Dvojí nekompabilita zelených

Dvojí nekompabilita zelených

Bohumil Pečinka

Sjezd nejmenší z vládních stran skončil očekávaným závěrem: Martin Bursík byl opět zvolen předsedou (hlasovalo pro něj 212 z 275 delegátů), americká radarová základna byla podmínečně vzata na vědomí a na diskusi o euroústavě kvůli časové nedisciplinovanosti účastníků sjezdu ani nedošlo. Hlavní charakteristikou českých zelených zůstává jejich vnitřní nekompatibilita, naznačující budoucí konfliktní linie uvnitř i navenek.

První z charakteristik je nesoulad předsedy Martina Bursíka a zbytku strany. Když se podíváme na složení předsednictva SZ, ale i širšího vedení, je jasné, že Bursík zde trčí jako jediný politik. Zbytek tvoří zvláštní směs nadšenců, univerzitních vizionářů, lidí z ekologických a alternativních hnutí. Bursík je v mnoha ohledech cizorodý prvek, politik-parašutista, který po mnohaletém putování uskutečnil výsadek k zeleným a vdechl jim reálného politického ducha.

Jinak provádí od roku 1990 stále stejnou politiku bez ohledu na to, jestli je právě v Občanském hnutí, KDU-ČSL nebo u zelených. Dokonce i rétorika je stejná - nejsme pravice ani levice, což jsou překonané pojmy, chceme být věcní, ne­ideologičtí a nechceme se uzavírat žádným povolebním řešením. Za sebou přitom táhne určitou politicko-ekonomickou skupinu, jíž se dříve zvyklo označovat za hradní nebo stranu pravdy a lásky, která s sebou nese určité zájmy a společenský vliv.

Ještě dramatičtější nesoulad je mezi členy Strany zelených a jejich většinovým voličem, který je v červnu 2006 dostal do parlamentu. Členové představují zvláštní mix úctyhodných ochránců životního prostředí, sociálně neúspěšných humanistů, ale i chiliastů, kteří chtějí násilně změnit životní styl společnosti, která podle nich směřuje ke katastrofě. Proti této dvoutisícovce stojí 330 tisíc voličů z parlamentních voleb, kteří ve své většině mají odlišné charakteristiky.

Martinu Bursíkovi se na jaře 2006 podařilo oslovit značnou část velkoměstských voličů, kteří tradičně hlasují pro „strany na dvě použití", ať už se jmenovaly Občanská demokratická aliance nebo Unie svobody. Strana zelených pro ně najednou začala být zajímavá pro svou „nestranickou stranickost", novost nabídky, lehce alternativní tón, navíc osoba Bursíka jim překlenula fakt, že svou volbou se posunují poněkud doleva. Narozdíl od běžných členů SZ se jedná o materiálně dobře zabezpečené lidi, kteří nechtějí měnit společnost, jen ji vylepšovat. Nechtějí návrat k drobné zemědělské a řemeslné práci, jak nabízejí někteří ideologové zelených, ale naopak si chtějí užívat své drahé technologické hračky. Tito lidé bývají v západní literatuře často označováni jako „bobos" (buržoazní bohémové), snažící se skloubit to lepší z kapitalismu i kultury šedesátých let. Kdyby se někdy vypravili na setkání Strany zelených, nejspíš by byli zděšeni. Martin Bursík dobře ví, že by bez nich byl ještě dnes mimo parlament, a proto se snaží vyrovnávat zájmy mezi stranou a voličstvem, proto netáhne stranu doleva, jak mu to nezištně předkládá nejen Jiří Paroubek, ale i většina zelených ideologů.

Před Stranou zelených se v zásadě otevírají dvě perspektivy. Vzhledem k počtu členů jde o velmi nestabilní těleso, které může být objektem nájezdů z řad nespokojených levičáků, kteří se budou snažit najít nového předsedu, více se podobajícího obrazu jejich členů. To by zřejmě znamenalo konec parlamentní existence strany, protože v české společnosti zatím není dostatečný potenciál voličů ochotných hlasovat čistě pro environmentální levicovou stranu.

Druhá cesta se otevře v případě, že se Martin Bursík rozhodne přeměnit torzovitou, dílčí a neúplnou stranu v plnoformátovou strukturu a přílivem nových lidí pozmění prazvláštní členskou základnu. Zelení se prostě přemění v nějaký typ levicově-liberálního uskupení a Bursík je pevně napojí na svou mocenskou bázi, lidi z průmyslu a energetiky, kteří ho léta podporují. Ani v tomto případě se však nevyhne vnitřním konfliktům. Bude záležet na jeho politickém umění, zda tuto dvojí nekompatibilitu dokáže skloubit.