Evropa a oslabování okcidentu

Evropa neprožila klidné léto roku 2011. Příjemné prázdniny neměli ani političtí představitelé největších evropských zemí. Nebylo to jen počasím, byť jsme si z jeho odvěké proměnlivosti v posledních letech dokázali vytvořit „závažný" politický problém. Francouzský prezident a španělský premiér přerušili svoji dovolenou kvůli situaci na finančních trzích, začátkem srpna tak musel učinit britský premiér David Cameron, když multietnické čtvrti Londýna a řady dalších britských měst zachvátily nepokoje, násilnosti a rabování nevídaného rozsahu.

O pár dnů dříve v Norsku, které patří k nejbohatším zemím na světě a v němž jsou výdobytky jednoho z evropských vynálezů, rozvinutého sociálního státu, snad nejviditelnější, odpálil 22. července Anders Breivik bombu v centru hlavního města Osla a poté odjel na blízký ostrov Utøya, kde chladnokrevně a systematicky postřílel desítky mladých lidí, v mnoha případech ještě dětí, které pokládal za příslušníky vládnoucí elity. Téměř osm desítek obětí zdůvodnil norský občan Breivik obsáhlou pamfletickou směsí sestávající z protiislámských politických postojů, z více či méně zmatených odkazů na křesťansko-židovské tradice a z obvyklé radikálně mytické argumentace po­užívané extremistickými skupinami. Pokud tím chtěl, jak vyšetřovatelům řekl, obrátit pozornost k některým problémům současné multikulturní a sjednocované Evropy, tak se mu to jistě na chvíli podařilo. Mediální komentáře si stačily všimnout, že norská společnost se jen s velkými obtížemi pokouší integrovat značné množství imigrantů (více než dvanáct procent, přičemž třeba v hlavním městě tvoří už skoro třicet procent obyvatel), že nejen ve skandinávských zemích vytrvale posilují radikálně pravicové strany a hnutí, že celá Evropa si dobře nedokáže poradit se začleněním starých a nových přistěhovalců, především těch, kteří se hlásí k islámu, a pomalu už ani sama se sebou. (…)