Piju… aneb Jak jsem byl polapen

Vyrůstal jsem v poválečné Anglii, jak ji mladší generace znají od Philipa Larkina nebo Kingsleyho Amise, takže jsem se sotva mohl setkat s hrozny nebo s jejich božským vedlejším produktem. Přesto cosi, čemu se říkalo víno, naše rodina znala a nebyl by to žádný podzim, kdyby se u hnědého smaltovaného sporáku neobjevily vyrovnané čtyřapůllitrové nádoby se slazenou bezinkovou šťávou. Maminka čekala na den, až se zběsilé bublání ztiší v ševelení a tmavočervenou tekutinu bude možné přečerpat do láhví. Po tři týdny byla kuchyň plná výparů z kvašení. Nad nádobami se vznášely obláčky mušek octomilek a občas se na louže rozlité šťávy slétly svítivě žluté vosy.

Bez u nás roste divoce v živých plotech a jeho květy voní nejomamněji v době kolem svatojánské noci; o té vůni je řeč i ve druhém dějství Mistrů pěvců norimberských, kdy Hans Sachs sedí před svou chalupou a láme si hlavu těžkou otázkou, která se podle mé zkušenosti nejlépe řeší právě s vínem, a sice jak vyměnit eros za agapé, jak přestat po někom toužit, a místo toho přát té bytosti štěstí. Když se bezinkové květy namočí do vody, která se zahustí cukrem a kyselinou citrónovou, vznikne z toho příjemné letní pití. Tmavočervené bobulky neobsahují téměř žádný cukr, ale hodně taninu a pektinu. Když je povaříte, slijete šťávu, přidáte cukr a zahustíte, dostanete želé, které vydrží roky a karmínovou sladkostí skvěle doplní chuť jehněčího. (…)