Přátelé z Madridu

Události spojené s ústavní smlouvou EU nabírají opět na obrátkách a na zajímavosti. Všichni si pamatujeme, že smlouva sice „nečiní žádné změny, a proto se jí nemusíme zabývat", i když současně může její „neschválení být začátkem kolapsu EU". Především si ale asi vzpomínáme na tvrzení, že „kdo neratifikuje, může být z EU vyloučen". Na základě událostí z ledna 2007 se zdá, že schizofrenie těchto politických prohlášení a lži spojené s prezentací dokumentu budou pokračovat. Setkání ústavních přátel v Madridu upozorňuje na absurditu celého procesu unijní pseudokonstitucionalizace a ukazuje nám, že po lednu 2007 už EU nemůže být průzračně idealistickou entitou. Je totiž komplikovanou strukturou nehomogenních partnerů s odlišnými motivacemi a různě mobilizovanými nástroji pro obhajobu vlastních zájmů.

Německo po převzetí svého předsednictví v lednu 2007 jasně deklarovalo své odhodlání prolomit stagnaci spojenou s vyjednáváním o ústavní smlouvě. Německá kancléřka Angela Merkelová určila ústavní smlouvu za prioritu německého působení v čele EU, když prohlásila, že jejím zájmem je ratifikovat text ve všech členských zemích ještě do evropských voleb v roce 2009. Toto prohlášení bylo předvídatelné, protože Německo může na změně konstrukce kvalifikované většiny pouze získat. Minimálně je to růst vlivu v Radě na přibližně 18,22 % z celkového počtu hlasů, a to je 101,6% zisk, za který se vyplatí bojovat.

Německá diplomacie vyčkala na formální prezentaci cílů svého předsednictví na půdě Evropského parlamentu a následné bilaterální jednání se zeměmi, které v ratifikačním procesu prozatím stagnují. K nejvýznamnějším odpůrcům patří Velká Británie, Polsko, ale i nerozhodnutá Česká republika. Plánovaná iniciativa kancléřky Merkelové, která spočívala v sérii diskrétních rozhovorů s opozičními zeměmi, však byla narušena rozhodnutím Lucemburska a Španělska. Tyto země usilovaly o zlepšení image ústavy a především o upevnění tábora jejích přívrženců. Proto se již na sklonku minulého roku rozhodly svolat schůzku „přátel ústavy". Důsledky takového kroku pro předsedající Německo a především pro celou EU zůstaly patrně na okraji španělského a lucemburského zájmu.

Jednání proústavního tábora se uskutečnilo 26. ledna v Madridu za účasti celkem 18 zemí. Do Madridu přijalo pozvání Rakousko, Belgie, Bulharsko, Rumunsko, Kypr, Itálie, Estonsko, Finsko, Řecko, Maďarsko, Litva, Lotyšsko, Lucembursko, Malta, Slovensko, Slovinsko, Španělsko a přirozeně i Německo. Jako pozorovatelé se přidaly některé další země a také zástupci evropských institucí. Svolání schůzky bylo bezesporu reakcí na bezvýchodnost rok a půl trvajícího období reflexe. Ostatně i sami organizátoři zdůrazňovali, že jejich zájmy byly motivovány spíše marketingově než právně. Chtěli zviditelnit proústavní většinu a upozornit, že skupina souhlasících států je připravena postupovat v případě blokací ústavní smlouvy samostatně. Argumentovali skutečností, že nyní jsou v EU opomíjeny zájmy 270 mil. lidí, kteří již ústavní smlouvu ratifikovali.

Madridská schůzka byla uzavřena politickým prohlášením. V souvislosti s projednáváním deklarace zájmů zemí ratifikujících dokument ale padly i otázky. Co jsou vlastně problematické pasáže smlouvy? Je sporným bodem název dokumentu? Jsou přijatelné nově definované hodnoty EU? Jejich položení působí jako tolik potřebný pokus o ohlédnutí se a reflexi. Skutečnost, že na prohlášení navázalo zveřejnění záměru doplnit text dnešní smlouvy o další ustanovení do podoby tzv. maxi-smlouvy, však činí z deklarace spíše politickou provokaci. Přátelé z Madridu dobře vědí, že „ústavní náklad" je pro jejich partnery nesnesitelně těžký. Neváhají nicméně na hromadu více než čtyř stovek článků ještě něco přihodit.

Zraky celé EU se dnes přirozeně upírají na Německo. Jeho situace není záviděníhodná. Vysoké nároky kladené na diplomacii předsedajícího státu jsou nyní násobeny potřebou smířit oba tábory a vykouzlit konsenzus. A to se Německu, které samo řeší následky výhrad ze strany svého ústavního soudu, neřeší snadno. Ostatně i to je jeden z důvodů, proč nešlo kvůli nechtěné madridské schůzce do otevřeného konfliktu. Nezakázalo ji ani nepodpořilo. Snaha Německa o neutrální postoj ale nezabránila poškození statutu předsedající země. Chování Španělska a Lucemburska nejenže narušilo ustálená pravidla komunikace a formát jednání v EU, ale vzbudilo také nezdravou polarizaci. Kromě toho bylo svolání schůzky zcela zbytečné. Zasedání proústavního tábora a negativní vymezení se vůči zbytku EU nijak nezmírňuje právní podmínky ratifikace a skutečnost, že se země musí shodnout na dalších krocích na úrovni Evropské rady.

Snaha zemí madridské skupiny vytvořit maxi-smlouvu a naopak úsilí reflexního tábora o podpis mini-smlouvy netvoří celý problém. Ve hře jsou například i francouzské prezidentské volby, protože socialistická kandidátka Segolene Royal podporuje maxi-model a referendum, zatímco opoziční Nicolas Sarkozy mini-text bez referenda. Význam francouzských voleb přitom není pouze v personifikaci francouzské budoucnosti. Dokládá také konflikt většiny a menšiny v demokracii. Francie odmítla projednat stejnou smlouvu znovu. Má na to právo. Proti ní a dalším nesouhlasícím státům však údajně stojí zájmy 270 mil. „ústavních přátel". Kdo ale z 270 mil. „poškozených evropských občanů" skutečně o smlouvě rozhodoval? Čí zájmy mají být vůbec chráněny? Jaké jsou zájmy občanů a zájmy států?

Prostřednictvím referenda (a tudíž přímo) své mínění vyjádřili občané v Nizozemí, Francii, Lucembursku a Španělsku. Ostatní miliony evropských voličů byly zastoupeny svými vládami a parlamenty, jejichž zájem na ratifikaci byl bezesporu inspirován jinak. O motivaci Bulharska a Rumunska, které přijímaly ústavní smlouvu jako faktickou podmínku svého vstupu do EU, ani nemluvě. Aktivní podíl veřejnosti lze tedy vystopovat pouze ve čtyřech státech, přičemž ve dvou z nich byl dokument odmítnut. Argumentovat ratifikací Lucemburska a Španělska můžeme jen velice opatrně. Lucembursko je státem fakticky závislým na existenci EU. Tato organizace poskytuje - ať už přímo, či nepřímo - zaměstnání většině aktivních voličů v Lucembursku. Španělsko je pak zemí, na niž by ústavní smlouva s odlišným hlasovacím schématem neměla žádný překvapivý vliv. Síla Španělska v Radě by se změnila z 8,42 % na 8,74 %.

Zdá se, že Madrid byl zbytečný a že dal pouze falešné naděje proústavnímu táboru, přivodil zbytečné obavy těm, co ústavu nechtějí, ostře rozdělil EU a narušil nedotknutelné postavení předsedající země. Na straně druhé není bez zajímavosti teze, že aktivita Španělska a Lucemburska fakticky zrušila zákulisní politiku typickou pro mezivládní vyjednávání a vynesla spor o ústavní smlouvu na denní světlo. Bezesporu se jednalo o zveřejnění položky, která podléhala diskrétní negociaci. Madrid byl víc než jen sporem konstruktivní koalice a pasivních odpůrců. Dokázal, že unijní politika je závislá na dění v členských zemích a až příliš se liší od politických deklarací vyplněných řadou klišé. Madrid ukázal, že EU stojí na rozcestí.