Neonacistická lež KSČM

Ve třetím říjnovém týdnu proběhla v Poslanecké sněmovně rozprava k návrhu skupiny poslanců kolem Josefa Janečka (KDU-ČSL) prohlásit 27. červen, výroční den popravy Milady Horákové, za Den obětí komunismu. Zklamal se každý, kdo možná naivně očekával, že poslanci KSČM opustí jednací sál. Komunisté naopak hlasitě vstoupili do debaty s protinávrhem nazvat tento den Dnem obětí studené války.

Trojnásobný nesmysl, dalo by se říci. Za prvé je nesporné, že vražednou mašinérii komunismu uvedl do chodu Lenin a k dokonalosti dotáhl Stalin dávno před druhou světovou, natož studenou válkou. Za druhé studenou válku vyvolal nenasytný sovětský komunismus, když využil světového konfliktu k maximálnímu rozšíření svého životního prostoru a k zotročení všech, kteří do něj byli za­hrnuti. Konečně za třetí justiční vraždy osobností nekomunistické elity byly zřetelně vnitropolitickou akcí KSČ a neměly na druhé straně železné opony žádný podnět ani obdobu. V USA nebyla dokonce ani zakázána komunistická strana, pouze se její členové museli pravidelně hlásit u McCarthyho Vý-boru pro neamerickou činnost jako agenti nepřátelské mocnosti. Případ Rosenbergových, s oblibou používaný poslancem Rans­dorfem, byl případem atomových špiónů. To jsou ovšem jen holá fakta a vůči jejich řeči dokáží být komunisté dokonale imunní. Mluvme s nimi tedy řečí symbolů a porov­nání.

Neonacisté konfrontovaní se zločiny nacismu reagují obvykle třemi způsoby: buď „osvětimskou lží", tj. popíráním existence plynových komor, nebo poukazem na válku, do níž mělo árijce zavléci rozkladné působení světového židovstva počínaje Protokoly siónských mudrců (podvrh z roku 1905) přes versailleské ponížení z roku 1919 až po vývoz revoluce Kominternou, či jednoduchým tvrzením, že oni přece ve 40. letech nežili a osobně za nic nezodpovídají.

Komunisté mají obrovskou výhodu v lepším image - neprohráli horkou válku a na rozdíl od nacistů svět neobletěly filmové týdeníky s čerstvou hrůzou osvobozených koncentračních táborů. Po desetiletí zarůstající pozůstatky bolševických táborů smrti a vybělené kosti v tajze dnes postrádají srovnatelný emotivní náboj, pokud vůbec veřejnost zajímají.

Eufemistické hodnocení komunismu má rovněž mohutnou teoretickou podporu levicových intelektuálů, kteří nám obvykle vnucují, že komunismus byl lepší než nacismus proto, že likvidoval skupiny obyvatel na základě připsaného společenského statutu, tj. příslušnosti ke třídě, nikoli vrozeného (nezměnitelného) statutu - příslušnosti k rase. Argumentace možná působivá, avšak zásadně mylná a zavádějící. Příslušnost k třídám, které měla „diktatura proletariátu" vyhladit, určovalo především dědictví půdy či jiného majetku nebo dědictví titulů. Rozhodoval třídní původ, narození ve „správné" či „nesprávné" rodině, lhostejno zda se dotyčný svého dědictví ujal, zřekl nebo byl o ně státem připraven. V naší zemi v 50. letech také hrál roli jazýčku na vahách mezi životem a smrtí. Dělnický původ často stačil ke změně rozsudku smrti na doživotí (případ Oty Rambouska) - a nakonec mnozí máme v živé paměti povinnou kolonku „třídní původ" u osobních údajů ještě v 80. letech.

Dnešní komunisté zkrátka mají mnohem snazší život než neonacisté, ale zločiny svých předchůdců zametají pod koberec naprosto stejným způsobem - buď je umenšují a shazují jako „přehmaty", nebo je svádějí na studenou válku, případně s vážnou tváří a nechápavým výrazem vyprávějí, jak byli v 50. letech dětmi nebo nebyli vůbec na světě.

Nechme tedy na faktech založenou argumentaci hodinám dějepisu a všem, kdo usilují o poctivou reflexi moderní historie, a komunistům říkejme stručně do očí: „Soudruzi, to je neonacistická lež!"