Editorial

Jsou oblasti života a politiky, kterým nerozumím, i když se snažím. Jednou z nich je oblast toho, co by se dalo nazvat kulturní politikou či vytvářením podmínek pro kulturní provoz. Někdy si říkám, že spleť názorů a pohledů na tuto záležitost (jimiž byly a jsou protkány minulé i tyto Kontexty) může znamenat dvojí: buď je řešení velmi jednoduché a my ho nemůžeme dosáhnout právě proto, že to nejjednodušší se v našem komplikovaném světě dosahuje nejobtížněji. Anebo jsou kultura a její pěstování skutečně v dnešní době tak zašmodrchané, že našim stížnostem, nářkům a bojům nemá být konec.

I z těchto důvodů jsem rád, že kulturnímu provozu nerozumím. To mi umožňuje, abych připomněl to, co se týká podle mého soudu podstaty kultury, a to za pomoci Protivného deníku Jeana Claira, který je i v této věci velmi inspirující.

Za prvé: vedle mnoha dalších kultů dnes existuje něco jako kult kultury, Kultury s velkým písmenem na začátku slova, kultury, která je určena, aby vytvářela kulisu našeho života, a na kterou máme automatický nárok. Kultury, která znamená jakési odvětví, které je víceméně samozřejmé a někde „se" udělalo. Součástí této zajímavé moderní redukce je idea, že kultura je především hotový produkt ke konzumaci, případně to, co druhé šokuje. Jenže se zapomíná, že kultura je z podstaty věci křehká oáza naší tvořivosti, že se týká celé polis i naší nejskrytější imaginace, že nikdo nevládne jejími motivy a cíli, že se pěstuje - jak někde pěkně napsal Jan Sokol - v kuchyni, laboratoři i ateliéru. V tomto smyslu je mladý Kanaďan z Clairova vyprávění člověkem, kterého teprve čekalo velké dobrodružství, vycházející z poznání, že kultura není záležitost jen minulých generací, ale vlastního prožitku a případné vlastní aktivity (s. 22).

A za druhé poznámka ve formě otázky: patří do kultury smrt? To není metafyzika, ani příliš velká abstrakce. Na rozdíl od narození se stává smrt „odcházením nouzovým východem", často chvílemi nejen bolestivými, ale strávenými v nejstrašnější samotě. Je to jen zdánlivě nesouvisející téma: neboť naše kultura kdysi byla kulturou umění dobrého života i dobré smrti, kulturou doprovázení na poslední cestě, kulturou úcty k mrtvým a kulturou života, jehož smrt byla přiznanou součástí. Skutečnost, že více než polovina lidí umírá v nemocnicích sama, ničí ruka se jich nedotýká, žádný hlas na ně nemluví (s. 28), je faktem, který vypovídá o stavu naší kultury mnohem více než debaty o jednom či dvou procentech ze státního rozpočtu.

Spolehlivou cestu, jak zabít vlastní kulturu, máme kupodivu v rukou sami, a to každý z nás. Můžeme s ní zacházet jako s civilizačním nátěrem, do něhož jsme se narodili a máme na něho automaticky právo. A můžeme ji též redukovat na oblasti, které nás mají jen povznést a zakrýt nepříjemnosti života, k nimž patří i smrt. V obou případech se nám může stát i katastrofa, že na to, čemu budeme neprávem říkat kultura, budeme mít dostatek peněz.