První věk byl zlatý…

Dvacet pět let je skutečně výrazný časový úsek. Je to doba, kdy dospěje člověk, či doba, v níž přejde ze svého zenitu ke stáří. Je to doba, kdy se mění, nebo naopak utvrzují mentální stereotypy, jinými slovy, kdy se nám zdá, že minulost se musela odehrát tak, jak si ji pamatujeme a nijak jinak, nebo že se nám naopak zcela změní náš pohled: že si s námi zkrátka pohrává naše paměť. A je to též doba, po níž mají žijící aktéři, především ti, kteří mají oprávněný pocit, že tuto dobu spoluvytvářeli, tendenci předložit svou verzi minulých událostí. V tomto smyslu je naprosto očekávatelné a na druhou stranu více než vhodné, aby své názory na polistopadové období shrnul druhý polistopadový prezident. Jistě, vzhledem k tomu, že Václav Klaus patří k lidem, pro něž je psaní životní potřebou, lze stěží očekávat nějaká zcela neznámá témata. Ale přece jen bilanční forma umožňuje prezentovat názory a postoje poněkud jiným způsobem. I proto je možné knihu uvítat. (…)