O Mojmíru Trávníčkovi

Vážený pane Trávníčku! ... Milý příteli! ... (Pavel Studnička)

 V titulu mé osobní vzpomínky jsou uvedena tradiční úvodní vzájemná oslovení z mnoha a mnoha dopisů, jež mají při vší své konvenčnosti i nekonvenční vypovídací hodnotu. K panu Trávníčkovi mě přivedl bližší zájem o poznání Jana Čepa. Prostřednictvím sběratele a literárního nadšence pana Ladislava Šebely z Plumlova jsem vstoupil pozvolna do společenství jeho přátel, pro které vydával dlouhá léta samizdatové svazečky textů především Jana Čepa. Pokládám to za jedno ze svých životních štěstí. Můj kontakt na dálku s ním byl sice pravidelný, ale až na jedinou výjimku, u které se zastavíme trochu podrobněji, pouze epistolární. Naše korespondence, která převážně oscilovala kolem literatury, by vydala na knihu. (...)

 Za Mojmírem Trávníčkem (Martin Stöhr)

Vracet se dnes k tomu, že spisovatel a editor Mojmír Trávníček (1931-2011) byl pokorným služebníkem autorů a literatury, zvláště křesťansky orientované, je zbytečné, zaznělo to mnohokrát. Nebyl jsem mu nikdy tak nablízku, abych o něm dokázal říct něco opravdu nečekaného, přesto pro mne byl osobou velmi důležitou. Když mladý člověk začne vážně literárně tvořit, potřebuje mimo jiné potkat i několik rozličných figur. Každá symbolicky poslouží něčím jiným a každá je důležitá. Potřebujete někoho, kdo vás přátelsky doprovodí, někoho, kdo vás zasvětí, ale i kohosi, kdo vás otcovsky uzná - rozumí se, že jen vzácně to může být skutečný otec. (...)

Na kole nedoporučuji... (Jan Zatloukal)

 „Janu Zatloukalovi se vzpomínkami na cesty za Čepem." Tak to stojí ve věnování, které mi Mojmír Trávníček napsal do své poslední knihy V letokruzích naboso a které vystihuje téma, které nás svedlo dohromady. Byl to právě spisovatel Jan Čep a jeho dílo, o které jsme se zajímali - on jako jeho nedostižný znalec, já zprvu jako student a badatel-začátečník. (...)

Skrytost patří k nejlepším darům života (František Rafaja)

Není lehké psát vzpomínku na člověka, kterého jsme měli rádi, se kterým nás pojilo dlouholeté přátelství a který nás teprve nedávno opustil. Jen nesnadno se smiřuji s tím, že se už nikdy nepozdravím s přítelem Mojmírem Trávníčkem ve dveřích jeho domu č. 516 v Novém Hrozenkově, že mně už nikdy nepřijde jeho dopis, text či knížka, kterými mě tak často obdaroval. Ještě stále se občas přistihnu při tom, jak v doručené poště v počítači hledám jeho jméno. (...)

Velký čtenář M. T. (Dalibor Malina)

Mojmíru Trávníčkovi se život otevřel naplno až po roce 1989. Osmapadesátiletý úředník pojišťoven a správce dětského domova mohl pseudonym Jan Rolek či různé šifry, kterými podepisoval své příspěvky v novinách a časopisech, konečně nahradit plným jménem. V roce 1993 ho pak v brněnské Rovnosti představil v medailonku nazvaném případně, trefně a nápaditě „Němě žasna aneb Písař M. T." Ludvík Kundera. Mezi kopci v zámečku v Kychové, v němž byl zřízen dětský domov, ale taky doma v Novém Hrozenkově přepsal Mojmír Trávníček v době nesvobody desetitisíce stran textů pro samizdaty křesťansky orientovaných autorů a přípravu jejich sebraných spisů, připravoval dnes už vzácné a vyhledávané novoročenky, vítal hosty, známé české spisovatele, ale i přátele, kamarády a studenty, kteří i v deformovaných dobách začali objevovat velikost autorů pohybujících se mimo utrápená ideologická schemata. (...)