Paměti jako duševní terapie

Knihu Stanislava Budína Jak to vlastně bylo je možné číst několika způsoby a v různých kombinacích. Generace pamětníků si může oživit události, na které se pomalu zapomíná. Například odmítavé postoje prvo­republikové KSČ k T. G. Masarykovi nebo hlasování komunistických poslanců proti rozpuštění nacistické strany v takzvaných Sudetech ve třicátých letech. Generace synů, dcer a vnoučat v jeho biografickém líčení možná najde pozadí některých postojů, které levice mezi dvěma světovými válkami zastávala. A generace pravnuků v údivu čte o rocích, kdy osud strany, míněno komunistické, byl důležitější než život jedince.

Magnetická Praha

Evropské dvacáté století zažilo nejen dvě světové války, ale také vznik Sovětského svazu, fašismus, nacismus, politické procesy v SSSR i v řadě satelitních zemí, holocaust a mnoho dalších, i když drobnějších tragédií. Budínovy vzpomínky nejsou objektivní historií, popisují, jak tuto epochu vnímal on, co pokládal za důležité a určující pro vývoj kontinentu i pro osud svůj. Jeho text proto reflektuje jen jedno nazírání na společnost. Na meziválečné levicové intelektuály.

V republice vzniklé v roce 1918 byl za vzdělance považován už maturant – gymnasium s latinou, řečtinou, s důrazem na rétoriku a práci s jazykem se považovalo za dostatečnou výbavu pro většinu povolání. Tím větší cenu mělo vzdělání akademické.

„Praha se v té době stávala cílem tisíců zahraničních studentů. Pro Bulhary a Jihoslovany byla přirozeným magnetem, protože jejich domácí univerzity byly na mnohem nižší úrovni. Velkorysá politika tehdejší československé vlády vůči ruské emigraci přivedla do Prahy tisíce ruských a ukrajinských studentů, které z těch či oněch důvodů revoluce přiměla k odchodu z rodné země. Pro židovské studenty z Polska, Rumunska, zčásti z Maďarska a z baltských států, kterým fašisté či krajně reakční režimy doma znemožňovaly vysokoškolské studium, byla demokratická Praha nejbližším a nejlacinějším cílem,“ píše Budín.

Tak se na české vysoké školy dostala řada levicových studentů z různých koutů Evropy. Po návratu domů prosazovali myšlenky Komunistické internacionály (Kominterny, KI), s jejich jmény se setkáváme jak před druhou světovou válkou při vzniku tzv. lidové fronty proti fašismu, tak v prvním období po válce. Paradoxně z nich mnoho padlo za oběť politickým procesům řízeným z Moskvy. Žalobci přitom neopomněli zdůraznit jejich židovský původ.

Bencion Bať

Podobný byl i případ Stanislava Budína. Narodil se roku 1903 jako Bencion Bať v ukrajinském Kamenci Podolském. Jeho otec zastupoval Všeruskou dopravní a pojišťovací společnost, a protože uměl velmi dobře rusky, byl považován za jakéhosi neformálního vůdce židovské komunity ve městě. V rodině byla velká knihovna ruských klasiků, politicky otec patřil k liberálům. Nicméně v porevolučním Rusku zůstal, zatímco jeden ze synů odešel do Ameriky a dvě dcery přesídlily do Polska. Nejmladší Bencion odjel do Prahy na ČVUT. Nebyla to ovšem volba daná hlubokým zájmem o strojní a elektrotechnické inženýrství. Vysokoškolské prostředí znamenalo určitý způsob společenského života. Jak sám říká, „palčivější a zajímavější bylo nezmeškat vývoj sovětské diskuse o možnosti budování socialismu v jedné zemi. Jedinou nepříjemností bylo, že rodiče se stávali netrpěliví a dělali potíže se zasíláním peněz. Ale to se nějak překonalo. Buď tím, že se žilo skromněji, nebo se jim namluvilo, že to tak musí být a jejich syn nebo dcera dobývají nesmírně obtížné vědecké bašty.“

Daleko více než výuka ho zajímaly politické debaty a možnost podílet se na činnosti Komunistické strany Československa, nejdřív jako aktivistu Komunistické studentské frakce (Kostufry), později jako člena KSČ. Diskuse o literatuře a politice ho fascinovaly vždycky, proto si za životní partnerku zvolil Chanu (později přejmenovanou na Hanu), kterou znal už ze svého rodiště. Chana byla původně sionistka a chtěla odjet do Palestiny, kde měl vzniknout samostatný židovský stát. Nakonec následovala svého budoucího muže a nastoupila na pražskou německou univerzitu, kde získala doktorát za disertaci z literární komparatistiky. Literatura a dramatická tvorba jí byly blízké celý život, pracovala v divadle E. F. Buriana, překládala hry a i po druhé světové válce se věnovala kritice a překladům, i když v dobách perzekuce někdy pod cizími jmény. Z Budínových vzpomínek plyne, že manželku uznával za rovnocennou partnerku a bral ji jako vzdělanější z dvojice.

Studia na ČVUT nakonec Stanislav Budín dokončil, i když se povolání inženýra nevěnoval. Spíš ho zajímala bolševizace KSČ, kde se postavil na pozici Klementa Gottwalda. Při roztržce uvnitř KSČ byli za nepřátele strany označeni nejen politici Jílek a Bolen, ale i spisovatelé Ivan Olbracht, Marie Majerová, Josef Hora, Helena Malířová, S. K. Neumann, Jaroslav Seifert, Vladislav Vančura.

Rudé právo

V roce 1934 se Stanislav Budín stal šéfredaktorem Rudého práva. Popisuje to příznačně: „Měl jsem tedy hromadu námitek a žádal soudruhy, aby to ještě jednou zvážili, že dělat noviny není žádná legrace, že nemohu převzít takovou odpovědnost. Námitky Bruno Köhler (člen ÚV KSČ, dlouholetý funkcionář, před válkou se zaměřoval především na oblasti Sudet, pozn. aut.) hravě vyvrátil. Neexistuje pevnost, kterou by neuměl pravý bolševik ztéci, strana mi projevila důvěru. Zkrátka a dobře, bolševik disciplinovaně splní každý úkol, kterým ho strana pověří.“

Začal tedy psát úvodníky, polemiky, glosy, komentáře, fejetony. Redakce podle jeho slov neměla peníze, zpravodajství ČTK se předplácelo i z ideologických důvodů jen z části, zahraniční materiály se psaly podle L´Humanité a Pravdy. Aby měly noviny pravidelný kontakt s vedením strany, šéfredaktor se od začátku roku 1935 účastnil zasedání „politbyra“ (politického byra, tedy předsednictva komunistické strany).

Po nástupu fašismu, respektive nacismu, se některé komunistické strany domnívaly, že místo boje proti sociální demokracii, kterou do té doby považovaly za stejně nebezpečnou jako buržoazii nebo kapitalismus, by bylo vhodnější vytvořit jednotnou protifašistickou frontu. V podobném duchu jednal v Moskvě 7. kongres Komunistické internacionály. Jenže přednesené projevy si různí funkcionáři vykládali různě. Stejně jako při podpisu paktu o neútočení mezi Hitlerovým Německem a Stalinovým SSSR, ve vztahu k Titově Jugoslávii nebo při takzvaných odhaleních XX. sjezdu KSSS se oficiální linie poměrně pružně měnila. Následovalo vzájemné obviňování, nálepkování a vylučování. Kdo stihl druhého označit jako renegáta rychleji, vyhrál. Tedy alespoň na určitou dobu, než přišla řada na něj. Procesy se Slánským a Clementisem jsou toho dokladem.

Také Stanislav Budín považoval jednotnou frontu proti nacismu za smysluplnou a v tom duchu také vykládal kongres Komunistické internacionály v novinách. Píše: „Konečně máme z místa největší autority potvrzeno to, co jsme se pokoušeli dělat – tápavě a obezřetně – dosud sami. Konečně padla všechna pouta dogmatismu a levičáctví, která nám svazovala ruce a nutila ke krokům, o jejichž zhoubnosti jsme věděli, a přece se jim nemohli vyhnout.“

Ale jak se ukázalo, pouta dogmatismu nepadla. Už během kongresu se objevovaly hlasy, že lidová fronta je jen „pravičácký oportunismus“, koncepce je proti podstatě Leninova učení a odvádí světové komunistické hnutí od „úkolů proletářské revoluce“. A tak Stanislav Budín šéfredaktorem Rudého práva dlouho nebyl. Ti samí lidé, kteří ho k práci přemlouvali, obrátili a začali ho kritizovat. Špatně prý pochopil sedmý kongres, pokud obhajoval jednotnou frontu proti fašismu na úkor „boje“ proti sociální demokracii. Vyčítali mu také, že do Prahy odešel po ruské revoluci, což bylo vlastně podezřelé.

Vyloučení z KSČ

Po odvolání z funkce byl v únoru 1936 vyloučen i z KSČ a po něm i jeho žena. Nejdřív jí ovšem na krajském výboru strany radili, aby požádala o rozvod. Jen hluboce věřící, kterého exkomunikovali z církve, si dokáže představit zoufalství, které se Budínových zmocnilo. Jednoznačné obvinění jim nikdo neřekl. Na dopisy se žádostí o vysvětlení odpověď nedostali. Většina přátel byla členy strany a přestala s nimi mluvit. Výjimkou byla jen Milena Jesenská a Karel Teige. Oba neměli o vývoji v Sovětském svazu velké iluze, nepřijali ani moskevské procesy. Strana jim to ovšem nezapomněla. Jejich tvorba byla jednu dobu totálně tabu.

Budín odmítl nabídky, aby psal do Peroutkovy Přítomnosti nebo Práva lidu, kde by kritizoval komunistické ideje. Živil se jako překladatel, pak nastoupil do časopisu Radiojournal. Na základě přemlouvání přátel, hlavně Mileny Jesenské, odešel před počátkem druhé světové války s manželkou a dcerou Ritou do USA. I proto Rita Mlynářová – Klímová uměla tak dobře anglicky, že mohla překládat v listopadu 1989 diskuse Občanského fóra a později se stát naší velvyslankyní ve Spojených státech.

V Americe se Stanislav Budín stal redaktorem krajanských Newyorských listů. Svoje nazírání na svět ovšem nezměnil. Nezměnil ho koneckonců ani později. Svědčí o tom mimo jiné věta „když se strašlivá rána zahojila, vše přebolelo a člověk si našel smysl plného života i mimo stranu, jsem si postupně uvědomil, že vlastně KSČ mnoho dluhuji, že jsem jí za mnohé povinen vděčností“.

Rok po válce se rodina vrátila do Prahy. Pořád na ní ale lpěl stín. Budín začal pracovat v tiskové agentuře Pragopress, vedl zahraniční rubriku poúnorových Lidových novin, kde byl šéfredaktorem Jan Drda, ale z politických důvodů tu zase musel skončit. Přešel pak do výstřižkového archivu ČTK a do Novinářského studijního ústavu. Mladší generace si ho možná pamatuje z šedesátých let minulého století jako šéfredaktora Reportéra, kdy se vrátil k aktivní žurnalistice a mohl tu uplatnit své znalosti a zkušenosti. Časopis ovšem padl za oběť normalizaci. Budín odešel do penze, v letech 1969–1972 napsal paměti, které pak kolovaly v opisech. Mezi prvními podepsal Chartu 77. Zemřel v roce 1979.

Psychoterapie

Sepsání vzpomínek mělo jistě pro Stanislava Budína terapeutický význam. Mohl v nich vysvětlit své postoje, ocitovat ze svých statí, zmínit svůj vztah k různým lidem, ponejvíc právě levicovým intelektuálům. Pouto mezi známými, hledání kontaktů a pomoci v různých životních okamžicích se objevuje tak často, že si ho musí všimnout i nepozorný čtenář. Pozoruhodné a na pozadí současných informací nepochopitelné je lpění na komunistických idejích. Zatímco v osobní rovině je autor někdy až únavně konkrétní, strana je vnímána bez hmatatelné podstaty, jako by vůbec nebyla tvořena lidmi. V tomhle ohledu Budínovo pojetí právě připomíná vztah k náboženství, o jehož dogmatech také v určitých dobách není radno pochybovat. A kdo pochybuje, bývá potrestán.

Pokud byl někdo představitelem myšlení, které samo sebe nazývalo bolševické, byl to Stanislav Budín. Mnohdy víc než ti, co ho do strany přijímali, vylučovali, něco mu tvrdili do očí a něco jiného dělali, cosi hlásali a pak to zase nenápadně měnili.

Ale jak už řekl Karel Čapek v článku „Proč nejsem komunistou“: „Bylo by mi lehčeji, kdybych jím byl. Žil bych v domnění, že přispívám co nejřízněji k nápravě světa; domníval bych se, že stojím na straně chudých proti bohatým, na straně hladových proti žokům peněz; věděl bych, jak o čem smýšlet, co nenávidět, čeho nedbat. Místo toho jsem jako nahý v trní: s holýma rukama, nekryt žádnou doktrínou, cítě svou bezmoc pomoci světu a nevěda často jak chránit své svědomí. Je-li mé srdce na straně chudých, proč u všech všudy nejsem komunistou?“ A odpovídá si: „ Protože mé srdce je na straně chudých.“ Možná právě Budínův pohled pomůže objasnit, i když ne pochopit, co se v meziválečném Československu a po druhé světové válce odehrávalo, jak k některým věcem vůbec mohlo dojít a proč.

Literatura ke studiu

Budín, S.: Jak to vlastně bylo, Torst 2007.

Autorka je vedoucí katedry žurnalistiky FSV UK. Její otec byl předválečný člen KSČ.