Nerozhodnost v Berlínské republice

Nerozhodnost v Berlínské republice

Zora Hesová

V minulých německých volbách se na poslední chvíli v den voleb rozhodlo 16 % voličů, tento rok to bylo neuvěřitelných 28 %. Zdá se ale, že nerozhodnost nepostihuje cíle volebních programů tolik jako jejich radikálnost a způsob, jakým dosáhnout cíle hlavního: hospodářské efektivity a růstu. Hlavním heslem volební kampaně byly reformy německého sociálního státu, který už funguje sto dvacet let. Velké posuny hlasů postihly hlavně velké strany (CDU a SPD) a jejich málo přesvědčivé reformní programy. Výsledky přitom svědčí jak o podpoře reforem, tak i o strachu z neoliberalismu a potrhují základní ambiguitu: jak reformovat a přitom úplně neopustit sociální stát?

Vláda koalice SPD-Zelení zanechá nejasné dědictví: odvážné reformy postižené polovičatostí. Kancléři Schröderovi trvalo dlouho, než je zahájil. V prvním volebním období 1998-2002 začal reformovat energetický systém, imigrační politiku a systém penzí. Zasloužil se o uznání, že Německo se potřebuje imigraci z demografických důvodů otevřít a mít po čtyřiceti letech konečně efektivní integrační politiku. Schröder zlomil velký odpor odborů, nechal klesnout penze o dvě procenta a utvořil rámec pro soukromé penzijní spoření. Nevládl ale sám. Po ztrátě většiny ve federálním shromáždění krátce po volbách v roce 1999 musela být přinejmenším polovina nejdůležitějších zákonů odsouhlasena i CDU/CSU. Jakási velká koalice tedy funguje už léta a výsledkem je protahování mnoha reformích kroků.

Vyloženě reformní náboj mělo až Schröderovo druhé volební období. V roce 2003 zveřejnil Agendu 2010, plán na širokou přeměnu sociálního státu. Součástí byla hlavně reforma bezedných fondů sociální podpory, tzv. Harz IV. Při všech krocích stál Schröder mezi pravicovou kritikou, která se netýkala podstaty, ale způsobu provedení reforem, a - nakonec osudnou - kritikou z řad vlastní strany, která odmítá zeslabení sociálního státu. Kancléř prošel nejhorší, „hrubou" reformní fází: začátkem, byť příliš pomalým, přesvědčováním občanů a odborů i kritikou ze všech stran. Slíbených výsledků ovšem nedosáhl. Německo má rekordní počet nezaměstnaných, státní deficit se blíží 4 % HDP, zadlužení roste a hospodářství stále stagnuje.

Je možné, že pozitivní výsledky se projeví se zpožděním. Určitých úspěchů Schröder dosáhl: odvody malých firem klesly a německý export dokonce zvýšil svůj podíl na světovém trhu. Právě proto ale budou muset být reformy dotaženy do konce, zvláště v oblasti soutěže, deregulace, nákladů na pracovní sílu a zdravotnictví. Nerozhodnost voličů přitom odráží bezradnost politiků. A ani jedna strana nemá jasnou představu o tom, jak zachránit penzijní reformu, která se nakonec podle představ neujala, jak snižovat daně a zároveň zabránit dalšímu prohlubování deficitu. Nejhorším možným výsledkem voleb je ten, který nastal: nerozhodnost a ještě slabší vláda.

První roky tzv. Berlínské republiky, kterou Schröder inauguroval tím, že se rok po volbách v roce 1999 přestěhoval do nového betonového paláce na Sprévě, tak asi budou ponejvíce spojovány s rozčarováním z obtížné, velmi drahé a nakonec neúspěšné transformace východního Německa a s otázkou: „Jak velká bude muset být sociální cena za prosperitu?" Gerhard Schröder se zapsal jako kancléř, který připravil podmínky pro další kroky, jež už pravděpodobně sám neučiní.