Jak si ODS poradí s evropskou ústavou?

Díky neúspěšným lidovým hlasováním ve Francii a Nizozemsku se české tápání kolem Smlouvy o Ústavě pro Evropu mohlo lehce schovat v bezpečném závětří tzv. období reflexe. Německá diplomatická ofenziva motivovaná vzkříšením nového základu uspořádání Evropské unie ovšem vytrhla ústavu ze stádia hibernace a postavila země, které ji doposud neratifikovaly, před nutnost přijmout rozhodnutí - ať již schvalující, či zamítavé. Česká republika spolu s ostatními státy tak zřejmě bude muset opustit dosavadní úspěšnou taktiku oddalovat rozhodování o evropské ústavě a doufat, že celý projekt se z francouzsko-nizozemského direktu již neprobere. Na českém případu bude zajímavé sledovat zejména to, nakolik si Občanská demokratická strana udrží svou pozici vyhraněného odpůrce evropské ústavní smlouvy. Vytrvá ODS ve své tvrdé linii? Nebo se ostří rezolutního „ne" nakonec otupí na trpěné „ano" s mnoha dovětky? Následující řádky se pokusí nastínit, jaké indicie hovoří pro jednotlivé varianty.

Změna zavedeného vzorce

Zatímco předchozí koaliční vlády pod vedením sociální demokracie následovaly přehledný a jasný vzorec, kdy umírněné strany s mírným rozptylem kolem středu politického spektra (ČSSD, KDU-ČSL, US-DEU) silně podporovaly evropskou integraci a opoziční strany ideologicky nejdále od středu (ODS, KSČM) se prezentovaly silnými výhradami vůči Evropské unii, současná koalice zavedené uspořádání mění. Sestavením vlády s posunem doprava dochází k vychýlení dosavadní rovnováhy (prointegrační vládní koalice a euroskeptická opozice) a ke vzniku koalice, v níž se setkává dominantní strana s rezervovaným postojem k politické integraci se dvěma menšími stranami, jež ji naopak podporují. Tato konstelace plně odpovídá (po)volebnímu boji, jemuž rozhodně nedominovala žádná z evropských otázek.

Proč by ODS nemusela „vydržet"?

Ratifikace evropské ústavní smlouvy by v České republice mohla probíhat buď parlamentní cestou nebo prostřednictvím referenda. Rozebírané důvody pro a proti změně „evropského" postoje se uplatní zejména tehdy, pokud se bude rozhodovat v parlamentu, protože prosazením varianty schvalování prostřednictvím lidového hlasování by ze sebe ODS sňala značnou část politické odpovědnosti a mohla by odkazovat na projevenou vůli lidu.

V poslední době dochází ze strany občanských demokratů k mírnému zaoblování protievropské rétoriky. Zatímco v roce 2004, kdy byla ODS ještě v opozici, vychází rezolutní publikace „5 důvodů, proč říci ne evropské ústavě" (či o něco později Klausovo „Desatero o evropské ústavě"), ve volebním programu z roku 2006 se pouze dočteme, že odmítnutí tzv. evropské ústavy není pro Evropu katastrofou, spíše naopak. Více se ODS o jednom ze svých profilačních témat (zřejmě z obav před reakcí voličů) nerozepisuje. Současná vládní koalice pak - vědoma si značných rozdílů - ve své koaliční smlouvě z 28. prosince 2006 o evropské ústavě dokonce zcela mlčí.

Koncem ledna tohoto roku přinesly Hospodářské noviny pojednání místopředsedy vlády pro evropské záležitosti Alexandra Vondry, který mění dřívější až posměšný tón ODS vůči evropské ústavě či integraci obecně a konstruktivním způsobem kritizuje její nedostatky. Vondra označuje mnohé pasáže ústavy za riskantní a staví se proti rušení práva veta. Smířlivěji a podnětně zněl rovněž únorový projev premiéra Mirka Topolánka na konferenci v Senátu na téma pozice České republiky v Evropské unii.

S příchodem nových tváří do vrcholných pozic ODS tedy postupně slábne ideologické vyzařování Václava Klause a prosazuje se konstruktivnější (stále však kritický) přístup, vzdalující se dosavadním radikálním, a priori odmítavým pozicím, se kterým již lze vést diskusi.

Dalším elementem, který nahrává domněnce, že by se ODS nakonec mohla smířit s existencí evropské ústavy, je fakt, že občanští demokraté představují jasně nejsilnější vládní stranu, jež tímto nese velkou zodpovědnost i za zahraniční politiku České republiky. Případné odmítnutí evropské ústavy parlamentní cestou by tedy padalo zejména na hlavu ODS, přičemž pověst destruktivní antievropské strany by její představitele zřejmě příliš netěšila.

Ruku v ruce s předchozím konstatováním jde i třetí důvod, proč by se občanští demokraté mohli postupně stavět k evropské ústavě méně odmítavě - skutečnost, že elektorát ODS není podle mnoha průzkumů vůči evropské integraci ani zdaleka tak negativisticky naladěn jako strana samotná. Pokud kvůli ODS evropská ústava parlamentem neprojde, riskují představitelé strany ztrátu hlasů části voličů, s jejichž přesvědčením se stranická evropská linie neslučuje a není v jejich zájmu. Podle průzkumů veřejného mínění se totiž voličstvo ODS stavělo k přistoupení České republiky k Evropské unii vůbec nejvstřícněji a i dnes hodnotí členství kladně a podporuje další integrační kroky, například zavedení eura.

Posun vlády k celkově vstřícnějšímu postoji vůči evropské ústavě mohou sehrát i prointegračně naladění vládní partneři ODS, kteří se odmítají podepsat pod společnou negativní pozici k diskutovanému dokumentu. Pokud se na miskách vah objeví na jedné straně soudržnost (či vůbec další existence) koalice a konzistentní odmítavý postoj vůči evropské ústavě, mohli by občanští demokraté vyhodnotit evropskou otázku jako prvek nižší důležitosti. K umírněnější pozici vlády (a zprostředkovaně tedy i ODS) k evropské smluvní revizi přispívá i post ministra zahraničních věcí obsazený „Evropanem" Karlem Schwarzenbergem.

Pátý důvod obrušující euroskeptické ostří představuje současné agilní německé předsednictví Evropské unie, které si stanovilo oživení ratifikačního procesu evropské ústavy jako svou prioritu. Německo je a dlouhodobě jistě bude nejdůležitějším českým sousedem a obchodním partnerem, s nímž není rozumné zbytečně vyhrocovat vztahy, zvláště arogantními postoji k problematice, v níž Česká republika neoplývá takřka žádnými zkušenostmi a doposud nepřinesla (kromě euroskepticismu Václava Klause) ani žádný výrazný (politický) ideový vklad.

Podceňovat pak rozhodně nelze také zapojení občanských demokratů do Evropské lidové strany v Evropském parlamentu a elementární snahu po zachování shody s linií této frakce, respektive její hlavní strany - s německými křesťanskými demokraty.

Zbývající dva argumenty, proč by ODS nakonec mohla dát evropské ústavě zelenou, byť s velkými výhradami, směřují dovnitř strany. Vzájemné a ne zcela přátelské a bezproblémové vztahy mezi současným a čestným předsedou ODS vedou k tomu, že premiér Topolánek se snaží názorově nekopírovat prezidenta Klause a prezentuje se mírně otevřenějším postojem k Evropské unii. Navíc ODS samotná není rozhodně v názoru na evropskou integraci jednotná. Vedle odmítavého tvrdého jádra se setkáme také s pragmatičtějším proudem, byť dříve vnitrostranicky nenapadnutelné názory Václava Klause, které byly zcela nekriticky přijaty (ať již z důvodů síly osobnosti prezidenta, neinformovanosti o evropské problematice či jiných), uvnitř strany stále disponují obdivuhodným potenciálem.

Proč ODS v protievropském postoji vytrvá?

Až doposud se mohlo jevit, že ODS se postupně zbavuje své tvrdošíjně euroskeptické pozice. Jisté indicie ovšem naznačují, že se nemusí jednat o zas až tak výraznou změnu.

První argument dokazující, že občanští demokraté si zachovávají nesmiřitelný postoj k hlubší evropské integraci, směřuje k personálnímu obsazení postu zmocněnce pro evropskou ústavu poslancem Evropského parlamentu Janem Zahradilem, který patří spolu s Václavem Klausem k nejznámějším a nejhlasitějším odpůrcům ústavy. Zahradil se přímo účastnil jednání konventu, který sepisoval návrh ústavy, patří ke špičkám ODS a dlouhodobě se evropskou integrací zabývá, proto není důvod tuto nominaci z pohledu zkušeností a seniority nikterak zpochybňovat. Přesto však jmenovat na místo zmocněnce pro evropskou ústavu muže, jenž ji od počátku zcela odmítá, působí absurdně. Na druhou stranu Zahradil, ač jeden z nejvýraznějších členů ODS, zastával „pouze" post europoslance, přičemž aspiroval i na ministerské křeslo. Přidělení důležité funkce tudíž zmírňuje možné vnitrostranické pnutí a vtahuje Zahradila přímo do politického procesu, v němž musí usilovat o konstruktivní postoje a navrhovat řešení, čímž opouští dosavadní komfortní pozici kritika bez odpovědnosti.

Další důvod, proč se domnívat, že se ODS postaví proti evropské ústavě, představuje fakt, že ačkoliv hlavní představitelé zmírnili svou euroskeptickou rétoriku, stále se staví jasně proti. Navíc současné klíčové zahraničně-politické posty zastávají silný euroskeptik prezident Václav Klaus, skeptický premiér Mirek Topolánek a podobně naladěný vicepremiér pro evropské záležitosti Alexandr Vondra (plus již zmiňovaný silně euroskeptický zmocněnec pro evropskou ústavu Jan Zahradil). Ministr zahraničí Karel Schwarzenberg, ač prointegračně naladěn, zřejmě nemá šanci do této vozby proniknout a rozmělnit zřetelně zamítavé názory.

Dosavadní taktika ODS

Rizikům spojeným s důvody oslabování negativního postoje vůči evropské ústavě se ODS snaží čelit zejména postupem, který lze nazvat „externalizace odpovědnosti". Směrem dovnitř (a zejména k domácímu publiku - voličům, sdělovacím prostředkům atd.) se ODS snaží rozprostřít míru odpovědnosti přenecháním postu ministra zahraničí svým koaličním partnerům. Mimoto se v případě evropské ústavy pokouší počítat i s referendem, k němuž se jinak staví velmi odmítavě. Neschválení evropské ústavy lidovým hlasováním pochopitelně snímá z ODS odpovědnost i v očích zahraničního publika (orgánů a představitelů Evropské unie a členských států, cizích médií ap.).

ODS vedle tuzemských aktivit nepodceňuje ani zahraniční příležitosti a posiluje kontakty s podobně smýšlejícími státy, o čemž svědčí například nedávná návštěva prezidenta Klause v Polsku a čilé styky s britskými konzervativci.

Resumé

I když dojít k přesvědčivému závěru, jak se nakonec ODS zachová, vzhledem k množství faktorů a celé řadě stěží předvídatelných událostí nelze, je jasné, že role rozhodující vládnoucí strany s sebou nese mj. i nutnost korekce v mnoha klíčových politických otázkách. Ostatně premiér Topolánek se v mezičase, jenž uplynul od napsání tohoto článku, svěřil předsedovi Evropské komise Barrosovi, že Česká republika nebude blokovat ratifikační proces evropské ústavy. Vítězí tedy domněnka, podle níž ODS v roli hlavní vládní strany postupně otupí své euroskeptické ostří? Proběhnuvší sdělení není v žádném případě závazné a může procházet výraznými proměnami. Spíš se lze domnívat, že vláda si nechce na evropské scéně přidělávat zbytečné problémy, volí smířlivější slovník a hraje o čas. Čím déle totiž vydrží Česká republika bez definitivního rozhodnutí na téma ratifikace evropské ústavy, tím se zvyšují šance, že přijde zamítnutí z jiného státu a tedy definitivní konec schvalovacího procesu.

Česká politika zůstává k evropským záležitostem neuspořádaná, nepřehledná, pouze reaktivní, bez schopnosti vypracovat jasné a srozumitelné stanovisko (neřku-li podnět), které by vláda tlumočila jak dovnitř, tak navenek.

Autor je asistentem na Katedře mezinárodních vztahů a evropských studií FSS MU.