Namísto editorialu

Naším nezcizitelným bohatstvím je především naše minulost, z které je utvořena naše paměť, naše tělesná a duchovní podoba, sama dřeň a tkáň naší bytosti. Její neoddělitelnou částí je tělesné i duchovní dědictví našich předků a potom to, co jsme přijali od těch, s nimiž se naše cesty v životě zkřížily nebo splynuly. Její neoddělitelnou částí jsou zejména naše vlastní myšlenky, úmysly a činy, dobré i špatné, a také ty, které jsme neměli odvahu myslit nebo vykonat. Tato prázdná místa, chví-le nebo léta roztržitosti a lenosti, činů nevykonaných, myšlenek nedomyšlených a úmyslů nedovršených, jsou pro nás, tváří v tvář budoucnosti, závažím nejtěžším; tato prázdná místa nás ochromují a překážejí nám v chůzi nejvíce.
Avšak naše minulost není nezměnitelná; zůstává dále látkou, z které můžeme ještě něco udělat. Na tom, jak se postavíme k budoucnosti, záleží, zda se zazelenají lysá místa našich zmrhaných příležitostí; vytryskne-li voda z půdy zprahlé a oheň ze dřeva suchého. Záleží ještě všecko na nás, na tom, jak naložíme s budoucností, která vtéká tuto chvíli do naší přítomnosti.
Nevíme nikdo, jaký díl budoucnosti je nám ještě vyhrazen, ani jaká rozloha času se ještě prostírá před dějinami lidského pokolení. Křesťané prvních věků hořeli nedočkavostí, aby už už uviděli na nebi znamení ohlašující druhý příchod Syna člověka. Potom si však lidé musili uvědomit, že nejenom naše země a fyzický vesmír mají mnohem větší rozměry, než si představovali, ale že patrně i čas, který je vyměřen lidským dějinám, potřebuje k svému naplnění ještě mnoho zákrutů směrem vzhůru i dolů. Neboť před Bohem není času; čas je jenom plátnem, na které se lidskému vnímání promítají děje a skutečnosti existující ve věčnosti.
Dynamické jádro stvoření se patrně ještě zdaleka nerozvinulo ve všecky své možnosti, nevydalo všecky své tvary a situace. Šance, které dává Bůh v své štědrostí a v svém milosrdenství lidskému pokolení, nejsou patrně ještě zdaleka vyčerpány. Přestože některá znamená našich časů se zdají ospravedlňovat hrůzy i naděje Apokalypsy, je právě tak možné, že drama lidských dějin je ještě daleko svého rozuzlení, že se naopak teprve otvírá.

(Břímě našeho času. In: Samomluvy a rozhovory, Vyšehrad, Praha 1997, s. 36.)