O politických ideologiích, sekularizaci a svobodě

Když se mluví nebo píše o politických ideologiích, mívám často dojem, že je na ně pohlíženo ahistoricky. Není samozřejmě vůbec špatné si některé ideologie popsat, zmínit jejich charakteristické rysy, ale možná stejně důležité je ukázat jejich vnitřní vývoj. Liberalismus v 19. století v západní Evropě znamenal především požadavek ústavy, dnes to je asi něco úplně jiného. Dá se vůbec sledovat jakási vnitřní kontinuita u politických ideologií?

Ano, dá se vysledovat vnitřní kontinuita v podstatě u každé politické ideologie, ale je pravdou, že za posledních 200-250 let tyto ideologie prodělaly výrazný vývoj, proměnu a mnohé z nich dnes prosazují to, co ještě před sto lety odmítaly. Liberálové kdysi byli za malý, omezený stát a tradiční móresy křesťanské společnosti akceptovali, nyní jsou za rozsáhlejší stát a jeho „antidiskriminační" regulace společenského života a zároveň vyznávají morální a hodnotový relativismus. Konzervativci byli kdysi za vládu elit, teď jsou za reprezentativní demokracii proti trans-nacionálním levicovým elitám. Socialisté kdysi požadovali znárodňování a společenské (státní, kolektivní) vlastnictví, nyní soukromé vlastnictví a trh tolerují, ale akcentují přerozdělování atd. U všech ideologií však lze nalézt určitou kontinuitu, kontinuitu minimálně jednoho aspektu jejich přesvědčení, i kdyby ostatní své pozice postupně obměnily či opustily.

Není ideologie jako ideologie. Máme tendenci v naší západo- a středoevropské optice přisazovat i jakési hodnocení. Liberalismus, konzervatismus, socialismus jako klasické systémy, na nichž a z nichž žijeme. Pak je tu nacionalismus, který nám způsobuje nejeden problém, protože ho často hodnotíme jako zdroj konfliktů a válek 20. století. A pak jsou tu totalitní ideologie, se svými shodami a rozdíly. Existuje velký problém s různými vazbami ideologií a konkrétních politických režimů. Jako nejtvárnější se mi jeví socialismus, který byl schopen různých proměn vzhledem k vytváření myšlenkového prostředí u různých druhů režimů. Socialismus je stále živý i v našem prostředí. Jaké je Vaše základní hodnocení tohoto fenoménu? Jak se díváte na jeho životnost a schopnosti transformace?

Socialismus je velmi vlivná a úspěšná ideologie. Slibuje lidem materiální zajištěnost bez námahy, dřiny, výkonu, čistě na základě správné volby: vy, lidé A, volte nás, lidi B, do poslaneckých (a následně ministerských) pozic a my z těchto pozic zdaníme lidi C a takto získané bohatství přerozdělíme vám, lidem A, za což na oplátku vy budete i nadále volit nás, lidi B. Což je velice příjemné pro lidi A i B. Má to však minimálně dva „malé" praktické problémy. Zaprvé, ono přerozdělování není nutně od bohatých k chudým. Původní socialistickou myšlenkou bylo, aby stát vzal bohatství bohatým a dal ho chudým. Nechme teď stranou mravnost či správnost této myšlenky (já považuji za lepší pomoc chudým tu, když si ve svobodné prosperující ekonomice bohatství vydělají sami). Ale prakticky: když stát může brát bohatým a dávat chudým, proč by v praxi nemohl brát všem, bohatým i chudým, a dávat - komu vlastně? No přece těm politicky nejlépe zorganizovaným, ať už jsou bohatí či chudí! To je realita dneška: socialismus pro bohaté, či alespoň pro dobře politicky zorganizované, v podobě státních zakázek. A potom praktický problém druhý: proč by ti zdaňovaní lidé C, z jejichž příjmu či bohatství lidé B přerozdělují ve prospěch lidí A (ale i ve prospěch svůj, lidí B) měli zůstat v oné zemi, či alespoň své bohatství neinvestovat v zemi jiné, která je takto „něžně" progresivně nezdaňuje? Jinými slovy, nakonec nebude dost lidí C a jejich peněz na přerozdělování. To jsou dva praktické problémy socialismu bez ohledu na jeho případnou morálnost či nemorálnost.

Ještě zpět k nacionalismu. Nelze nepozorovat velikou generační změnu - u nejstarší generace, řekněme u sedmdesátníků, osmdesátníků, lze pozorovat něco, co bychom označili jako pozitivně chápané vlastenectví, určitý druh hlubokého citového vztahu k národu. U střední generace se to již vytrácí (je to tudíž i můj problém), u mladé generace to často není vůbec tematizováno. Navíc v důsledku poválečného evropského vývoje byl nacionalismus démonizován jako vyslovené negativum evropského myšlení a následného jednání. Dnešní situaci navíc komplikuje pokus o vytvoření evropského vlastenectví, zatím nepříliš úspěšný. Tedy - je nacionalismus vůbec ideologií? A co se s ním dnes děje, myslím v evropském prostředí?

Ano, nacionalismus je ideologií, a může být dokonce velice zhoubnou ideologií, i když samozřejmě nemusí. Klasickým příkladem byl polský nacionalismus, který vesměs v historii usiloval nejen o nezávislost Polska, ale i o ustavení řádu větší svobody, než byla na území okupačních mocností. Nacionalismus se může stát nepatriotickou, rozbíječskou ideologií, když štve proti spoluobčanům jiného etnika než vlastního, anebo když je více loajální vůči svému etniku v zahraničí než k vlastním spoluobčanům etnika jiného. Samozřejmě, může být i velice patriotický; záleží totiž na okolnostech. Proto je důležitější než nacionalismus podporovat patriotismus, tj. loajalitu vůči zemi, jejím institucím a obyvatelům, bez ohledu na jejich etnickou příslušnost. Tedy loajalitu vůči zemi a jejímu politickému národu, nikoli etnickému. Mimochodem, zvolání „Jsem hrdý na to, že jsem Čech!", je stejně stupidní jako zvolání „Stydím se za to, že jsem Čech!". Člověk může být hrdý na vlastní skutky, zásluhy, a stydět se taky jen za skutky či hříchy vlastní, nikoli druhých. Naopak, adekvátní je patriotický, nikoli nacionalistický sentiment: „Jsem rád, že žiji v této zemi a chci, i v důsledku mých skutků, aby byla dobrým místem pro život."

V různých soupisech ideologií je možno nalézt některé, historicky vzato relativně mladé novinky, jako například „zelenou ideologii". Přiznám se k tendenci tento fenomén, o jehož existenci nepochybuji, poněkud nedoceňovat. Přece jen se mi zdá, že je to stále něco dílčího, co nezachycuje podobně jako klasické ideologie život člověka v jeho celku. Ale uznávám, že český příklad není příliš relevantní, například v Německu či jinde je zelená ideo­logie opravdu významným politickým podložím zřejmě nejen „zelených stran". Jak vidíte vývoj těchto specifických „novo-ideologií"?

Není pochyb o tom, že environmentalismus je ideologií, byť nemusí pokrývat všechny aspekty politického či společenského života lidí (i když ty radikální proudy o to usilují a končí u konvenční radikální levice - socia­listické či anarcho-komunistické). Můj názor je, že environmentalismus ve své umírněné podobě je naprosto legitimním a potřebným ohledem (který ovšem má být sloučen s jinými neméně legitimními ohledy), jenž chce chránit životní prostředí pro člověka. A tento ohled je inkorporován napříč politickým spektrem - od sociálních demokratů až po konzervativce. Na druhou stranu radikální environmentalismus, jenž člověka primárně nahlíží jako škodnou, jako nádor na těle planety a chce chránit životní prostředí před člověkem (nikoli pro člověka) a proti člověku - a tudíž požaduje např. redukci počtu obyvatel této planety - je antihumánním, nebezpečným proudem, jenž v sobě snoubí totalitní záměry s apokalyptickým pseudo-náboženským zápalem.

Podívejme se ještě důkladněji mimo hranice české kotliny. Už při letmém pohledu je zřejmé, že západní ideologie se dostaly poměrně snadno, ať již násilně, nebo pokojně, jistou intelektuální výměnou, přes evropské hranice. Je tu však možné pozorovat jisté deformace. Různou podobu ideologií můžeme vidět i v Evropě (například to pocítíme pokaždé, když vyjedeme do sousedního Polska), o to více je to zjevné v případě evropských hranic a mimo­evropského světa. Socialismus na Kubě, liberalismus v Rusku apod. To jsou příklady transpozice a akulturace evropských ideologií, přičemž na Kubě je to ideologie dvakrát „zalomená", přes sovětskou misi; v případě Ruska se lze ptát, zda tam vůbec liberalismus kdy byl, apod. Zajímá vás tato deformace či v jiném pohledu mimoevropský život evropských ideologií?

Ano, jako odstrašující příklad. Jako konzervativec jsem přesvědčen, že nepolitické (či před-politické) předpoklady jsou velice důležité pro úspěch nebo neúspěch daných politických koncepcí v jednotlivých zemích, kulturách či civilizacích. Myslím tím jednak převládající antropologii (koncepci člověka, osoby, její hodnoty ve společenském řádu), dále náboženství, zvyklosti, móresy či prostě očekávání od života.

Který ze zmiňovaných „před-politických" předpokladů považujete za nejvýznamnější a proč?

Jak kde, někde je to více náboženství (např. islámské země), jinde více zvyklosti, tradice (např. východní Asie), jinde zase móresy či prostě očekávání od života (např. Latinská Amerika či subsaharská Afrika). V podstatě se ale ve všech případech redukují na politicky relevantní otázky: Kdo je člověk? Co (kdo) je zdrojem jeho vnitřní hodnoty? Mají lidé vůbec nějakou vnitřní, objektivní hodnotu, anebo je jejich hodnota daná jen nahodilými faktory (etnikum, rodina, kmen, třída - do kterých se narodili; víra, kterou vyznávají; moc či bohatství, které si pro sebe dokážou /jakkoli/ zajistit)? Mají ostatní povinnost tu vnitřní hodnotu (pokud je) respektovat? Za jakých okolností? Kdy může člověk tu hodnotu ztratit? A tak dále. Např. ve společnosti, v níž zastávání „nesprávného" politického názoru nebo nesprávný etnický/rasový původ nebo odpadnutí od „pravé" náboženské víry znamenají ztrátu práv obecně - či dokonce práva na život konkrétně! - nejenže žádnou fungující liberální demokracii moc dlouho neudržíte (nastolíte-li ji vůbec), ale i jen stěží lze takovouto společnost označit za dobrou či humánní.

Jste znám jako komentátor zahraniční politiky, především politiky USA. Zajímala by mě ale jedna obecnější věc, totiž vztah ideologie a mezinárodní politiky. Spojené státy vyvážejí do určité míry se svou mocí i „demokratickou ideologii", možno-li se tak vyjádřit. Není to ale také jakési specifikum Západu, pravděpodobně dané historickými dozvuky křesťanských misií?

Částečně rozhodně, západní civilizace vždy měla misijní charakter, ale částečně je to taky dané přirozenou snahou režimů podporovat svůj typ režimu i v zahraničí - země se pak cítí bezpečněji, pokud je obklopena zeměmi se stejným typem režimu. Dělaly to již Atény i Sparta za peloponéské války, dělalo to proti-reformační katolické Španělsko v 16.-17. století, dělala to protestantská liberální Velká Británie v 19. století a dělaly to i Spojené státy během studené války a po ní. S tím, že v době studené války podporovaly obecně antikomunistické režimy, ne nutně jen ty demokratické. Určitý vrchol podpory demokracie jako formy vlády v zahraničí jsme zaznamenali v letech 2001-2008 během vlády prezidenta George W. Bushe, ale ne příliš optimistické výsledky této podpory v arabském/islámském světě vedou dnes Američany spíše k únavě z podpory demokracie. Ta únava má podobu neo-realismu u demokratů v podobě prezidenta Baracka Obamy a podobu jestřábího postoje „zaútočte na nás nebo spojence a je s vámi konec - a s žádným budováním demokracie u vás se pak už zdržovat nebudeme" u republikánů či Tea Party. Ale je pravda, že západní podpora demokracie pro demokracii samotnou je jakousi ­sekularizací (a častokrát zapomínáním na realitu dědičného hříchu) původně křesťanských misií či židovského projektu tikkun olam. Pokud není doprovázena prozíravostí a budováním institucionálních základů ústavního, svobodného režimu, může být hodně naivní.

Zpět do České republiky a k jejímu vývoji po roce 1989. Zachytil jsem v posledních letech velmi tvrdou kritiku, především u intelektuální elity, něčeho, čemu se říká neo­liberalismus. Nechtěl byste vystihnout tento pojem a případně i charakterizovat onu kritiku, její silnější i slabší stránky? Existuje vůbec nějaká kritika neoliberalismu „zprava"?

Pod pojmem „neoliberalismus" myslí ti jeho kritici, kteří tento termín používají, čistý klasický liberalismus, tedy omezený stát a svobodné tržní hospodářství neboli kapitalismus. Problém je však ten, že žádný „neo­liberalismus" (či klasický liberalismus, což je termín, který já preferuji) v Evropě (či ve světě) po roce 1989 nebyl. Naposledy byl v Evropě před první světovou válkou, tedy před 100 lety. To, co máme po pádu komunismu, není tržní liberalismus, nýbrž smíšená ekonomika se silnou rolí státu a populace navyklá na státní péči a pomoc - např. v podobě státních sociálních, zdravotnických a důchodových systémů. Ta očekávání západní populace jsou přitom výrazně etatistická. Po finanční krizi, jež udeřila na podzim 2008 a svým způsobem trvá dodnes, když se ukázalo, že obyvatelstvo Západu si žilo nad poměry (s trochou nadsázky: prvních 30 let života se stát o vás stará a platí vám školné, pak 30 let pracujete a platíte daně a pak dalších 20 let žijete ze státních důchodů, tedy z 80 let života 50 let čerpáte dávky a jen 30 let platíte daně...) a vlády začaly přijímat úsporná opatření, levicoví kritici těchto úsporných opatření a fiskální zodpovědnosti začali křičet: „To neoliberalismus, případně neo-liberálové chtějí zničit sociální stát!" Nikoli, oni „neo-liberálové" by se sociálním státem žádný problém neměli, ale skutečnou příčinou krize sociálního státu je demografická imploze Západu. Sociální stát je udržitelný tehdy, když jeden rodičovský pár má (v průměru) minimálně dvě děti. Pokud má 1,2 dítěte (ČR) nebo 1,4 dítěte (EU), pak je sociální stát pochopitelně neudržitelný (bez masové imigrace, která ale tento problém neřeší, neboť princip slučování rodin způsobí, že kromě imigrantů, jež pracují a platí daně, přijedou i jejich rodinní příslušníci, jež nepracují a daně neplatí). A co je příčinou demografického propadu Západu? Sekularizace. Lidé sekularizovaní mají v průměru méně dětí než lidé religiózní (a u těch religiózních, ať už jsou náboženství jakéhokoli, ti vlažně, liberálně věřící mají v průměru méně dětí než ti ortodoxně, hluboce věřící). Takže chce-li levice - sociálně-demokratická, socialistická, komunistická, anarchistická či i ta křesťansko-sociální - vinit něco z krize a „demontáže" sociálního státu, může za to nikoli onen bájný, mýtický „neoliberalismus", nýbrž sekularizace a neochota mnohých mít více dětí.

Sekularizace je proces, který je ze své podstaty asi ambivalentní. Nejsem si úplně jist, že za úbytkem počtu dětí stojí výhradně tento jev. Ale budiž. Jako ideologie je však označován tzv. sekularismus. Není reakcí na úpadek náboženství a jeho negativní projevy? Nebo ještě obecněji: Dá se ideologiím rozumět bez jejich „kontextu", tedy bez vědomí, na co reagují, proti čemu bojují? Jsou to ideje, které někdy šílí, abych parafrázoval Chestertona?

Sekularizace je proces, který historicky iniciovalo křesťanství - tím, že odbožštilo stát a společnost. Odbožštění státu a vládce provedli již staří Židé (ne-li Bůh samotný předáním Desatera na hoře Sinaj), ale křesťanství šlo ještě dál tím, že stanovilo hranici mezi tím, co patří Bohu a co císaři, oddělilo sféru světskou a sféru duchovní (které i u starých Židů byly v těsnější jednotě). Naopak, totalitarismy 20. století lze vůči křesťanství vnímat i jako pokusy o re-divinizaci státu, společnosti, vůdce atd. Sekularizace coby odbožštění státu, společnosti, národa, vladaře byl a je jev naprosto pozitivní, ale něco jiného je sekularizace v její druhé fázi, pokusu o odnáboženštění člověka a společnosti, tedy o ateizaci. Tomu by se asi mělo patřičněji říkat sekularismus než sekularizace, máte pravdu. Ideologie sekularismu, která chce nejen odluku státu od partikulárních náboženských konfesí a denominací, ale i vytlačení náboženství z veřejného prostoru, ze společnosti, vlastně usiluje o její de-religionizaci. A jako taková je tato ideologie dosti agresivní - požaduje např. zákaz náboženských symbolů na veřejném prostoru a jejich odstranění z něho, často i dětinsky směšně, byť fanaticky zároveň. Tedy sekularismus neusiluje o náboženskou svobodu, nýbrž o náboženskou nesvobodu: náboženská svoboda je svoboda každého náboženství ve veřejném prostoru, leč privilegování státní mocí žádného; snaha o odnáboženštění veřejného života je úsilím proti náboženské svobodě náboženských denominací všech a privilegováním víry jediné: té militantně ateistické. Možná onen vypjatý sekularismus kdysi byl reakcí na negativní projevy náboženství propojeného se státní mocí, ale nyní, kdy církve a náboženské obce nemají na Západě ve svých rukou moc státu a za posledních 70 let byly hlasem na obranu lidské svobody a důstojnosti proti totalitním státům, režimům a ideologiím, je sekularismus čistě iracionální nenávistí a fobií - religiofobií obecně a christofobií konkrétně.

Jste znám jako vášnivý obhájce svobody. V evropském prostředí ovšem tradičně konkuruje svobodě něco, co bych označil jako „jistota" či preference „pocitu zabezpečenosti". Svoboda je možná vnímána jako nebezpečí, vystavení se nebezpečí, určité vycházení do nejistoty? Vnímáte to také tak?

Ano, je to přesně tak. Opačnou stranou mince „svoboda" je „odpovědnost" a maximální možná svoboda je zároveň maximální možnou odpovědností za své jednání, své skutky, své volby, svůj život, osud, ale i osud vlastní rodiny. A to je pro mnohé lidi nepříjemné. Skutečně svobodymilovných bylo v lidských dějinách vždy málo a za úspěch či přežití svobody mohly častokrát nejen hrdinství hrdinů, krev mučedníků či prozíravost státníků, ale i náhoda a štěstí - anticky bychom to mohli nazvat bohyně Fortuna a křesťansky božská Providentia. Tj. úspěch a přežití svobody není něco předem daného, zajištěného, ale je to něco velice nesamozřejmého, vzácného. Jak říkával Ronald Reagan: „Svoboda je od porážky vzdálena vždy jen jednu generaci." Ano, svoboda je zajištěna dopředu vždy jen na jednu generaci - tu, která si ji zajistí a ochrání a udrží. Úkol opět a opět chránit svobodu je úkolem vždy pro každou novou a novou generaci. Úkolem věčným.

Text původně vyšel v časopise Kontexty 3/2012.