„Tiše mě ubývá“

Eliášovo světlo

(O seznámení s Jakubem Demlem)

Ale nesmím zapomenout na básníka, v jehož slovech dostalo ono vábení jihu nový rozměr a jasnější podobu.

Když se rozpomínám, jak jsem ho poznal, jak jsem poznal i jiné lidi, kteří vyryli v mém životě rýhu nesmazatelnou, napadá mi: s kolika velkými živými mě seznámili mrtví…

Bylo to při pohřbu mého strýce z matčiny strany. Otec a básník stanuli při obřadech na hřbitově vedle sebe. Znali se už od dřívějška. Pod květnovým sluncem přepásaným velkopáteční černí jsem byl představen a pozván.

Přijel jsem k němu na kole po maturitě. Nevím, byla-li to výhoda či nevýhoda, že vstoupil do mého života před svými knihami. Kloním se spíš k prvnímu.

Vítala mě tehdy u zahradní branky pod stříbrným smrkem útlá a křehká „hradní panna ze století třináctého“, oděná jakoby obláčkem, za ní jsem cítil druhou éterickou postavu, cosi se odtud kladlo na vlasy jako pohlazení, cosi vyzařovalo úsměv, voněly řecké fialy, a potom pro­mluvil zeširoka rozkročeným, rozšafným hlasem on a zval mě do domu.

Můj ostych tál kupodivu rychleji, než by se dalo očekávat. Přispíval k tomu básníkův třaskavý humor, který tě vzal do kola jako při muzice, až se ti zatočila hlava. Nepoznal jsem snad dodnes srdečnějšího člověka, jako byl on. V té době jsem ovšem neměl tušení, nad jakými propastmi se tento smích vznáší a co vyvažuje. (…)