Mezi extrémní stranou a zločineckou organizací

Pověření předsedy ODS Mirka Topolánka druhým pokusem o sestavení vlády ČR na začátku listopadu 2006 vážně oslabilo naděje komunistů na společnou vládu s Paroubkovou sociální demokracií a jí předpokládanými přeběhlíky. Maska umírněnosti KSČM držená s ohledem na tuto vizi po červnovém volebním neúspěchu rázem spadla a znovu se ukázal strnulý žraločí škleb autentického bolševismu. Předseda KSČM Vojtěch Filip prokázal svou kvalifikaci placeného „ideového spolupracovníka" StB, když na komunisty pořádané konferenci „Aktivně proti antikomunismu" obvinil současnou moc z „fašizujících tendencí" a Úřad dokumentace a vyšetřování zločinů komunismu označil za protiprávně ustavený a srovnatelný s gestapem. Ke 110. výročí narození Klementa Gott­walda prohlásil, že bychom toto jubileum „měli uctívat" a že Gottwaldovy politické kroky před válkou, za války i po ní hodnotí jako „ústavně čistší než jiné postupy v historii České republiky". Aby toho nebylo málo, z vedení strany prosákl na veřejnost záměr vypracovat alternativní učebnici nejnovějších dějin (1945-1989) a rozeslat ji do škol.

Tváří v tvář těmto výrokům stojí demokratická veřejnost i její reprezentanti nemohoucně v pojmovém i postojovém zmatku, který neumožňuje účinnou a jednoznačnou reakci. Mnozí považují KSČM za stranu extrémní levice, jež by se po určité vnitřní reformě mohla stát normální, či dokonce moderní levicovou stranou, za kterou se sama vydává. Méně často, obvykle po historické bilanci působení komunistů a po připomenutí právní, ideové, personální i majetkové kontinuity současné KSČM s totalitní KSČ, se hovoří o zločinecké organizaci. Komunistům tato neujasněnost, navíc minimálně diskutovaná, vyhovuje, neboť jim usnadňuje přechod do protiútoku, jehož dalšího dějství jsme byli v poslední době svědky.

Zkusme se tedy vypořádat s otázkou, alespoň v teoretické rovině, co s nimi? Jádro odpovědi bude zřejmě skryto ve více či méně palčivě pociťovaném rozporu mezi temnou dějinnou stopou této strany a jejím celkem pevným a sebejistým současným postavením. Začněme proto stručnou rekapitulací jejího vývoje, který zatím nepřekračuje časový výměr jednoho delšího lidského života.

KSČ vznikla v roce 1921 ze Šmeralova levého křídla sociální demokracie, které se během roku 1919 profilovalo jako vlastizrádná frakce, jejíž sympatie za československo-maďarské války náležely nepříteli (rudé vládě Bély Kúna), zatímco mateřská strana spoluvytvářela vládní koalici a zodpovídala za vedení války. Ve dvacátých letech pak komunisté naplňují všechny charakteristiky extrémní strany. Ovšem jen do roku 1929, kdy takzvaný bolševizační a v pořadí pátý sjezd KSČ vyzdvihne do předsednického křesla Klementa Gottwalda. Je to zlom, kdy KSČ přestává být autonomní složkou politického spektra a stává se prostřednictvím úplného podřízení Kominterně pouhým chapadlem Stalinova státního terorismu, tedy v pravém slova smyslu zločineckou organizací. Proslulý Gottwaldův projev k poslancům Národního shromáždění ČSR, tehdy mylně považovaný za řečnickou nadsázku, je precizní programovou deklarací: „My porušujeme zákony a budeme je porušovat. Naším revolučním centrem je opravdu Moskva a my se tam od ruských bolševiků jezdíme učit, jak vám zakroutit krkem." V plné nahotě se tato skutečnost projevila už v reakcích na moskevské procesy se stranickými a armádními špičkami v letech 1936-1938. Zatímco levicový liberál F. X. Šalda neváhá psát o vraždách a pokrytecké velekomedii, která „je ještě odpornější než nahá surová brutalita Hitlerova", komunistický tisk vzdává hold úžasným schopnostem sovětské justice. „V Sovětském svazu je každý agent fašismu nemilosrdně rozdrcen, jakmile je odhalen," pochvaluje si Julius Fučík a S. K. Neumann si přisadí: „Deset životů takových inteligentčíků nestojí za život jediného poctivého dělníka." V roce 1938 se KSČ hlásí k obraně republiky a mohlo by se tedy zdát, že podepsání sovětsko-německého paktu v srpnu 1939 postaví její exilové vedení v Moskvě do neřešitelné situace. Leč všechno je jinak. Už při ratifikaci Molotov-Ribbentropova paktu Nejvyšším sovětem SSSR dne 31. srpna 1939 promluví jako host jménem KSČ Václav Kopecký. Ve svém projevu velebí státnickou moudrost obou vůdců, Stalina a Hitlera, kladně hodnotí okupaci českých zemí jako „ochranu" velkoryse poskytnutou „státem německých dělníků" a odsuzuje domácí odboj jako hloupé „nacionalistické vášně". Týž Václav Kopecký se jako ministr informací poválečných vlád podepisuje na nejedlovské devastaci českého školství, přesně podle zadání svého smrtelně vážně míněného hesla: „Četba Rudého práva plně nahrazuje univerzitní studium."

Zločiny padesátých let jsou už mnohem lépe známy, ale přesto mám dojem, že vedle 234 justičních vražd a téměř čtvrt milionu politických vězňů v lágrech se pozapomíná na přibližně 4000 obětí brutality dozorců, vyšetřovatelů StB a pohraničníků a také na neevidovaný teror, především na vraždy sedláků při „rozkulačování" venkova, jež se nevyšetřovaly, a tak se papírově vlastně nestaly.

Šedesátá léta přinášejí gradující rozostřování gottwaldovského schématu spjaté s nástupem někdejší svazácké generace pozdních čtyřicátých let, které křišťálovou kouli iluzí natrvalo zakalila chruščovovská selektivní destalinizace po roce 1956, do nejvyšších funkcí v KSČ. Výsledkem tohoto procesu byl nepochybně půvabný oxymoron „socialismus s lidskou tváří". Nejpoučnější je ovšem chování této garnitury po srpnu 1968, kdy ji Brežněv vrací železnou pěstí do reality. Moskva vsadí na schopnosti vlastizrádců druhého sledu (Svoboda, Husák), tragikomičtí vlastizrádci prvního sledu (Biľak, Indra) jsou posléze do vrcholných funkcí přizváni a reformisté, kteří ustupují rychleji, než se žádá, a klanějí se níže, než se očekává, jsou exemplárně odvrženi co nejdál od strany a vlivu.

Aniž bychom stručnou rekapitulaci dějinné stopy KSČ dokončovali, stojíme před kardinální otázkou: kde tato hanebná cesta nastoupená v roce 1929 končí? A končí vůbec někde? V roce 1987, kdy Moskva ústy Michaila Gorbačova sděluje v Praze vedení KSČ, že ho odřezává od svých zájmů jako pytel písku od klesajícího balónu? Nebo v roce 1989, kdy se režim KSČ hroutí ze strachu z obyvatelstva, jež se naopak letitého strachu právě zbavuje?

Strana komunistů přežila svůj vlastní režim i moskevské „revoluční centrum", jež definitivně zaniklo roku 1991. Roli Chárona, který KSČ převezl z podsvětí předlistopadové samovlády do světa demokratické politiky, kde ji od června 1990 chrání štít mandátu ze svobodných voleb, tu zřejmě sehrál tandem Čalfa - Havel. Vše nasvědčuje tomu, že žádný radikální rozchod s gottwaldovskou tradicí u ní nenastal, spíše došlo k ledabylému odzbrojení zločinecké organizace bez záruk proti znovuvyzbrojení, řečeno obrazně. Všechny pokusy o reformu KSČ, resp. KSČM zevnitř skončily přežalostně, ať už šlo o úsilí Jiřího Svobody přebudovat celou stranu nebo o snahy odloupnout její tvárnější část a strhnout s sebou většinu rudých voličů (Mečlova Strana demokratické levice, Ortmannův Levý blok). KSČM stojí a padá s voličským kádrem, který se nesmířil s listopadem 1989 a zůstává nostalgicky zahleděn před něj, přičemž krátkodobé bonusy v podobě zklamaných voličů ČSSD nemají na její zaměření vliv. Falešná útěcha z generačního řešení už naštěstí přestává mezi demokraty rezonovat tak bezvýhradně jako v devadesátých letech, jelikož se ukazuje, že vztah k minulému režimu se často dědí a u jisté části nejmladší generace se tento vztah k neprožité minulosti zpracované do perverzního mýtu úspěšně buduje od píky.

Nedomnívám se, že stručná úvaha tohoto rozsahu může rozřešit pojmové dilema, zda máme v případě KSČM co do činění s extrémní stranou či zločineckou organizací. Ačkoli se sám kloním ke druhé variantě, chápu ji spíše jako pobídku k diskusi ve smyslu sokratovské maieutiky. A rovněž k diskusi o antikomunismu, dnes běžně napadaném i nekomunistickou levicí a dehonestovaném přívlastkem „primitivní", třebaže antikomunismus jako hygienický návyk, na rozdíl od ideologie, primitivním ani být nemůže.