„Nižší daně by mohly být jednou z našich konkurenčních výhod v rámci EU“

Proč jste jako známý liberální ekonom přijal v září 2002 účast v týmu ministra financí Bohuslava Sobotky, který připravuje materiál o reformě veřejných financí?

Nabídku jsem přijal okamžitě. Kdybych účast odmítl, mohl by kdekdo říkat: "No jo, Kohout, ten rád kritizuje, ale když má něco udělat, nechce se mu." Kromě toho jména jiných účastníků týmu pro mě byla zárukou, že půjde o seriózní akci.

Do jaké míry jste se závěrečným textem spokojen? Psali jste ho s ohledem na politickou prosaditelnost?

Od začátku mi bylo jasné, že s výsledkem stoprocentně spokojen nebudu. Jedna věc jsou moje představy o optimálním fungování ekonomiky, druhá věc je vládní prohlášení. Jsem realista - za daných okolností je výsledné znění asi to nejlepší, čeho bylo možné dosáhnout. Obával jsem se jednostranného tlaku na zvyšování daní. Nakonec se ukázalo, že zvyšování daní (zejména DPH a spotřebních daní) prosazuje spíše Evropská unie než česká vláda.

Váš materiál by se dal shrnout zhruba do této věty: Stabilizovat veřejné rozpočty je nutné ze dvou třetin škrty ve státních výdajích, ve zbytku zvýšením daní. Je to velké zjednodušení?

Ten poměr možná přesně nesedí, ale v zásadě to tak je. V každém případě by těžiště mělo být na výdajové stránce. Většina ekonomů uznává, že s příjmovou stránkou rozpočtu nelze provádět žádná kouzla. Nelze jen tak jednoduše zvýšit daně - ideologie s tím nemá nic společného, jde o čistý pragmatismus. Čím vyšší jsou daňové sazby, tím větší je motivace k únikům, ať už legálním či nezákonným.

Váš tým poradců byl rozpuštěn a místo něho zasedá pracovní komise v čele s Vladimírem Špidlou, jeho poradci a koaličními politiky, která z větší části vaše závěry odmítá. Stálo to za to?

Náš tým byl začátkem února probuzen ze zimního spánku a pokračuje v činnosti. Ale i kdyby byl rozpuštěn a všechny naše návrhy smeteny pod stůl, alespoň bych měl pocit, že jsem udělal, co bylo v mých silách. Když už nic jiného, získal jsem přehled o daňových systémech a sazbách po celém světě. Což je překvapivě zajímavá problematika.

Proč?

Různé státy řeší různým způsobem otázku, jak zabezpečit své financování. Ne vždy přitom platí, že nejvyspělejší země mají nejlepší daňové systémy. Ztratil jsem například mnohé iluze o USA. Americký daňový systém je neskutečně složitý a neefektivní. Co horšího: složitost daňových zákonů rok od roku roste. Bez ohledu na to, zda v Senátu, v Kongresu a v Bílém domě vládnou republikáni nebo demokraté, lobbyisté mají vždycky navrch. Čím více lobbyistických skupin má vliv, tím jsou daňové zákony složitější. Neumím si v tomto kontextu představit, že Evropská unie jednoho dne zavede "federální" daně. Došel jsem k názoru, že český daňový systém není nakonec tak špatný. Prostor pro zlepšení nepochybně je, ale nikoli pro revoluční změny.

Ve vašem reformním materiálu konstatujete, že za schodky deficitů v posledních letech může dramatický nárůst sociálních výdajů. Kdy by restrikce měla být přijata, aby zadlužení neohrozilo ekonomickou rovnováhu?

Ještě během tohoto pololetí by měly být přijaty příslušné novely zákonů, aby rozpočet na rok 2004 mohl být úspornější. To je samozřejmě obtížné z politického hlediska. Zdá se, že i tak přirozená a zdánlivě snadná věc jako snížení státní podpory stavebního spoření může v parlamentu narazit. Přitom v tomto případě o tolik nejde - jen o to, aby stavební spoření bylo "pouze" výhodné namísto současného stavu, kdy je extrémně, nepřirozeně zvýhodněné. A to ještě nebyla řeč o skutečně sociálně citlivých výdajích. Například o nemocenských dávkách.

Nedávno do hry vstoupily odbory s vlastním "reformním" materiálem, v němž se praví, že hlavním problémem českých veřejných financí je výrazný pokles podílu, jímž se na HDP podílejí daně. Daňová kvóta podle nich od roku 1993 poklesla skoro o pět procentních bodů, což v přepočtu znamená snížení příjmů státu o 109 miliard. Navrhují proto nikoli reformu výdajů, ale příjmů, tedy zvyšování daní.

Přiznám se, že argumentaci některých českých odborů nechápu. Kdybych byl na místě odborářského ekonoma - což si mimochodem umím představit, mnohé odboráře jsem po pracovní stránce osobně poznal a vážím si jich - snažil bych se maximálně hájit zájmy zaměstnanců, které zastupuji. Prosazoval bych nízké daně z osobních příjmů, aby si pracující přinesli domů více peněz. Prosazoval bych nízké podnikové daně, aby se firmám dařilo a nemusely propouštět lidi. Takováto řešení mi alespoň navrhuje můj selský rozum. Mimochodem i Ronald Reagan začínal svoji politickou kariéru jako odborář.

V Sobotkově týmu pracovali i někteří zástupci odborů, například Martin Fassman, který je současně hlavním poradcem premiéra Špidly. Uznávají tito lidé ekonomické veličiny typu Lafferovy křivky popisující optimální míru zdanění?

Pan Fassman je známý zastánce vysokých daní. Dlouho jsem se ho snažil pochopit - marně. Vysoké daně jsou bezprostředně proti zájmům řadových zaměstnanců, ať už jsou členy odborů či nikoli.

Přečetl jsem desítky odborných studií, abych se ujistil, jestli netápu v bludech. Výsledek byl jednoznačný: vysoké daně = nižší čisté mzdy + vyšší nezaměstnanost + pomalejší ekonomický růst. Možná, že české odbory sledují nějaký vyšší cíl, který v důsledku svého omezeného intelektu nejsem schopen pochopit. Opravdu nevím.

Mohl byste se ještě vyjádřit k Lafferově křivce? Na jaké její dráze se nachází Česká republika?

Lafferova křivka popisuje závislost objemu vybraných daní na daňové sazbě. Když je daňová sazba nulová, objem vybraných daní je samozřejmě nulový. Když je daňová sazba 100 %, objem vybraných daní je rovněž nulový, protože se nikomu nevyplatí podnikat, pracovat, obchodovat a tak dále. Musí tedy nutně existovat optimální daňová sazba, která optimalizuje objem každé vybrané daně.

U českých daní z příjmu (fyzických i právnických osob) se prokázalo, že postupné snižování mezních sazeb nevedlo k poklesu objemu vybraných daní, ale k jeho růstu. Efekt klesající části Lafferovy křivky se tedy potvrdil, podobně jako v USA za Ronalda Reagana. Naopak například u daně z tabákových výrobků ještě lze objem vybraných daní zvýšit růstem sazeb.

Lidé ve Špidlově okolí vycházejí z předpokladu, že současné zadlužení státu je vzhledem k HDP stále poměrně nízké (28 procent) a je možné ho ještě zdvojnásobit.

Ano, můžeme zdvojnásobit zadlužení našeho státu a nemusíme kvůli tomu zkrachovat. Můžeme řešení ještě pár let odkládat. Ale až přijde čas, bude nutné škrtat v rozpočtu daleko drastičtěji, než nyní navrhuje náš materiál. Zemanovská představa, že zadlužení pomůže nastartovat ekonomický růst, selhala. Zemanův dluh nanejvýše zabránil stagnaci, neměl však dlouhodobě pozitivní účinky na hospodářský růst.

Kdo se bojí jít k zubaři s malým kazem, může si klidně počkat, až mu oteče celá čelist a bolestí nebude moci spát. To je celá podstata politické prosaditelnosti reformy veřejných financí.

Odboráři chtějí výrazně zvýšit daň z nemovitostí a vidí v tom možnost ročního zisku přes deset miliard. Vy jste znám tím, že byste tuto daň naopak rád zrušil. Co vás k tomu vede?

Existuje několik dobrých důvodů, proč zrušit daň z nemovitostí. Ve své současné podobě je málo výnosná, zato však velmi náročná na práci finančních úřadů. Mimochodem ministerstvo financí nemá k dispozici přesné propočty efektivity jednotlivých typů daní - zde je ještě hodně co dohánět. Kapacita finančních úřadů však nestačí na zpracování agendy spojené s DPH. Zde dochází k daňovým únikům, jejichž odhadovaná výše rozhodně přesahuje výnos daně z nemovitostí. Logické mi připadá soustředit síly na kvalitní výběr DPH.

Za druhé daň z nemovitostí je ve své podstatě nespravedlivá. Daňová spravedlnost je už od časů Adama Smithe definována tak, že každý poplatník platí proporcionálně podle výše svých příjmů. Lidé mnohem ochotněji platí takové daně, které jim intuitivně připadají z tohoto hlediska spravedlivé. Daň z nemovitostí proto patří podle všech dostupných průzkumů mezi nejvíce nenáviděné daně všude tam, kde je ekonomicky významná. Pokud ji vláda výrazněji zvýší, může ji to po stránce volebních preferencí přijít ještě mnohem dráže než snížení některých sociálních dávek.

Za třetí v roce 2007 dojde k přesunu stavebních prací do vyššího pásma DPH. Chce to po nás Evropská unie. Připadá mi nevhodné lidem tuto situaci ještě zhoršovat zvýšením daně z nemovitostí. Když se podíváte na domy ve městech a na venkově, je jasné, že z větší části potřebují hodně oprav a rekonstrukcí. Nikoli vyšší daně.

Který typ daňových sazeb byste doporučoval ještě snížit?

Daně z příjmu právnických a fyzických osob. Velmi se mi zamlouvá myšlenka tzv. rovné daně. Také nevím, proč jako stát máme dědickou daň, když přitom máme snad jen jednoho skutečně bohatého podnikatele. Nejprve bych nechal vzniknout vrstvu bohatých podnikatelů a za nějakých sto let jim můžeme napařit dědické daně - ale až bude co dědit, dříve ne.

Nízké daně by mohly být jednou z našich hlavních konkurenčních výhod v rámci EU. Konkurenceschopně nízké daně nám mohou přinést mnohem vyšší výnosy než vysoké sazby. Pochopili to Irové, pochopili to Holanďané. K mému velmi příjemnému překvapení to chápou i mnozí vyšší úředníci ministerstva financí.

Hlavní ekonom České spořitelny Pavel Kysilka charakterizoval poslední dva roky v České republice jako užívací náladu. Vycházel přitom z toho, jak lidé utrácí, jak se zvyšuje podíl spotřebitelských úvěrů (bohužel do spotřebního zboží, ne do nemovitostí). To samé se dá vztáhnout i na rozpočty státu, měst a obcí. Nevzniká tu zvláštní kultura zadlužování?

Spotřebitelské úvěry jsou běžnou součástí vyspělých ekonomik, jejich nárůst u nás v posledních letech mi připadá naprosto normální. Zatím nezpůsobují absolutně žádnou makroekonomickou nerovnováhu. Jsou tou poslední věcí, které bych se obával.

Objem hypotečních úvěrů se rovněž výrazně zvyšuje, lidé si mnohdy pořizují hypotéky nejen pro zabezpečení vlastního bydlení, ale i z důvodů spekulace na růst cen nemovitostí. Pokud bych měl charakterizovat poslední dvě léta, spíše bych hovořil o bublině cen nemovitostí. Češi jsou zklamáni nízkými či zápornými výnosy bankovních vkladů a akcií, takže se vrhli na realitní spekulace. Doposud nepoznali malé sladké tajemství: i trh nemovitostí občas prožívá krachy a pády. Ale toto poznání časem také přijde.

Pavel Kohout, ekonom, autor desítek článků a několika knih o investování a daních.