Neprávem opomíjený Viktor Někrasov

Sovětská válečná próza nepatří k žánrům, jež průměrný čtenář řadí k oblíbeným. Ani čtenář, kterého jsme si zvykli nazývat „poučeným", pokud nemusí, po této literatuře nesáhne. Postavím-li se na její obranu, jsem si jista, že mnoho sympatií, zejména u generace odchované povinnými školními návštěvami sovětských válečných filmů, nevzbudím. Přesto se o to pokusím. Na otázku, proč se snažím o rehabilitaci žánru, jenž se stal nástrojem ideologické propagandy, odpovím jednoduše: protože existuje Viktor Někrasov. Autor, s jehož jménem nemá český čtenář spojeny žádné asociace. Autor, který prošel stalingradským peklem a jako první bez patosu a heroizace ukázal, za jakou cenu bylo vykoupeno vítězství tolik oslavované Rudé armády. Za válečnou pravdu, novelu V stalingradských zákopech (1946, česky 1948, 1963), se stal Viktor Někrasov světově proslulým. Nejpozoruhodnější na této kauze však není množství světových jazyků, do nichž byla drsná zákopová próza přeložena, ale fakt, že dílo, ostře vybočující z tehdejší válečné prózy, chvalozpěvů na stranu a generalissima, našlo právě u toho, kterého neopěvovalo, ale opěvovat mělo, podporu. Přestože Svaz spisovatelů svolal ihned po opublikování novely (ještě pod názvem Stalingrad) v časopise Znamja dvě mimořádná zasedání, v nichž byla přijata „likvidační opatření", Stalin se novely zastal a k velkému překvapení všech navrhl, aby jí byla udělena cena nesoucí jeho jméno. Dodnes nikdo nechápe, co bylo příčinou tohoto gesta. V novele nebyly o Stalinovi víc než dva tři řádky. Po diktátorově smrti čekaly Stalingradské zákopy i jejich autora nové peripetie. Podle momentální společensko-politické situace byl Někrasov střídavě obviňován ze stalinismu (to když po Chruščovově kritice kultu osobnosti a přejmenování Stalingradu na Volgograd novelu nepřejmenoval) nebo z malé míry ideologičnosti (to když odmítl do Zákopů dopsat pasáže o Stalinově „válečném géniu"). Když k tomu dodám, že se aktivně účastnil protestních akcí ruského a ukrajinského disentu, psal o ruském antisemitismu a chodil každý rok položit květiny na Babí Jar, nikoho neudiví, že se stejně jako mnozí jemu podobní ocitl za hranicemi své vlasti. Nemusím snad ani dodávat, že bez možnosti návratu. V Paříži se pak jako zástupce šéfredaktora časopisu Kontinent stal jednou z opor ruské emigrantské kultury období brežněvovské stagnace. Pro české čtenáře však zůstal Viktor Někrasov, jenž kvůli svému problematickému postavení nebyl do češtiny od šedesátých let překládán, prakticky neznámý. Protože je málo pravděpodobné, že by se v období preference neruských literatur k českému čtenáři vrátil, vznikla tato stať. Bylo by, domnívám se, nespravedlivé, aby zůstal opomenut autor, jenž svojí zákopovou prózou sehrál v ruské literatuře podobnou roli jako Alexandr Solženicyn Souostrovím Gulag - pravdivě, a tudíž šokujícím způsobem popsal to, co jiní dosud nepopsali. (...)