Nezaměstnanost: bajky politiků, realita faktů

Nezaměstnanost v České republice získala "evropské" vlastnosti. Nejen že její míra svými deseti procenty "konečně" dohnala (a momentálně i předehnala) unijní průměr, ale, jak se zdá, hodlá také na této úrovni vytrvat bez ohledu na to, v jaké fázi se zrovna ekonomika nachází. A právě relativní nehybnost počtu nezaměstnaných, provázená jejich vysokým počtem, je asi nejvýznamnějším definičním znakem evropského trhu práce. Přitom v České republice tomu tak vždycky nebylo. V první polovině 90. let, v období bezprecedentních hospodářských reforem, se nezaměstnanost stabilně pohybovala pod pěti procenty a ještě v roce 1997 jsme se mohli pochlubit 5,2 procenty, což je stále míra, kterou ekonomové většinou považují za "zdravou": vychází totiž převážně ze strukturálních změn, což dokumentuje, že ekonomika má schopnost přizpůsobovat se potřebám trhu.

Od roku 1998 však nezaměstnanost nezadržitelně stoupala a na přelomu tisíciletí se poprvé přehoupla přes psychologickou hranici půl milionu lidí bez práce. Růst byl zpočátku připisován hospodářské depresi, jejíž vrchol se odehrál mezi lety 1998-1999. Všichni si vzpomeneme na tehdejší sliby Zemanovy vlády, která tvrdila, že dostane ekonomiku na růstovou dráhu a pak dojde automaticky i ke zvýšení počtu pracovních míst. Kupodivu se tak nestalo, byť od roku 2000 opravdu k jistému oživení došlo. V lednu letošního roku se pak míra registrované nezaměstnanosti poprvé dostala přes další magické číslo - deset procent. Znepokojující přitom není jen toto vysoké číslo, ale i vnitřní struktura armády lidí žijících ze státních dávek. Vytrvale roste počet dlouhodobě nezaměstnaných. V loňském roce dosáhl podíl těch, kteří jsou bez práce dvanáct a více měsíců, 37 procent (tady máme ještě co "dohánět", protože v zemích EU se pohybuje kolem poloviny). Vše nasvědčuje tomu, že kořeny naší nezaměstnanosti nemají strukturální, ba ani cyklickou povahu, ale že je generována stále hlubšími deformacemi trhu práce.

Trocha teorie neškodí

V diskusích na toto téma jsou často zaměňovány příčiny a následky, každý sleduje svůj zájem, a tak je za ten správně institucionalizovaný trh práce pokaždé vydáváno něco jiného. Přitom se nijak neliší od trhů s jinými komoditami a není obtížné jej pochopit, jen se musíme alespoň na chvíli oprostit od jistého sentimentu daného prostou skutečností, že se zde neobchoduje s věcmi, ale se schopnostmi člověka.

Stejně jako každý trh, i trh práce má tendenci trvale oscilovat kolem rovnovážného stavu, tedy vyrovnávat nabídku (pracovní síla) a poptávku (zaměstnavatel). Nerovnováha, ať už jde o přebytek práce či její nedostatek, je řešena cenou, tedy změnou reálné mzdy. Je-li cena práce příliš vysoká, má zaměstnavatel tendenci nahrazovat práci kapitálem - technologií ve všech jejích podobách. V okamžiku, kdy cena práce klesne, proces se opakuje, ovšem s opačným znaménkem. Všichni si například dokážeme představit sami sebe v situaci majitele restaurace, jak zvažujeme koupi myčky na nádobí a porovnáváme její cenu a provozní náklady s náklady na mzdy dvou zaměstnanců, kteří by její výkon zastali.

To je základní mechanismus trhu práce. Trhu, který není deformován zásahy vlád, který vede k nejefektivnější alokaci zdrojů a který spravedlivě odměňuje jeho hráče. V této podobě ovšem neexistuje nikde na světě, protože do hry vždy vstoupí naše mravní city (řečeno s Adamem Smithem) a přikáží nám konat dobro, tedy otupovat někdy kruté hrany způsobené racionalitou trhů.

Soubory opatření

Na tom, že sice spravedlivá, ale mnohdy slepá neviditelná ruka pracovního trhu je dolaďována lidským smyslem pro altruismus, by nebylo nic špatného. Koneckonců člověk takový je - klubko egoismu a touhy konat dobro. Problém ovšem nastává, když se tohoto úkolu chopí politici, kteří hrají jednoduchou hru "hádej, kdo si koupí nejvíc volebních hlasů?".

Práce je asi opravdu tou nejvděčnější oblastí, kde politikové mohou projevit svou sounáležitost s voliči, samozřejmě na straně těch, kterých je řádově více. Tedy zaměstnanců. Vysvětlují to nikoliv honbou za jejich hlasy, ale už od dob Karla Marxe všeobecně sdíleným mýtem, že to jsou právě oni, kteří jsou ve vztahu zaměstnanec-zaměstnavatel tím slabším. V jejich jménu jsou navrhována "opatření". Jak uvidíme dále, kde si některá z nich popíšeme, jsou nádherně "bastiatovsky" vidět a málokterý politik může odolat. To, co už ale vidět na první pohled není, je, že všechna bez výjimky vedou dlouhodobě ke ztrátě pracovních příležitostí.

Naše vlády v posledních letech takových opatření realizovaly celou řadu:

1) Minimální mzda. Ta je často považována nejen za nástroj sociální (zabrání vykořisťování zaměstnanců), ale také jako nástroj přispívající ke zvýšení zaměstnanosti, protože motivuje člověka hledat si práci. To je ovšem absolutní nepochopení principů trhu. Jestli se ekonomové různých škol na něčem shodnou, pak na tom, že institut minimální mzdy zvyšuje s naprostou jistotou nezaměstnanost. Proč? Na jedné straně může minimální mzda přispět ke zvýšení nabídky práce. To je to, co je vidět. Ovšem na straně druhé, v důsledku vyšší ceny práce, dojde ke snížení poptávky po ní, ať už v důsledku nahrazení lidské práce kapitálem (teď už se vyplatí koupit myčku a propustit dvě nekvalifikované dělnice) nebo v důsledku snížení produkce, protože hodnota, kterou lidská práce vytvoří, bude teď nižší než cena práce.

2) Zákoník práce. V roce 2000 byl novelizován náš už i tak dostatečně rigidní pracovní kodex směrem k ještě vyšší míře ztuhlosti. Pod praporem zvýšení jistot pracujících byly například zaměstnavatelům zkomplikovány výpovědní důvody. Jak na to reagoval trh? Rozmohlo se zaměstnávání na dobu určitou. Okamžitě se rozneslo volání, aby další novela omezila i tuto možnost smluvní dobrovolnosti. Výsledkem budou nové formy, jak předpis obejít - zaměstnávat na černo, rychleji nahrazovat práci technologiemi nebo používat tzv. Švarc systém (tento způsob je naprosto legitimní, je ovšem důkazem, jak masivně je náš trh práce deformován, vyplatí-li se jej obcházet touto, z hlediska transakčních nákladů drahou metodou). Takto bychom mohli rozebírat prakticky každé ustanovení zákoníku práce.

3) Investiční pobídky. Ty se staly zhruba od roku 1998 novým, ale o to významnějším, až základním zaklínadlem vlád v "boji proti nezaměstnanosti". Dnes prakticky neexistuje větší obec, která by za desítky milionů nebudovala průmyslovou zónu s nadějí, že právě ona se stane tou vyvolenou, kterou si vybere státem dotovaný zahraniční investor, který "vytvoří" přesně spočitatelný počet pracovních míst. Není divu, že tento systém je miláčkem politiků, protože zásluha za každé takové místo jde viditelně za nimi. V nedávné debatě ve sněmovně na toto téma se ministr Škromach přímo dmul pýchou, když mohl říci, že "díky investičním pobídkám vzniklo 44 tisíc pracovních míst". Ovšem za jakou cenu, to už se nikomu vyčíslit nechce. Vytažené stamiliony z kapes daňových poplatníků by sečíst šly, ale tou podstatnější chybou jsou distorze trhu, které jsou jen velmi obtížně kvantifikovatelné. Je ale velmi pravděpodobné, že v konečném důsledku mají na zaměstnanost negativní vliv. Mám například v šuplíku několik dopisů šéfů firem stěžujících si na svého přímého konkurenta, který obdržel pobídky. Závěr je vždy stejný - propouštíme a uvažujeme o přesunutí výroby někam jinam. Kdo ale dokáže přímou souvislost?

4) Veřejně prospěšné práce. Jde o celou sadu různých opatření, všeobecně označovanou jako "tvorba pracovních míst" nebo "aktivní politika nezaměstnanosti". V poslední době tak slyšíme o návrhu připlácet firmám, pokud zaměstnají dalšího pracovníka, o příspěvcích na absolventy škol, povinnosti nezaměstnaných konat veřejné práce apod. Všechny tyto nápady trpí stále stejnou chybou. Zase jen sledují to, co "vidět je". Tedy že vzniklo pracovní místo. Nevidí, co se stalo na zbytku pracovního trhu - zda jiné místo nezaniklo. A můžeme si být jisti, že ano. Budou-li nezaměstnaní zadarmo zametat ulice, je přeci nad slunce jasnější, že tím pošlou na úřady práce ty, kteří to dosud dělali za peníze.

Mohli bychom v tomto výčtu opatření, která se dlouhodobě projeví zvýšením nezaměstnanosti, dále pokračovat. Nejenom že nám to ale neumožňuje rozsah článku, je to i zbytečné, protože jde o aplikaci stále stejného vzorce - důležitá je politicky viditelná akce, ne její důsledky.

Role odborů

Odbory v této hře obsadily zcela zvláštní roli. V posledních letech se pasují do role ochránců všech pracujících (nejen u nás). Jsou jednou ze třech noh tzv. tripartity, jednají s vládou o věcech (reforma veřejných financí), které naprosto překračují odborovou platformu.

Na straně druhé, v rovině konkrétních opatření na trhu práce, se chovají, jako kdyby v popisu své práce měly jen a pouze jednu skupinu lidí, a to tu, která shodou okolností ještě má zaměstnání. Jejich návrhy totiž s naprostou jistotou směřují proti těm, kteří jsou bez ní, resp. těm, kteří díky jejich nápadům brzy o práci přijdou. Jako perlu tohoto typu, vykreslující schizofrennost takového počínání, nelze nezmínit snahu regulovat otevírací dobu v obchodech. Že by toto opatření nemohlo znamenat nic jiného než úbytek pracovních míst, je snad jasné i jim, stejně jako že zlepšovat podmínky zaměstnanců v obchodech je nutno jinak než vykřikováním mediálně dobře prodejných hesel.

Z této dichotomie plyne zjevný závěr: totiž že ambicí organizace zvané odbory je hrát globální politickou hru, prostě dělat politiku, a že v podstatě rezignovaly na smysl své původní existence - být prostředníkem mezi konkrétními zaměstnanci a konkrétním zaměstnavatelem.

Není kouře bez ohně aneb není zaměstnanců bez zaměstnavatelů

V předchozím textu jsme se zabývali otázkou, jak politicky motivovaná regulace pracovního trhu zvyšuje počet lidí bez práce. Ovšem aby takový trh vůbec existoval, musí existovat obě jeho strany. Tedy ti, co práci poptávají, a ti, co práci nabízejí. Zaměstnavatelé. Ti zde nejsou tak říkajíc "od boha", i když mluví-li současný šéf odborů o nutnosti vyždímat z podnikatelů více peněz, aby bylo z čeho platit reformu financí a nemusel se přitom snižovat rozsah sociálního systému, má člověk pocit, že jde o nějakou skupinu otroků, kterým bylo sudbou doživotně přikázáno nereptat, podnikat a vydělávat na stále komfortnější živobytí lidí typu pana Štěcha.

Pravda je samozřejmě přesně opačná. Lidé podnikat mohou a nemusí. Když jsou parametry systému nastaveny dobře (tj. když vlády nedělají aktivní hospodářskou politiku), je těch, kteří to mají chuť zkusit, více, když špatně, rychle jich ubývá.

Že nejde o teoretické mudrování, ukazuje pohled na statistická data - za poslední 4 roky zmizelo z českého hospodářského světa 75 tisíc malých podniků s jedním až pěti zaměstnanci. To je celá jedna čtvrtina.

Asi stojí za to položit si otázku, proč ubývá motivace k podnikatelské činnosti, neboli jaká opatření v rámci hospodářské politiky vlády přispívají k takové situaci:

1) Jedním z nejpodstatnějších faktorů je bezesporu stále obtížnější vstup do podnikání. Stálo by za to srovnat požadavky na vydání živnostenského listu z počátku devadesátých let a dnes. I bez hluboké analýzy můžeme vyslovit závěr vycházející z každodenní zkušenosti - v současnosti je daleko obtížnější splnit požadovaná kritéria.

2) Dalším z významných úzkých hrdel je míra regulace podnikání. Norem, které musí každý naplnit, je tolik a jsou tak drahé, že pro mnoho začínajících živnostníků jsou nepřekonatelnou bariérou. Je sice kupříkladu hezké, že v každé restauraci teď budeme mít bezdotykové baterie a samostatné ledničky pro maso a ryby (mimo jiné), ale ty statisíce či spíše miliony na jejich pořízení každý majitel hospody nemá. To je pravda, kterou mnozí nechtějí brát v úvahu. Když jsem ji říkal v jakémsi televizním pořadu, odpověděl mi jeden z členů strany vládní koalice: "Hygienické předpisy se musí dodržovat." Ano, ale vždy musí jít o únosný kompromis mezi náklady a výnosy. Mimochodem prostředky, které jsou vynaloženy tímto způsobem, se už nikdy nemohou stát mzdovým fondem.

3) Daňový systém se stává nejen nepřehlednější, ale také stále nákladnější. Například nutit stále menší podnikatelské jednotky k platbě DPH nemůže přispět k jejich množení.

4) Deficitní financování vlády vytlačuje soukromé investice. To je učebnicová pravda, která bohužel funguje. Vládní zastánci ekonomie poptávky sice tvrdí, že tak stimulují ekonomiku (opět to, "co je vidět"), ale nechtějí vidět, jak reagují banky (volné zdroje proměňují za dluhopisy, místo aby pracovaly s úvěry podnikatelskému sektoru).

5) Překotně rychlé posilování koruny jednoznačně neprospívá především slabě kapitálově vybaveným malým podnikům. Zde je vliv vlády sice jen nepřímý, ale existuje (např. masivní emise dluhopisů vyvolávají poptávku po koruně).

Závěr

Jak vidíme, nezaměstnanost je komplexní problém související s celkovou politikou vlády. Proto jsou koncepce typu "politika zaměstnanosti vlády" naprostým nesmyslem a ve svém důsledku vedou k dalšímu růstu počtu lidí bez práce, protože obsahují jen další návody, jak deformovat trh práce, resp. jak ztížit podnikatelskou činnost.

Možná je pro některého čtenáře překvapením, že se tento text nezabýval v poslední době velmi oblíbenou kategorií, kterou mnozí ekonomové i politici považují za jednu z hlavních příčin rostoucí nezaměstnanosti - totiž systémem sociálních dávek. Domnívám se totiž, na rozdíl od nich (bez toho, abych si nebyl vědom jeho demotivační role), že jde o přeceňovaný faktor. Sociální dávky od dob, kdy byla nezaměstnanost poloviční, v relaci k průměrné mzdě nebo indexu cen nevzrostly, spíše naopak. Sociální síť tak motivaci (ne)hledat práci z hlediska komparace výnosů nijak nezměnila.

Jsem přesvědčen, že minimálně polovina lidí bez práce pracovat chce a netouží se v sociální síti houpat. Jenže práce není. A není z důvodů, které byly uvedeny výše, tedy kvůli stále rigidnějšímu trhu práce a stále se rozrůstajícím bariérám ohrožujícím křehkou květinu lidské iniciativy. Snížit nezaměstnanost na přirozenou výši lze proto jen celkovou změnou hospodářské politiky vlády. Její obrysy jsme zde naznačili. Stačí si dát před jednotlivá "opatření" opačné znaménko.

Martin Říman, poslanec PSP ČR za ODS, stínový ministr dopravy.