Civilizace otroctví

Jednou z nutných podmínek úspěšného vedení každé války je poznat svého nepřítele - jak smýšlí, jaké hodnoty vyznává, čeho chce dosáhnout. V probíhající válce s islamismem, ve snaze poznat a pochopit našeho nepřítele však zatím odvádíme velmi špatnou práci. Jeho chování posuzujeme spíše podle našich vlastních předsudků a škatulek.

Coby obyvatelé Západu jsme čím dál více sekulární, materialističtí a lhostejní k minulosti. Vše má podle nás nějakou hmotnou příčinu, každé chování je výsledkem konkrétního prostředí nebo psychologických sil, které také mají fyzickou příčinu, a na jejich utváření mají přímý vliv životní podmínky. Islámský terorismus je tak chápán jako odpověď na nezájem a chudobu, skrývá se za ním raněná národní hrdost, autokratický tyran anebo je považován za následek postkolonialismu a postimperialismu. Navrhovaná řešení jsou obdobně materialistická: ke snížení chudoby a zoufalství je zapotřebí navýšit pomoc na rozvoj a přinutit Izrael, aby se sám oslabil a už tolik nedráždil arabské národní a etnické cítění; k podvracení tyranských režimů je nutno podporovat demokratické instituce v daných státech, zajistit verbální i finanční odškodnění, a tak se vykoupit z naší koloniální a imperiální viny.

Západní materialistický způsob myšlení buď naprosto pomíjí nebo podceňuje historické, duchovní a kulturní rozměry motivů terorismu, nebo je zjednodušuje na pouhé vnější projevy nějaké hlubší, materiální příčiny. Stejně tak si neklade otázku, proč lidé, kteří jsou ještě chudší a více utlačovaní než ti, již žijí na Středním východě, se k terorismu neuchylují. Západní způsob myšlení kořeny islámského terorismu spíše zakrývá, zejména od doby, kdy se nepřítel naučil šikovně využívat těch západních postojů, v nichž spatřuje jeho slabá místa: příznaky duchovního úpadku a kulturní méněcennosti.

Džihád - kdo je nepřítel?

Kniha spisovatelky Bat Ye'or Eurabia představuje důležitou výjimku a měl by si ji pozorně přečíst každý, komu už nestačí zjednodušená západní vysvětlení a chce poznat skutečné pohnutky islamistů. Ye'or je odbornicí na islámskou doktrínu dhimmitude. Toto slovo vystihuje postavení lidí, kteří byli islámu podrobeni, ale stále na něj nepřestoupili - „podřízené nemuslimské jednotlivce nebo národy, které přijaly omezující a ponižující poddanství vůči sílící islámské moci, aby unikly zotročení nebo vyhubení". Dhimmitude je „přímým výsledkem džihádu", vojenského dobývání nemuslimských oblastí, které je duchovní povinností každého muslima i každého muslimského společenství. I v minulosti se islám soustavně šířil násilným dobýváním nemuslimských území. „Už na začátku osmého století byl vypracován přesný soupis pravidel založený na islámském právu, teologii a zvyklostech a určující vztahy mezi muslimy a ostatními. Doktrína džihádu vždy určovala vztah mezi muslimy a nemuslimy jak v podmínkách válečného stavu, tak v období dočasných příměří či podřízenosti."

Džihád může být naplňován pomocí síly i skrze mírumilovné prostředky, jako jsou propaganda, psaní nebo podvratná činnost vůči „nepříteli". Nepřítelem je každý, „kdo brání zavedení islámského zákona nebo jeho šíření, poslání nebo jeho svrchovanosti nad zeměmi, které ovládají muslimové". Koncept džihádu není pouhou historickou relikvií, jež by se nevztahovala k dnešnímu světu. Je stále studován, hlásán a vášnivě vyznáván miliony muslimů a mnoha islámskými náboženskými učenci, protože vyjadřuje působivou duchovní skutečnost a přesvědčení, že jednoho dne bude celý svět islámský, čímž se naplní Alláhova vůle. Přirozeným stavem ve vztahu muslimské země a země nemuslimské je tedy válka. Nejsou-li islámská vojska schopna dosáhnout vítězství vojenskou cestou, nastává období „příměří", příměří uzavřeného za určitých podmínek, včetně té, že šíření islámu je povoleno. „Zákaz šíření islámu na území, kde panuje příměří, se rovná casu belli a džihád může pokračovat."

Západní obhájci islámu i na Západě žijící asimilovaní muslimové ideologii džihádu zlehčují nebo se ji pokoušejí racionalizovat jako něco ve smyslu cesty k sebezdokonalování, avšak příklady z historie potvrzují, že pro šovinistickou islámskou civilizaci je válka nutností, již způsobuje neochota pohanů podřídit se islámu a uznat jej za nejvyšší duchovní skutečnost pro celé lidstvo, jak tomu chtěl Alláh. Západní chápání nacionalismu, mírové soužití mezi státy, řešení konfliktů cestou diplomacie a vyjednávání, tolerantní kosmopolitismus, lidská práva, oddělení církve a státu a liberální demokracie - to vše je zcela podřízeno náboženským požadavkům a šikovně využíváno během „příměří". Pokud se zmíněné koncepce stanou překážkou požadavkům šíření islámu, jsou smeteny ze stolu. Mnozí muslimové dnes nepochybně takovéto pojetí islámu odmítají a upřímně si přejí, aby se jejich náboženství přizpůsobilo vymoženostem moderního Západu. Jenže metla islámského terorismu i široká podpora, které se mu dostává od milionů muslimů, nám naznačují, že oni přizpůsobiví muslimové tvoří menšinu.

Bat Ye'or přichází v knize Eurabia s hypotézou, že v uplynulých třiceti letech začal džihád opět hrát „v evropských otázkách významnou roli", přestože tento fakt byl až dosud v nejrůznějších analýzách prakticky opomíjen. Stav ohrožení muslimskou nadvládou kulminoval 11. září 1683 před hradbami Vídně, následující století pak byla svědkem slábnutí moci muslimů a vzrůstajícího nezájmu Evropy angažovat se na Středním východě. Ústup muslimů z pozic byl jen potvrzen ponížením roztříštěné Osmanské říše po první světové válce. Navíc všechny naděje, že by islám mohl opět získat svoji zašlou vojenskou slávu, vzaly za své, když malý stát jménem Izrael dokázal třikrát za sebou porazit arabské armády. Tyto porážky ukázaly, že džihád nemůže být prosazován vojenskou silou, a tak by měl být šířen jinak. Marocký král Hasan II. v roce 1980 při zasedání ministrů zahraničí Islámské konference prohlásil: „V islámu důležitost džihádu nikdy nespočívala jen ve válkách nebo svatých taženích. Spíše spojoval politickou strategii, vojenské akce a psychologický způsob vedení války, který by - pokud své síly zapojí celá Islámská umma (celosvětové společenství muslimů) - zaručil porážku nepřítele."

Během posledních třiceti let slavily tyto „další prostředky" k šíření obrozeného džihádu pozoruhodný úspěch a způsobily „přeměnu Evropy z židovskokřesťanské civilizace s významnými prvky postosvícenského sekularismu v postžidovskokřesťanskou civilizaci, která poníženě slouží ideologii džihádu a islámských silám, jež ji šíří, následkem čehož se z Evropy stává Eurabie neboli ,civilizace dhimmitude', která i dnes klidně obětuje Izrael (stejně jako v budoucnu svou vlastní kulturní identitu) jen proto, aby si zajistila dočasný klid a ekonomické zisky".

V knize Eurabia Bat Ye'or dokumentuje, jak ony „další prostředky džihádu", kterými arabské státy bojují proti svému tradičnímu nepříteli, a zbabělý appeasement, kterým se přední evropští politici snaží čelit hrozbě, s níž se setkali už jejich předkové a dokázali ji u Poitiers, Lepanta, Vídně nebo v Andalusii, odvrátit. „Evropa, jak vidno z kroků institucí Evropské unie, přestala dhimmitude klást odpor a vyměnila svoji nezávislost za spojenectví se státy severní Afriky a Středního východu, tedy s islámským světem."

Antisemitismus, antisionismus, propalestinismus

Ústředním faktorem tohoto procesu je Izrael a ústupky, k nimž byl arabský svět donucen po roce 1973, kdy ztroskotal jeho poslední pokus o zničení židovského státu. Jedna z nejcennějších služeb, které nám Bat Ye'or prokazuje, spočívá v tom, že ilustruje, že boj s islamismem a terorismem nelze oddělovat od osudu Izraele, neboť válku, do které byly po 11. září 2001 nuceny vstoupit i Spojené státy, vede Izrael už šedesát let.

Existence Izraele je pro arabské státy nejbolestnějším a nejvíce ponižujícím znamením západní nadvlády nad islámem, horším, než byla existence krátkodobých království na územích dobytých při křížových výpravách nebo evropská koloniální přítomnost. Nejenom proto, že Izrael leží na území, jehož zpětné dobytí považují Arabové za naprosto oprávněné, ale i proto, že vzkvétá a tím v plné nahotě ukazuje kulturní a politické nedostatky arabských států-ropných velmocí. Zničení Izraele by představovalo významný krok k potvrzení oprávněné nadřazenosti arabské islámské civilizace a úpadek Západu, který se kvůli strachu, duchovní prázdnotě, nevíře ve své kulturní ideje, kvůli ekonomickým zájmům i vlastnímu antisemitismu zřekl svého kulturního bratra. Porážka Izraele by se rovněž stala vzorem při postupném obnovování islámské nadvlády ztracené v průběhu posledních tří století.

Podle Bat Ye'or jsou nejpatrnějšími znaky evropského appeasementu vůči islámské agresi „oficiálně podporovaný antiamerikanismus, antisemitismus, antisionismus a ,propalestinismus' ". Antiamerikanismus je významný hned z několika důvodů. Spojené státy jsou nejkomplexnějším a nejmocnějším ztělesněním moderního Západu, jímž muslimové pohrdají. Jejich odpor nachází oporu v evropské nelibosti k vojenské, kulturní i ekonomické převaze Ameriky. Spojené státy jsou navíc nejvěrnějším spojencem Izraele. Stejně tak i v antisemitismu se snoubí arabské pohrdání podrobeným národem, který odmítl přijmout nejvyšší zjevení Mohameda, s nenávistí evropských fašistů k Židům, ztělesňujícím údajné špatnosti moderní doby, jako je kapitalismus, boj proti tradicím, ničím neopodstatněný kosmopolitismus a podobně. Konvergence těchto postojů je jasně patrná v dílech Reného Guénona, francouzského nacisty, který přestoupil na islám a „hlásal nenávist k západní civilizaci a modernímu západnímu sekularismu, přičemž tvrdil, že Evropa se může vykoupit pouze s pomocí islámu".

„Propalestinismus" se stal nástrojem v boji se Západem tím, že využívá nenávisti k Židům pod pláštíkem antisionismu, za nímž se jen skrývá tradiční antisemitismus, dočasně zahnaný do kouta hrůzami holocaustu. Propalestinismus rovněž odhaluje nejrůznější kulturní patologie Západu, jako je například západní „sypání si popela na hlavu", idealizace „těch druhých", tj. příslušníků jiných civilizačních okruhů, okouzlení gerilovými bojovníky, dojímání se nad osudem uprchlíků a sentimentalizovaný postkoloniální pocit viny. Hlavním cílem propalestinismu přitom není ustavení palestinského státu, ale pokračování džihádu proti západnímu světu: „Izraelsko-arabský konflikt záměrně nafouknutý úzce spolupracujícími diplomaciemi evropských a arabských států je pouze jedním z bojišť nepřetržitého džihádu, který je namířen proti celému Západu. Únosy letadel, zabíjení, braní rukojmích a pumové útoky muslimských kamikadze, tedy praktiky uplatňované Organizací pro osvobození Palestiny (OOP) už od roku 1968, se od té doby rozšířily po celém světě jako účinná taktika džihádistů namířená proti západním, ale i ostatním civilistům, muslimy nevyjímaje."

Na evropském appeasementu krom uvedených zapracovaly i další, pragmatičtější síly. Unifikaci Evropy, která by s Francií v čele posléze představovala protiváhu americké moci, by mohly usnadnit četnější vazby na arabsko-muslimský svět. Francouzům, kteří arabský a africký muslimský svět vždy považovali za sféru svého postkoloniálního vlivu, „by mohlo spojenectví s Muslimskou federací, zabírající celou Severní Afriku a Střední východ, zajistit převahu, která by zapůsobila jak na Rusko, tak i na Spojené státy". Podobně uvažovali i různí antisemité, neonacisté a bývalí nacisté, z nichž mnozí nalezli podporu a útočiště v arabském světě, který sdílel jejich nenávist k Židům a Izraeli. „Francouzsko-arabské spojenectví tak v šedesátých letech stmelily dva zásadní prvky: francouzský antiamerikanismus, živený neukojenými mocenskými ambicemi, a sbližování francouzského vichistického antisemitismu s arabskou touhou po zničení Izraele." Francie přestala dodávat Izraeli zbraně a místo toho začala vyzbrojovat arabské diktatury.

Palestinský „národ"

Politiku Francie přejalo celé Evropské hospodářské společenství po ropném embargu a čtyřnásobném zvýšení cen ropy. Arabské státy tyto kroky podnikly v roce 1973 v odpovědi na další porážku od izraelské armády. V listopadu téhož roku přišlo EHS se společnou rezolucí, která posvětila přiznání „legitimních práv Palestinců" coby nezbytnou podmínku pro mír na Blízkém východě. Toto pokrokové uznání palestinského národa mělo být vyjádřením západních ideálů. Ideály však v arabské kultuře hrají zanedbatelnou roli. „Arabové, kteří se po svých raných výbojích usadili v byzantské Svaté zemi, nikdy nevyhlásili nějakou politickou nebo kulturní autonomii, která by je odlišila od ostatních muslimských dobyvatelů v okolních oblastech. Představa arabského palestinského lidu, zřetelně odlišného od zbytku velkého arabsko-islámského národa, byla tedy nejenom naprosto nová, ale byla i v rozporu se dvěma fundamentálními historickými koncepty: konceptem ummy (celosvětového společenství muslimů) a konceptem arabského národa - ideologií pocházející z devadesátých let 19. století a podporující panarabský totalitární nacionalismus, který v kombinaci s panislamismem hlásal nadřazenost arabského světa." Ostatně kdyby Arabům na vzniku palestinského státu opravdu tolik záleželo, mohli jej založit kdykoliv před rokem 1967, kdy ovládali Gazu, Východní Jeruzalém a Západní břeh Jordánu.

Pod rouškou uznání palestinského národa byla terorismu umožněna legitimizace, jak se dá soudit ze statutu, jenž byl přiznán OOP a jejímu šéfovi Jásiru Arafatovi. Z něj se jak mávnutím kouzelného proutku stala hlava státu se všemi výsadami, které náleží právoplatným vůdčím představitelům. Rétorika „národních aspirací" se přitom dala mazaně využít k zakrytí skutečného záměru OOP: zničení Izraele, jehož mělo být dosaženo „postupným" procesem. „Izrael a celý svět již brzy zažije ve jménu palestinských práv nové hrůzy." Pokud jde o Evropany, těm ochranu před terorismem zajistila nepsaná dohoda, na jejímž základě se tváří, že pohádce o palestinském národu věří. Například poté, co palestinští teroristé v roce 1973 zaútočili na vídeňské zasedání Sdružení států vyvážejících ropu, rakouský kancléř, socialista Bruno Kreisky, přistoupil na propalestinskou politiku, a to i přesto, že Socialistická internacionála byla vždy na straně Izraele. Kreisky se stal neúnavným propagátorem Arafata, Socialistická internacionála rovněž otočila a jala se hájit palestinský stát, přestože OOP nikdy neustoupila ze svého závazku zničit Izrael.

Po ropném embargu přišel na řadu vznik Euroarabského dialogu (EAD), který obratem vygeneroval mnoho nejrůznějších orgánů, jež měly v popisu práce navazování přátelských vztahů mezi Evropou a arabským světem. Jedním z nich bylo Parlamentní sdružení pro evropsko-arabskou spolupráci, plně placené z kapes evropských daňových poplatníků, kterým bylo většinou úplně jedno, co tito funkcionáři a úředníci s jejich penězi provádějí. Pro Araby bylo uznání OOP a jejích požadavků k nezaplacení, protože zmenšilo obavy z terorismu a otevřelo arabské trhy evropským podnikům. Zároveň zde můžeme pozorovat počátky evropské podpory muslimské imigrace, ze které se bude stávat stále účinnější zbraň ve válce proti Západu.

Na program zasedání EAD se začaly pravidelně dostávat Evropany navržené deklarace, které do posledního písmenka sledovaly arabskou linii. Nejvýznamnějšími tématy byla „národní práva Palestinců", požadavky, aby se Izrael vzdal Jeruzaléma a aby Gaze, Judsku a Samařsku (tedy oblastem na Západním břehu Jordánu) byl přiznán statut „okupovaných arabských území". Toto podvodnické označení popírá jasný fakt, že uvedená území jsou historicky židovská a že dokud nebude uzavřena definitivní dohoda stanovující hranice, jde o sporné oblasti, o jejichž konečném uspořádání se musí vyjednávat. Evropskou politiku na Blízkém východě však zformoval strach a politické i ekonomické zájmy: „Od té doby Evropa dokáže přemýšlet o izraelském právu na existenci jenom v souvislosti s momentálním stavem evropských zásob ropy. Ekonomická realita a hrozby džihádistických teroristů by v následujícím desetiletí mohly evropské váhy vychýlit ještě citelněji v neprospěch Izraele."

Arabští vyslanci, hrající na strunu západních idejí tolerance a multikulturní úcty (tedy idejí, ke kterým se žádná arabská islámská kultura nehlásí), dosáhli toho, že spolupráce mezi islámským světem a Evropou byla v drtivé většině případů jednosměrná. Evropané přistoupili na podmínky Arabů, kteří požadovali, aby přistěhovalci byli podporováni, aby jim bylo umožněno bránit se asimilaci a zůstat loajální k zemím svého původu. „Zatímco Evropané dělali, co bylo v jejich silách, jen aby své arabské partnery uspokojili, žádná z rozvojových politik, kterou EAD připravil pro arabský svět, přijata nebyla. Co se svobodou přesvědčení a vyznání, rovností pohlaví nebo rovným právem na důstojný život pro každou lidskou bytost ve společnostech, ve kterých je běžná segregace žen a nevěřících, trest smrti za odpadlictví od víry, vraždy ‚cti', ženská obřízka, nebo dokonce kamenování žen?"

Zatímco organizace typu EAD napomáhaly legitimizaci OOP, teroristické útoky během sedmdesátých a osmdesátých let v mezinárodním měřítku jen kvetly. Přesto se v tomto období OOP stala členem různých orgánů OSN, Komise pro lidská práva (ze které je Izrael vyobcován) nevyjímaje. Jásir Arafat byl přijímán jako legitimní státník a politický vůdce. Vrcholem tohoto vývoje byla nechvalně proslulá rezoluce Rady bezpečnosti OSN č. 3379, která označila sionismus za formu rasismu, a tak ještě více ospravedlnila antisemitismus a vraždění Židů.

Démonizace Izraele

Velký prostor v neocenitelné práci Bat Ye'or je věnován podrobným analýzám přepisů a komuniké z různých konferencí, seminářů a dalších jednání. Jasně se v nich ukazuje evropské ustupování teroru a démonizace Izraele. Tento postoj je patrný i z výroku francouzského prezidenta Chiraca, který v roce 1996 prohlásil, že za terorismus může „pomalé tempo mírového procesu a frustrace palestinského lidu".

Redukování problému terorismu na pouhou odpověď na „palestinskou otázku" se v evropské zahraniční politice stalo otřepaným klišé, které dlouhou historii džihádu úplně zamlčuje. „Braní rukojmích, rituální podřezávání, vraždění nevěřících a odpadlíků od víry, to všechno jsou právoplatné, pečlivě popsané a uctívané nástroje džihádu, zaznamenávané po celá staletí v nespočetných zákonících (sic!). Přesto britský ministr zahraničních věcí Jack Straw a jeho bývalý francouzský protějšek Dominique de Villepin v prohlášení pro tisk uvedli, že arabský a islámský svět byl pobouřen křivdou páchanou na Palestincích a že se jedná o nejvýznamnější otázku nejen ve vztazích mezi arabským světem a Evropou, ale i celosvětově." Mezitím v Súdánu urychleně pokračuje masakrování černých křesťanů arabskými muslimy, Libanonci jsou okupováni Syřany a Kurdům je upíráno právo na domov přesto, že na svých územích, nyní ovládaných Tureckem, Íránem, Sýrií a Irákem, žijí nepřetržitě už dva a půl tisíce let.

Mentalita evropských dhimmi

Práce Bat Ye'or je obrovským přínosem pro pochopení evropské politiky na Blízkém východě, která je vyjádřením klasické dhimmi psychologie: „Základními kameny euro­arabské politiky dhimmitude jsou podrobování, ponižování a zotročování; tyto kameny stmeluje malta s příměsí antisemitismu a antiamerikanismu. Dhimmitude je utvářena historicky osvědčenou džihádistickou taktikou, založenou na rozdmýchávání nenávisti mezi dvěma skupinami dhimmi a na pokusech rozdělit dosud svobodné ‚pohanské' národy." Toto je velice přesvědčivé vysvětlení podivného sebeponižování, jehož se dopouštějí evropské intelektuální, kulturní, náboženské i politické elity. Jejich horlivá ochota špinit vlastní kulturu a hodnoty se projevuje v tom, že se podřizují islámské civilizaci a kultuře přistěhovalců, kteří utíkají ze společností, jejichž dysfunkce do značné míry zároveň představují základní charakteristiky oné údajně nadřazené kultury. Mentalita dhimmi stejně tak objasňuje dlouholetou ochotu evropských vlád platit miliardy v hotovosti zločinným režimům a organizacím, jako je OOP, legitimizovat vrahy a účastnit se konferencí v hlavních městech tyranských států, které svoje vlastní občany mučí a vyvražďují. Tento způsob uvažování rovněž vysvětluje chování těch evropských vlád, které v posledních třech letech házely klacky pod nohy americkému snažení skoncovat se zlozvykem appeasementu.

Francouzský cestopisec Jean Raspail vydal v roce 1973 knihu Tábor svatých, zneklidňující podobenství evropské kulturní sebevraždy tváří v tvář masovému přílivů chudých z třetího světa. Raspailův popis evropského morálního, kulturního a duchovního vyhoření se ukázal jako naprosto přesný. Evrop­ský svět nezanikne najednou jedním velkým třeskem, ale - jak dokládá i Bat Ye'or - jeho pozvolný, pomalý zánik bude doprovázen fňukáním appeasementu.

Bat Ye'or potvrzuje důležitost rázných kroků Bushovy administrativy po 11. září 2001. Znamenaly po desetiletích proběhnuvších ve znamení politiky appeasementu počátek obratu: „Válka v Iráku, součást Bushem vyhlášené války proti terorismu, odkryla evropskou samolibost a tajnůstkaření. Prezident George W. Bush přesně pojmenoval smrtelné nebezpečí, které představuje islámský terorismus, a učinil ústředním bodem světového dění právě řešení problému islámského terorismu. Mnohým Evropanům se přímo zhnusil tím, že z trůnu mezinárodní pozornosti sesadil tzv. palestinskou otázku, neboť oslabil euroarabské spojenectví v boji proti Izraeli."

Podle Bat Ye'or je „klíčem" k islamistickému terorismu právě Izrael. V džihadistickém myšlení je Izrael něčím, co musí být zničeno. Jestliže se to nepodaří pomocí tanků a bomb, pak to jistě půjde cestou postupných ústupků anebo čistě demograficky. Možná to bude trvat padesát let, možná celé století, Izraeli však prostě nemůže být dovoleno přežít, stejně jako křižáckým královstvím ve středověku. Budoucí existence Izraele by totiž znamenala trvalou památku selhání islámské civilizace. Válka, ve které je Izrael, je i naší válkou. Pokud naše spojenectví s ním nestvrdíme, budeme už moci jenom čekat, až působení appeasementu a vražedná síla džihádistů vykonají své dílo.

Občanské jméno autorky knihy Eurabia: Euroarabská osa (anglicky 2005, francouzsky 2006) je Giselle Litmannová. Její pseudonym v hebrejštině znamená „dcera Nilu", neboť se svým židovským rodičům narodila v Egyptě. V roce 1959 se Bat Ye´or provdala za historika Davida Litmanna a získala britské občanství. Není tedy švýcarskou historičkou, jak se o ní nejen u nás mylně uvádí, pouze po dlouhá léta působí na ženevské univerzitě.

Z článku The Civilisation of Dhimmitude zveřejněného na internetových stránkách Private Papers of Victor Davis Hanson přeložil Vít Mlejnek. Redakčně upraveno.