Věrozvěst kazisvět?

Věřil-li bych převažujícímu hlasu českých médií, musel bych se schůzky s Patrickem Moorem, spoluzakladatelem Greenpeace, nyní ale obhájcem jaderné energie, obávat málem jako střetu se stvůrou z jiných sfér. „Lhář, zrádce, nájemný advokát jádra," znělo mediálním éterem v době jeho nedávné návštěvy.

Střet se stvůrou jsem přežil, rozhovor pořídil. A zjistil, že za mediálním křivákem, škůdcem, ničitelem přírody a kazisvětem se ve skutečnosti skrývá reálný vědecký ekolog, jehož argumenty jsou konzistentní, mají hlavu a patu a jsou přesvědčivě artikulovány. Asi právě proto tolik vadí.

Ekologistické věrouce je nebezpečný každý renegát, zvlášť jde-li přímo o jednoho ze zakládajících věrozvěstů. Proč se ale nechává ekologistickým bubnováním na poplach strhnout zástup žurnalistů po celém světě?

„Novináři mají rádi senzace, konflikty, to zvyšuje prodejnost," řekl mi k tomu sám Moore. Do jisté míry je to jistě pravda. Kromě cynických žurnalistů, kteří se pídí za senzacemi, ať je jejich reálný základ sebechatrnější, existuje ale ještě minimálně jedna skupina novinářů, jež ekologistům naslouchá velice poddajně, bez špetky kritičnosti. Tito novináři nejsou cyničtí, ale spíše naivní. Často se jedná o novice v branži. A nejde jim o senzaci, ale o pravdu.

Jejich problémem však je, že neměli možnost poznat vědecké procedury, s jejichž pomocí lze k sofistikované pravdě dospět nebo se jí alespoň uspokojivě přiblížit. Prostě proto, že na fakultách žurnalistiky se zpravidla ekonometrickým metodám (či metodám vědecké ekologie) nevyučuje. Aplikace zmíněných metod přitom posluchači odhaluje jiný svět. Svět komplexnosti, vysvětlovaných proměnných, parametrů proměnných vysvětlujících. Svět, kde není jednoduché uchopit vztahy všech interagujících proměnných s různě pravděpodobnými výsledky specifickými pro dané souřadnice časoprostoru. Svět, kde neexistují „jednoduché pravdy".

Novináři ve své většině klíč k takovému světu postrádají a čtenáři, jejich zákazníci, koneckonců mají raději zřetelná poselství typu „Globální oteplování zavinil nade vší pochybnost člověk" nebo „Cokoliv jaderné je dílem ďábla". Cyničtí novináři servírují obroušené polopravdy či dokonce lži bez uzardění, sledujíce cifry nákladů, sledovanosti či prokliků. A ti naivní ekologistickým poselstvím upřímně věří. Promyšlená chapadélka zeleného marketingu jim obratně servírují „jednoduché pravdy", které na první poslech a bez znalosti nesmírné komplexnosti jevů, jako je třeba globální oteplování (či lépe klimatické změny), znějí opravdově, nezkresleně, ba i sympaticky. Zelený marketing se stává univerzální cestou, jak veřejnosti pěchovat do hlav nejrůznější zájmy. Média se v hlavním proudu nezpěčují - a tím pádem ani většina veřejnosti.

Je to tak trochu začarovaný kruh, ale věřím, že z něj lze ven. Zaprvé, částečně se rozplete sám tím, jak se katastrofické vize alarmistů oteplování nenaplní (čímž neříkám, že za klimatické změny nemůže být z jisté části odpovědný i člověk; nemáme ale přesvědčivé postupy, jak to dokázat) a jak rostoucí poptávka po energiích - a neúspěch větrných či slunečních pohonů - přivede svět k frekventovanějšímu využívání jádra - z hlediska emisí oxidu uhličitého čistého a přitom kontinuálně využitelného. Zadruhé, své jistě vykoná i osvětová činnost autentických znalců komplexní složitosti problémů - znalců „složitých pravd" - směrem k veřejnosti.

Na hysterii zeleného marketinku se musí, jak ukázal Moore, konzistentní argumentací.