„Tak vy jste ta pozitúra z Řádu…“

Z médií a z úst politiků je u nás v posledních letech slyšet řečí čtyřiapadesát o restitucích, o majetkovém vyrovnání s církvemi, především s církví katolickou. Většinou záporných. Přitom se jím má alespoň částečně napravit cílená destrukce, jíž byly po čtyři desetiletí katolická církev i církve ostatní vystaveny za vlády komunistického režimu, kdy byly zrušeny řeholní řády a bez náhrady byl zabaven majetek církevních organizací. Z církevního školství a vzdělávání se na dlouhá léta stala prakticky ilegální činnost nebo tzv. soukromá záležitost – obojí s rizikem tvrdého trestního postihu. Po sovětském vzoru byl nastolen státní dozor nad církvemi, nepohodlní kněží i laici byli vězněni, mučeni, vražděni nebo popravováni. Pojmy jako „numerus clausus“ nebo „státní souhlas“, pokud šlo o kněžská povolání, jsou nám dobře známy, i když se obávám, že většina dnešní populace v produktivním věku – soudě podle běžných reakcí – čtvrtstoletí po znovunabytí svobody o ničem takovém neví nebo nechce vědět. Stejným zločinem jako loupeže a vraždy bylo také to, že celým generacím byl znemožněn přirozený přístup k pramenům evropské křesťanské vzdělanosti. Před deseti lety jsme se stali součástí Evropské unie, která kromě mnoha jiných neprozřetelných gest výslovně odmítla se hlásit ke svým křesťanským a židovským kořenům. Evropa bude křesťanská, nebo nebude, napsal v třicátých letech minulého století Chestertonův přítel Hilaire Belloc. Jeho prorocká a dnes více než aktuální slova se objevila počátkem třicátých let minulého století na stránkách revue Řád, jejíž význam si tu připomínáme. (…)