstoupit, ale zůstal proto, že já jsem to chtěl. A kdybych mu řekl, aby funkci nepřijímal, šel by ke Gottwaldovi a řekl, že Beneš nechce. Znám tenhle Masarykův způsob. Nemůže za to."

Je to věrohodné tvrzení. Leccos koneckonců vyplývá i ze svědectví Masarykovy přítelkyně Marcie Davenportové, kterou tady každý podceňuje, aniž by k tomu byl důvod. Podrobně popsala, co se v únoru 1948 dělo. Masarykovo setrvání v Gott­waldově vládě bylo prý motivováno tím, aby se jako ministr zahraničí mohl lépe dostat do Londýna. Ještě předtím vzkázal dvěma významným postavám britského politického světa - Bruci Lockhartovi a siru Ormu Sargentovi, šéfu ministerstva zahraničí -, že chce do Anglie odcestovat. Myslím, že to nezůstalo utajeno Sovětům, protože v té době pracovali na nejvyšších místech v britské exekutivě dva významní (a později i odhalení) agenti sovětské tajné služby. Myslím, že se Rusové báli, že by Masarykův odchod do emigrace a jeho další působení mohlo zpochybnit únorový převrat.

Takže podle vás Jan Masaryk desátého března nespáchal v Černínském paláci sebevraždu, ale byl zavražděn ruskou tajnou službou?

Nemusela to být přímo vražda. Rozhodně jsem ale přesvědčen, že té noci z 9. na 10. března měl nějakou zlou návštěvu, která ho měla k něčemu přinutit. Když se zdráhal, došlo k potyčce, která přešla v násilí. Podle americké novinářky Claire Sterlingové, která se případem zabývala, byly v jeho vaně nalezeny polštáře, jimiž byl zřejmě dušen. Pak se mohl pokusit o útěk oknem.

Masarykův tajemník Antonín Sum, který byl přítomen pitvě, ale trval na teorii sebevraždy.

Ve svém posledním rozhovoru pro Lidové noviny v roce 2005 se však zmínil o omítce za Masarykovými nehty, což svědčí o tom, že se něčeho před pádem snažil zachytit. Takhle se nechová sebevrah. Zajímavé svědectví přinesl také Masarykův patolog, František Hájek, který na smrtelné posteli podal profesoru Karlu Káclovi důležité informace, o nichž Kácl v dubnu 1968 referoval ve Svobodném slově. Z Hájkova svědectví vyplývá, že se coby dlouholetý patolog nikdy nesetkal s případem sebevraha, který by chtěl opustit svět skokem dozadu. O tom také svědčí záznam v pitevním protokolu, kde Hájek konstatuje dva čerstvé šrámy na břiše a teprve poté se soustřeďuje na další věci.

Vy jste ten protokol četl?

Nejdříve na výstavě Jana Masaryka ke sto desátému výročí narození. Také vyšel v časopise Vesmír, ale tam chyběl závěr.

Jaký?

Na posledním řádku originálního protokolu z výstavy bylo, že na okraji Masarykova pohlavního údu byly zbytky spermatu. Ve vězení jsem často slýchal, že je to běžný úkaz u mužů po popravě oběšením. Něco jako výsledek strachu, který prožili. Podle lékařů se však tato reakce nevyskytuje u sebevrahů.

Jak si vysvětlujete, že existuje poměrně vlivná skupina Masarykových nejbližších přátel, která je přesvědčena o jeho sebevraždě?

Když se začnete kauzou Jana Masaryka zabývat, narazíte na mimořádné množství lidí, kteří zemřeli nepřirozenou smrtí - od konce čtyřicátých až do devadesátých let. To byl důvod, že lidé jako Antonín Sum, Lubomír Soukup, Arnošt Heidrich a jiní trvali na teorii Masarykovy sebevraždy, aby ochránili lidi, kteří se nechtěli spokojit s verzí o Masarykově sebevraždě.

Vraťme se ještě k politickému aranžmá února 1948. Demokratičtí ministři podali demisi a očekávali, že ji prezident Beneš nepřijme a na květen 1948 vyhlásí parlamentní volby. Mimochodem, i bývalý komunistický historik Karel Kaplan tvrdí, že tehdy už byla ve společnosti daleko kritičtější nálada vůči komunistům a svůj volební výsledek z května 1946 by KSČ už nezopakovala.

Bohužel odstupující ministři si nespočítali, že demisi musí podat většina vlády a ne jen dvanáct ministrů; dalších čtrnáct jich chtělo ve vládě zůstat.

S Janem Masarykem a sociálními demokraty by však nekomunisté měli většinu.

Pak by skutečně z hlediska ústavy vláda padla. Antonín Sum v tomto smyslu hájí Masaryka slovy, že by jeho demise poměr sil nerozhodla, protože by to bylo třináct ku třinácti. Komunisté prý ještě měli v záloze, že by se za členy vlády údajně označili i tři státní tajemníci, kteří demisi také nepodali. To byla ale jenom Sumova teorie. Takže, marná sláva, rozhodli sociální demokraté. Demise ministrů Majera a Tomeše prostě přišla pozdě.

Co se v té době dalo dělat?

Myslím, že nic. V květnu 1943, když byl Beneš u Roosevelta, se dalo něco dělat, ale v únoru 1948?

Ferdinand Peroutka přináší svědectví o slovech prezidenta Beneše několik měsíců po únoru 1948 v reakci na výčitku demokratických politiků, že přijal demisi ministrů. „Oni obviňují mne, že jsem zklamal, a já obviňuji je, že zklamali oni mne v rozhodující chvíli. Bez jejich přislíbeného zásahu jsem byl bezmocný. Když měl Gottwald Staroměstské náměstí plné krvežíznivé, po zuby ozbrojené milice, čekal jsem, že ostatní se shromáždí na Václavském náměstí. Ale nemohl jsem si představit, že jim do té míry schází organizace a rozhodnost, když se do toho mělo jít. Věřil jsem, že demonstrace neozbrojených studentů dá znamení k obecnému povstání. Ale když se nikdo nehnul, nemohl jsem přece dopustit, aby Gottwaldovy bojechtivé hordy prováděly hromadné masakry na bezbranném pražském obyvatelstvu. Nebylo žádné hranice v tom, čím hrozily."

Faktem je, že víkend 21. a 22. února byl ze strany demokratických představitelů naprosto promarněný. Vůdcové těchto stran nedělali naprosto nic, pokud tím nemyslíme například jejich účast na venkovském plese. Naproti tomu KSČ zorganizovala už v neděli sjezd závodních rad. Ke konci zde došlo k zajímavé situaci. Kdosi z pléna navrhl, aby byl poslán pozdravný telegram prezidentu Benešovi. Z rozhlasu jsem slyšel obrovský jásot, který tento návrh provázel. Napadlo mě, že kdyby tam prezident Beneš byl přítomen a ve vhodné chvíli zasáhl ve prospěch demokracie, mohlo to v celkovém vývoji třeba k něčemu vést.

A co vaše studentská demonstrace z 23. února?

Do Ateliéru Obecního domu tehdy byla svolána schůze Klubu národně socialistických akademiků, kterou vedli studentští vůdci Lesák a Fic. Spontánně jsme si tam řekli, že jdeme na Hrad. Dodnes si pamatuji, jak běžíme po schodech Obecního domu a proti nám Zdeněk Fierlinger, Jiří Hájek, Ludvík Svoboda v generálské uniformě a také Antonín Zápotocký, kteří šli zakládat akční výbor Národní fronty.

Jeden studentský proud šel přes Příkopy a most Legií, druhý Celetnou a směrem na Karlův most. Spojili jsme se pak u Schwarzenberského paláce na Hradčanském náměstí. Pamatuji si, že u arcibiskupství stáli policisté s napřaženými samopaly. Josef Lesák, který byl tehdy také poslancem, na ně silným hlasem křičel, že chce být předveden k veliteli hradní stráže, aby se dostal k prezidentovi. Na tuhle ráznost oni překvapivě dali a za prezidentem se vydala delegace několika z nás. Přišli však naprosto zdeptaní, že si prý Beneš musel držet ruku za dírku u saka, aby mu nespadla, a že je fyzická troska.

Tentýž den odpoledne byl podle jiných svědectví plný kuráže, z čehož vidíte, jak ho ovlivňovala jeho nemoc.

Podle svědectví profesora Hynka byly tyhle zdravotní výkyvy projevem jeho cévní choroby. Beneš měl neuvěřitelné kolísání tlaku už několik let. Ivan Herben popisuje, jak u něj vlivem toho docházelo ke změnám barvy obličeje. Sám jsem Beneše viděl koncem roku 1945 v Lánech a ve tváři byl rudý jako rak.

Prý v těch dnech sehrála negativní úlohu jeho manželka Hana.

Když Beneš dostal na legionářském sjezdu v létě 1947 mrtvici, začala ho chránit tím, že mu filtrovala zprávy. Švédský velvyslanec Eduard Táborský popisuje ve svých pamětech, jak 25. února 1948 Beneš vyběhl z pokoje, kde jednal s Gottwaldem a říká: „Haničko, Haničko, oni chtějí, abych to podepsal (demisi ministrů - poz. aut.), co mám dělat?" Ona prý odpověděla: „A když to nepodepíšeš, pomůžeš tím něčemu?" A tak se vrátil a podepsal.

Nehledejte v jednání Hany Benešové žádné politické motivace. Moje babička se s ní jako starostka jednoho ženského spolku v Táboře dobře znala. Byla to hodná apolitická žena, která ničemu moc nerozuměla. Vyplývá to i z korespondence manželů Benešových s názvem Listy důvěrné, kterou vydal Jaromír Hořec.

Někdo jí vyčítá, že přesvědčila Beneše, aby zůstal ve funkci až do 7. června 1948, kdy už jeho stoupenci byli zatýkáni nebo odcházeli do emigrace. Co byste řekl o tomto zvláštním období mezi únorem a červnem 1948?

Myslím, že přesně jej charakterizoval ve svých pamětech Václav Černý. V jeho popisu je Beneš totální troska. V té době se hrálo o to, jestli se ho podaří dostat do zahraničí. Jednu cestu organizoval Eduard Táborský, který se s prezidentem spojil přes Amélii Posse-Brázdovou. Podařilo se jí dokonce dosáhnout souhlasu Beneše i jeho ženy s odchodem, ale dříve než mohla akce začít, upadl Beneš do agónie a třetího září 1948 zemřel.

Mimochodem, vy jste znal legendárního studentského vůdce Emila Ransdorfa?

V té době jsem s ním byl v každodenním kontaktu. Tehdy byl šéfem Svazu vysokoškolského studentstva a stál tedy funkčně výš než Jiří Pelikán nebo Ivan Sviták, s nimiž jsme tehdy bojovali. Od třiadvacátého února 1948 se skrýval na právnické fakultě, ale pak se pro jistotu odstěhoval ke své milence v budově pod pražským rozhlasem, kam jsem mu každé ráno nosil informace. Vzpomínám, jak jsem mu přímo do postele přinesl Mladou frontu, kde byla nakreslena loď, z níž u břehů Anglie vystupují Tigrid s Ransdorfem. Pak jsme ho přebarvili na blond a dali mu falešné vousy, aby nebyl tak nápadný. V kontaktu jsem s ním byl až do třináctého března 1948.

Jak se mu podařilo emigrovat?

Měli jsme spojení na Františka Klečku, číšníka z jídelního vozu mezinárodního vlaku, který ho dostal ven. Tím získal naši důvěru a začali jsme přes něj posílat korespondenci do zahraničí, aniž bychom věděli, že je to agent StB. To byl také základ mého prvního politického procesu.

Jaké byly záměry demokratických politiků, co se týče další zahraniční akce?

Víte o schůzce ve Vinoři?

Ne.

Začnu zeširoka. Devětadvacátého května 1948 byla v našem vinohradském bytě schůzka, na níž byla přítomna Milada Horáková, legendární Masarykův spolupracovník Lev Sychrava, profesor Zdeněk Peška, Antonie Kleinerová, neteř Jaroslava Kvapila, a další. Mimochodem, po určité době tam vtrhla StB a v jiné věci zatkla pouze mě. Z hovorů předtím jsem však nabyl dojmu, že tito lidé, z nichž tři byli později souzeni v hlavním procesu s Miladou Horákovou, nepomýšlejí na nějaký aktivní odboj. Z diskuze bylo pouze zřejmé, že Horáková sama je ve styku se Zenklem a Ripkou, kteří byli v Paříži, a je připravena podle jejich instrukcí jít do odboje, ale pouze v případě, že mezinárodní situace bude příznivá.

Co bylo kritériem příznivosti situace?

Nejspíše třetí světová válka, v níž v té době každý věřil. O několik měsíců později už bylo jasné, že se situace nevyvíjí v náš prospěch. Na další schůzce této skupiny ve Vinoři jim Horáková rozmlouvala okamžitou odbojovou činnost se stejným argumentem, že je nutné čekat na příhodnou mezinárodní situaci. V tomto smyslu byl proces proti Horákové skutečně vykonstruovaný.

Ještě jednou budu citovat Prokopa Drtinu, který napsal: „Největší tragédie Benešova velikého podílu na moderní české historii spočívá v tom, že nezemřel o sedm měsíců dříve. Kdyby ho smrt zastihla v únoru nebo před únorem 1948, byl by jeho úžasný životní odkaz politický znamenal jednolitý, čistý, důsledný a neposkvrněný štít boje za národ, svobodu a demokracii. Okolnost, že smrt ho zastihla teprve koncem léta 1948, způsobila, že není v silách nikoho, aby z něho sňal spoluodpovědnost za potlačení svobody v Československé republice." Tenhle výrok přece nemohl myslet vážně.

Psychologicky byl Drtina nehnutý, tuhý, ale ve vztahu k Benešovi s ním emoce jen cloumaly. Co by se stalo, kdyby Beneš zemřel před únorem? Asi by měl o něco lepší pověst, ale změnilo by se něco podstatného? Ostatně když už jsme u těch osmičkových výročí, podstatný je přece rok 1938. Nikdo se například nepozastavuje nad faktem, že prezident republiky neměl podle ústavy právo rozhodnout o postoupení území Německu.

Proč českoslovenští politici přijali v září 1938 Benešovo vůdcovství, když byl pouze prezident, což v tehdejším ústavním systému nebyla nejdůležitější funkce?

Ani je nenapadlo aktivně odporovat, protože to tak bylo zvykem už od dob TGM. Byli to monarchové, takže nikdo ani nezpochybňoval, že na sebe toto osudové rozhodnutí Beneš vzal. Schválně si vás vyzkouším. Kdy jsme v roce 1938 kapitulovali?

Někdy po Mnichově, takže nejspíš třicátého září 1938.

Ne, už jednadvacátého září - a lidé to bohužel nevědí. Den předtím, tedy dvacátého září, byli vyslanci Francie a Anglie u Beneše a naléhali, že musí přijmout Hitlerovy požadavky. Beneš na druhý den svolal Hodžovu vládu, která ve 14 hodin dospěla k závěru, že přijímá všechny Hitlerovy požadavky. Nikdo to však nebyl schopen národu oznámit. Pověřili proto herce Národního divadla Zdeňka Štěpánka a ten 21. září do rozhlasu řekl, že vláda se rozhodla v bezvýchodné situaci postoupit naše území. Byla to čistá kapitulace.

Den nato se Chamberlain sebral a jel do Godesbergu slavnostně Hitlerovi oznámit, že má, co chtěl. Nicméně Hitler zvýšil svoje požadavky na další území. Britský premiér se naštval, odjel do Londýna a společně s francouzskou vládou poslali československé vládě telegram, aniž sami mobilizovali, kde stálo, že za dané situace britská a francouzská vláda nadále nemůže raditi vládě československé, aby nemobilizovala. Jak víme, dva zápory dají klad.

Podle knihy historika Zbyňka Zemana začal Beneš chodit po místnosti a nahlas říkal, že to znamená válku, a večer 23. září 1938 byla skutečně vyhlášena mobilizace. Kdyby Hitler podmínky nezvýšil, žádná mnichovská konference by se nesešla a jen by vešla v platnost kapitulace z 21. září 1938.

Co bylo dál?

Několik dnů se nedělo nic a Beneš mezitím měl svůj slavný projev, kde řekl, že má plán pro všechny případy. Nikdo nevěděl, co se za ním skrývá, protože přes úspěšně provedenou mobilizaci se nedělo nic nového. Britové mezitím znovu ustoupili Hitlerovi, a to na základě rozhodnutí britské Dolní sněmovny. Československé vládě předali tzv. timetable čili harmonogram vyklízení sudetských území. Večer 28. září 1938 naši s těmito podmínkami opět souhlasili. Ráno 29. září pak byly z našeho ministerstva zahraničí odeslány dopisy na naše zastupitelské úřady, že Československo končí. Teprve odpoledne téhož dne se sešla z podnětu italského vůdce Mussoliniho v Mnichově slavná konference, která dala naší vládě další ultimátum ohledně odstoupení příhraničních území. Morální kapitulace však nastala už dávno před Mnichovem.

Co tím chcete říct?

Kdyby Hitler nezvyšoval vůči Chamberlainovi své požadavky, žádná zářijová mobilizace, která v určité chvíli posílila národní sebevědomí, by vůbec neproběhla. To je velmi podstatné.

V té době se zvedla strašlivá nenávist všech československých politiků vůči Benešovi, ale zase: proč nevyužili svých ústavních práv a nevstoupili do jeho rozhodování?

Spoléhání jednoho národa na jednoho člověka je tragická věc. Zvláště, když je ten člověk permanentně náchylný ustupovat sám sobě.

Vraťme se ještě k únoru 1948. Poválečné příběhy se šťastným koncem v zemích jako Finsko nebo Rakousko dokazují, že i v beznadějných situacích se dá leccos dělat a občas to i vyjde. Jaký byl, podle vás, optimální model poválečné orientace Československa?

Dalo se jít finskou cestou. Měli bychom limitovanou vnitřní svobodu a naše zahraniční politika by byla víceméně neutrální. Českoslovenští politici v čele s Benešem by o to ovšem museli usilovat už od začátku čtyřicátých let, namísto dobrovolné prosovětské orientace. Uvědomte si, že Beneš dokonce přesvědčil válčící mocnosti, jako byly Spojené státy a Británie, aby mělo Československo výjimku z pravidla, že velmoci během války nepodepisují s exilovými vládami neexistujících států spojenecké smlouvy. V roce 1943 byla Anglie velice proti sovětsko-československé smlouvě o spolupráci. Na schůzi ministrů zahraničních věcí v září 1943 nakonec dali souhlas k Benešově cestě do Moskvy. Na Jaltě se pak o nás vůbec nejednalo - kdo chce kam, pomozme mu tam. To platilo v únoru 1948 a platí to i nyní.

Jiří Ješ se narodil 19. června 1926 v Praze. V letech 1945-1948 studoval na Vysoké škole obchodní, z níž byl po únorových událostech vyloučen. Před komunistickým převratem byl rovněž členem vedení Svazu vysokoškolského studentstva. Novinářsky přispíval do Peroutkova týdeníku Dnešek a deníku Svobodné slovo, kde pracoval jako asistent zástupce šéfredaktora Miloslava Koháka.
V letech 1948-1949 a poté 1951-1955 byl z politických důvodů vězněn a jeho rodina vystěhována do severních Čech. Po propuštění zastával různá podřadná zaměstnání. Po sedmi letech se uchytil jako organizační pracovník vážné hudby v severních Čechách. V polovině sedmdesátých let se vrátil do Prahy a pracoval v koncertním jednatelství FOK. Po převratu krátce působil v protokolárním oddělení kanceláře prezidenta Václava Havla. Od začátku devadesátých let je činný jako politický komentátor a moderátor v České rozhlase a Rádiu Svobodná Evropa.
Vydal knihy s názvem Jak organizovat koncerty vážné hudby (1980), vzpomínkovou publikaci Co přines čas (1997) a čtyři knihy rozhlasových komentářů s názvem Hovořil Jiří Ješ (1997, 1999, 2003, 2007). Dal také dohromady dvě CD s názvem Zvukové podobizny našich prezidentů (1995). V letech 1995-1998 působil jako předseda Rady České tiskové kanceláře. V roce 1996 mu byla udělena první Cena Ferdinanda Peroutky.