Hrozny, víno, drahokam a žena

Přesně před dvěma lety jsem v Kontextech (1/2013) otiskl článek „Piju, tedy jsem aneb Chvála ovínění“, zamýšlející se nad knihou britského filosofa Rogera Scrutona I Drink Therefore I Am: A Philosopher’s Guide to Wine, kterou v brzké době vydá nakladatelství Barrister & Principal. Do jejího závěru autor zařadil (tak trochu pro odlehčení a pobavení) kapitolu o tom, jaké víno je vhodné pít při četbě toho či onoho filosofa: Aristotela, Tomáše Akvinského, Descarta, Kanta, Hegela, Nietzscheho, Wittgensteina a dalších. Mezi tato velká jména zařadil i málo známého a svérázného maďarského filosofa Bélu Hamvase, žáka Karla Jasperse, i když samotný Jaspers zde chybí. Proč? Hamvas byl totiž nejspíš prvním autorem, který se pokusil sepsat knihu o filosofii vína, a to téměř před sedmdesáti lety, v létě roku 1945. Když jsem byl na podzim loňského roku požádán o vystoupení na konferenci Člověk, víno, společnost, každoročně pořádané brněnskou Masarykovou univerzitou, a téměř souběžně pozván na pracovní cestu do Maďarska, napadlo mě znovu si přečíst Hamvasovu knihu, připomenout si jeho poetiku a prověřit na místě jeho sebevědomá tvrzení o kráse maďarských vín. Snad tento text potěší i čtenáře Kontextů a napoví jim, kam vyrazit za výborným a cenově dostupným vínem. (…)