Nelituji ani jedné hodiny, i když se všechno nevyhrává…

Sviňáci, teď vám ukážeme, co jsme se od Němců naučili...

Před pár týdny mi při putování Pálavskými vrchy přišla textová zpráva ve znění: „Spravedlnost v kauze AG převzala instance nejvyšší." Nevzpomněl jsem si, kdože se pod tímto monogramem ukrývá (ukrýval). Až večer při zprávách jsem uslyšel jméno Alois Grebeníček. A v tu chvíli jsem si vzpomněl na tebe. Pokud vím, tak jsi byl v bolševickém Československu jedním z prvních kněží zbavených svobody. A taky vím, že jsi strávil nějaký čas v pověstné Grebeníčkově uherskohradišťské věznici. Jak vzpomínáš na své první setkání s ním?

První, co jsem od něho slyšel, byla slova: „Sviňáci, teď vám ukážeme, co jsme se od Němců naučili..." Na to nezapomenu, ta věta mě pronásleduje dodnes. Ne kvůli obsahu, ale kvůli tomu, že byla vyřčena v mém mateřském jazyce, ne v jazyce okupanta cizí národnosti. Nás ovšem nějaký takovýhle chudák nerozpláče.

Grebeníček nakonec ale nebyl z těch nejhorších. I u něj se ještě asi pořád ozývalo něco z katolické výchovy. Když nás každý den vodili na výslechy, on se v jedné slabé chvíli omlouval a říkal: „Přece jenom vidíš, že na tebe máme lehčí metr." Ovšem, jak se píše: „Běda člověku, který v sobě snová touhu škodit druhým."

Měli jsme tenkrát jednu výhodu - věznitelé ještě neuměli být tak krutí, jak by chtěli, teprve postupem času přitvrzovali, v roce 1949 a dál. Ze začátku dokonce ještě ani nebyly v lapáku zavedené žádné normy na práci.

Co si myslíš o fakticky nezapočatém soudním líčení s Grebeníčkem?

Byla to komedie, komedie od začátku až do konce. Je to dokonalý obrázek soudnictví v celé republice. A proč to tak je? Protože je justice stále ještě v komunistických rukou.

Jaká cesta vede k nápravě?

Generační. Já nedoufám, že za dvě generace se to podaří. To prostě nejde, protože vyhnil kořen. To máš jako se zdevastovanými lesy - osmdesát let to bude trvat, než se zvednou, protože jsou vyhnilé, vyhořelé kořeny. Podobně to je s naší společností. Masaryk říkal, že jestli do naší vlasti přijde komunismus, tak je to, jako by se všechny kloaky s hnojem naráz vylily do ulic. A přesně tak se to stalo.

Od kolébky do kriminálu

Zpátky k tvému životnímu osudu, který si nezadá s lecjakým napínavým románem. Vím, že jsi ze Slezska, ostatně přízvuk a jadrnější mluva to prozrazují dodnes...

Narodil jsem se v roce 1922 v Albrechtičkách. Byl jsem sedmé, nejmladší dítě, u stolu nás tedy bylo devět. Do školy jsem chodil v Příboře, v Ostravě-Přívoze a v Moravské Ostravě. Poslední tři léta války jsem prožil ve Vidnavě, kde byl kněžský seminář pro zabranou část olomoucké arcidiecéze. Na kněze jsem byl vysvěcen dva roky po válce - v roce 1947.

Jak vzpomínáš na dobu poválečnou, tedy na léta tzv. omezené demokracie 1945-1948?

Věděli jsme, že je veřejný život pod kontrolou bolševiků. Měl jsem kolem sebe partu kluků, vychovaných na Katolické akci na obranu papeže Pia XII. Už tenkrát jsme se zacvičili na týmovou akci. V posledním ročníku v Olomouci jsem řídil skupinu, s níž jsme vydávali a roznášeli takové velké pamflety na bolševiky („Komunisté - ráj na zemi", „Ať žije cirkus" apod.), které je děsně dráždily. Akademičky je lepily všude, i rektorovi na okna. Kam jsme se nachomýtli, tam byly protibolševické tiskoviny.

Zažili jste už tehdy nějaká zastrašování?

No to je jasná věc, my jsme si z toho ale nic nedělali. My jsme ani jeden jejich plakát nenechali viset. U nás v rodišti byl jediný komunista, a to byl zloděj.

Přišel jsi do kontaktu s vyháněnými sudetskými Němci?

Pravdaže, celou válku jsem totiž varhaničil v německých dědinách - Sedlnice, Butovice a další. Muži byli na vojně, a tak jsem ty dědiny objížděl na kole a hrál. To mě živilo na studiích na ostravském gymnáziu. Měl jsem pořád propustku, protože německé úřednice, co je vydávaly, také stávaly u varhan. Takže i když byly uzavřené hranice, já jsem pašoval, co kdo potřeboval.

Jde vyhnání nějak odčinit?

To se nedá vyrovnat. Na opuštěné a znovu dosídlené krajině leží prokletí. Když jdeš těmi dědinami, tak to cítíš - jdeš těžko, jako kdyby ti někdo přilepil podešve. Je to totiž nesmířené prostředí a jenom morálním způsobem můžeš prokletí vyrovnat.

Čím jsi bolševikům vadil - jinými slovy, za co tě zavřeli do „lapáku", jak s oblibou říkáš?

Hned po vysvěcení jsem nastoupil jako kaplan do Vizovic, kde jsem okamžitě začal pracovat s mládeží. A to byl také hlavní důvod mého uvěznění - abych nemařil socialistickou výchovu. Ve všední den jsem měl u oltáře 30 ministrantů. První proces se mnou proběhl už v dubnu 1948. To mě ještě soudil (ale neodsoudil) národní výbor. Předseda strany tenkrát vylezl, že se musí udělat konec s nekázní mládeže. „Já vyjdu z nádraží," povídá, „a myslím, že Vizovice hoří." A já mu na to: „Oni jdou z fary, tam bylo kino." Vždycky ve středu jsme totiž měli schůzku, kam chodilo 120 dětí. Mj. jsme promítali filmy, ke kterým se v té polobolševické době už nemohly dostat. Místopředseda ten trapas skončil a říkal: „Chlapi, není vám hanba? Tak tady máme někoho, kdo nám chce pomoct v umravňování těch mladých a vy na něj takovýmhle způsobem?" Já jsem jim říkal: „To nejsou moje děti, to jsou vaše děti. A naučit Vizovjany kázni, tak si lehnu a do smrti nic nedělám, protože to je práce pro tři generace." No a oni se rozesmáli a jeden jako druhý, i předseda, mi podávali ruku a přáli mi hodně elánu, abych to stihl dřív než za ty tři generace.

Ovšem na podzim se to zostřilo. Pokračovali jsme ve velkých letákových protibolševických akcích. Měl jsem na vybranou - buď utéct za hranice (ta možnost byla), nebo jít sedět. Někteří kluci už seděli, tak jsem si říkal, že by to vypadalo děsně blbě, kdybych utekl. Přišli si pro mě 26. září. Pozatýkali nás hodně - v jedné partě nás bylo souzeno osmačtyřicet - dva kněží, dva učitelé a dále většina studentů, kluci, kteří teprve začínali svůj život. Postavili mě do čela protistátní skupiny a odsoudili na deset let. Měli jsme štěstí, že nás soudili tak brzo, protože ještě neexistoval nový zákon na ochranu lidově demokratického zřízení - proslulý 231/1948 -, ale soudili nás ještě podle starého zákona na ochranu republiky z roku 1922, takže jsme dostali poloviční sazby oproti těm, kteří šli po nás.

Když mě vyslýchali, nemohli ze mě nic dostat, proto využili jako záminku mou maminku, které namluvili, že mě za všechny ty zločiny pověsí. Měla mi přivézt do vězení kufr s prádlem. Povolili mi s ní jedno setkání - potom prohlásili, že mně přinesla do vězení protistátní letáky a že ji zatkli taky. Nezlomilo mě to, navíc to nebyla pravda.

V lapáku

Z fary tě odvezli do věznice do Gottwaldova a vzápětí do Uherského Hradiště. O tamní vazební věznici jsme už mluvili, ale jak to bylo dál?

V Hradišti jsem se dlouho nezdržel, putoval jsem dolovat hnědé uhlí a vzápětí do Plzně na Bory. Dnešníma očima viděno to byla doba velmi zvláštní. I v kriminále se ještě tenkrát v neděli chodilo do kostela, což končilo v devětačtyřicátém. Na Borech byla kaple, v ní 600 míst na sezení, tak si asi dovedeš představit, jaký to byl mužský sbor, když jsme začali „Ejhle, oltář". Kdo šel ke zpovědi, tak v sobotu nemusel do práce. Rok a půl jsem dokonce mohl mít u sebe breviář. Dokonce ke mně pustili i zvláštního posla od svatého otce Pia XII., který mi poslal velký dřevěný růženec. Byly to takové divné poměry. Pak se ovšem zostřovaly. Nám kněžím dávali spe­ciální úkoly, jako např. likvidovat kapli na Borech (na Mírově zapálili vězeňský kostel sami bachaři).

Své sis prožil taky na samotkách, pokud vím...

Byly to takové záludné tresty, na samotkách. Tam člověk poznal, co to dělá, mít skautskou předvýchovu. Mám skoro čtyři roky samotek - byla to jedinečná možnost cvičit umění koncentrace, přenášení a zachycování myšlenek.

A potom?

Mírov. Zachránil mě krajíc chleba. Jednu dobu byla bída a my jsme měli 18 dkg chleba a džbánek vody na den. Našemu doktorovi jsem dal půl bochníku chleba a on, když mě viděl v transportu do Jáchymova, tak říkal: „Tam nemůžeš jít, tam tě nepustím." Já povídám: „Už jsem blbý ze samotek." On na to: „Vymysli si nějakou nemoc." Já povídám: „Ne, pusť mě ven." On na to, že mně tedy aspoň zařídí transport jinam. Tak jsem jel potom transportem na Mírov, a to bylo zase štěstí, protože medikovi z Vyškova, který nastoupil do Jáchymova za mě, to urvalo za měsíc hlavu. Byl to úděl, který byl nachystán pro mě.

Mírov - to byla pro mě poloviční svoboda po všech těch samotkách. Po Mírově jsem vystřídal spoustu věznic - Mladou Boleslav, Valdice u Jičína, Kartouzy a řadu dalších.

Lapák pro tebe byl školou života, ostatně potkával ses tam s vybranou společností, ke které bys jako venkovský farář kdesi ze Slezska asi neměl přístup. Na koho ze „spolumuklů" vzpomínáš?

Měl jsem rozstudované tři obory, než mě zavřeli, jedním z nich bylo mezinárodní právo. Na Borech seděl Krejčí, předseda protektorátní vlády, jeden z profesorů mezinárodního práva, a tak jsem prosil Pána Boha, ať mě s ním dá do holportu. Ať mně někdo řekne, že existuje náhoda - ze tří tisíc muklů, kteří tam byli, jsem se dostal na světnici právě s Krejčím. Když jsme se setkali, byla z něj troska, podobně jako z ostatních tzv. retribučních vězňů. To byli starci, kteří měli rozbrázděnou tvář, byli úplně vyřízení s nervičkama, se vším. Pořád brečeli, to víš, nesnášeli to dobře, před tím dělali pány, i ti naši generálové byli někdy smutní.

Povídám Krejčímu: „Nechej brečení, budeš přednášet. Za měsíc to stejně prdne, tak teď je potřeba se připravovat." Tak jsme si sedli ještě s Jakubem Zemkem, převorem dominikánů, a poslouchali jsme hodiny a hodiny. Intelektuální zápřah ho neskutečně změnil (protože všechno z abstraktního světa se rýsuje i ve fyziognomii). Když se za měsíc díval do džbánku, zrcadlo jsme neměli, říkal: „Dušinko, já se nepoznávám." To byl naráz mladík, sám elán. Říkali jsme mu: „Člověče, připravuj se na to, půjdeš přednášet na Karlovu univerzitu."

Skutečně jste věřili, že komunismus padne?

Z téhle naděje jsme žili.

Kdy tě tahle víra opustila?

Až po osmašedesátém, to už jsem nevěřil, že je možné, aby se to zvrátilo. Naopak. Rozdal jsem knihovnu, už jsem počítal, že zůstanu v civilu.

Zpátky k zajímavým lidem, s nimiž jsi seděl...

Na Borech na světnici nás bylo devět, já jsem byl u okna (pod tím oknem popravili Píku), vedle mě byl generál Janoušek, generál Mrázek, potom Pelich, Přikryl, prostě skoro kompletní generální štáb. Dál generál Touissant, který za Němce vyřizoval kapitulaci Prahy a předtím i Říma.

Jednu dobu jsme stávkovali, protože jsme nechtěli být s vrahy. Ale to také byla škola - když je můj obor pedagogika a psychologie, tak jsem nemohl mít na světnici lepší skladbu - byl jsem jak se špičkami národa, tak s druhými, jako bylo např. náčelnictvo Vyšehradských jezdců či Mstitelů Vyšehradských jezdců.

V lapáku jsi měl tolik příležitostí posloužit druhým spoluvězňům, vzdělávat se od vědeckých či vojenských špiček. Pán Bůh dával množství velkých darů, ale vybíral si za ně školné - to, že nám rozbili zadek nebo hubu nebo že jsi nedostal najíst. To všechno byl plat za to, co nám dával. Vždyť já jsem v 26 letech seděl se členy generálního štábu, s bývalými ministry, s Píkou...

Jak to bylo s Heliodorem Píkou?

Potkal jsem se s ním na Borech. Byl jsem tam nejmladší, proto jsem chodil přes dvoje mříže a tři bachaře pro jídlo. To už byl průduch, že člověk nemusel být pořád na cele. Nosil jsem jídlo všem na světnici i generálu Píkovi, který byl vedle. Když byla dobrá služba, tak mě s ním nechali povídat třeba hodinu. Měl dvaapadesát, já polovinu jeho let, byli jsme jako otec a syn.

Byl už odsouzen, čekal jenom na milost, kterou ale nedostal. Poslední den, 20. června, jsem mu o šesti hodinách večer nesl čtyři brambůrky ve fraku a trošku podmáslí. To byla poslední večeře od vítězné strany. Večer jsem mu dával poslední požehnání.

Byli tak podělaní, že se ho báli i převážet. 21. června 1949 byl před 6. hodinou ranní potupně zbaven života v koutě dvora, kde se vysypávala špína a smetí - pod oknem, za kterým jsme spali. U popravy měl ještě kaplana P. Doležela z Plzně, který potom odešel za hranice.

Jak zpětně hodnotíš deset let kriminálu?

Já jsem si z celého komunismu i z bachařů dělal prdel, to nejde říct slušně. Jinak bych totiž nevydržel. Kluci, kteří to brali vážně nebo kteří naříkali, když je mlátili, tak se nervově zhroutili.

Každý má vědět, co nemusí mít a co vy­drží. Věděl jsem, že při výprasku bejčákem vydržím sedm ran a pak upadnu do bezvědomí. Málokdo vydržel víc, jen doktor Hruška z Plzně (nyní provozuje známou meditační zahradu) říkal, že jednou vydržel i osm ran. Nejhorší bylo, když tě začali mlátit do čerstvých ran - to ať je člověk statečný jak chce, nevydrží. Ale to bezvědomí byla na jednu stranu záchrana, protože kdyby tě mlátili dál, tak tě mohli ubít. Takhles' nežil, tak tě kopli pod pryčnu a šli pryč.

Hlavní rozdíl byl ale v tom, jestli člověk bral lapák jako trest nebo jako školu. Já vždycky říkal: „Kluci, když to budeme brát jako školu, máme strop, který můžeme pořád zvedat." To byla řada tisíců hodin, kdy nám Pán Bůh dával znalosti a zkušenosti moudrých kmetů.

Měl jsem velkou výhodu, totiž že jsem seděl hned od začátku, takže jsem viděl celý vývoj, to mi nikdo nevezme. Je to přednost být první! Nelituji ani jedné hodiny, i když se všechno nevyhrává.

Na bolševické „svobodě"

Tak šel čas a ty ses z lapáku dostal na svobodu. Vrátil ses ale do úplně jiné země, než ze které tě před 10 lety vytrhli. Na vesnicích už nehospodařili svobodní a hrdí sedláci, ale jejich karikatury v podobě družstevníků. V čele diecézí nestáli stateční a věrohodní biskupové, ale kolaborující kapitulní vikáři. Elita národa pracovala v dolech, ocelárnách a na stavbách, zatímco tón společnosti určovala skutečná lidská spodina. Jak jsi vnímal dobu, co jsi tehdy mohl dělat a co jsi skutečně dělal?

Vrátil jsem se do rodiště, ale po návratu jsem byl značně zklamán. Za těch 10 roků se proměnilo myšlení, lidé byli pokřivení, jak říkáš, zatímco jsme si my dělali iluze. Jenom ten způsob, jak jsme dokázali být zbožní anebo jak jsme v lapáku uvažovali, ten byl úplně jiný, člověče, to byl život v boží přítomnosti.

Po návratu domů jsem samozřejmě nedostal státní souhlas k výkonu kněžské služby, tak jsem až do roku 1967 pracoval u rybníků.

Návrat do společnosti byl těžký - když jsem přišel domů, tak po krátkém čase (na Mikuláše) bývalý spirituál olomouckého semináře Antonín Šuránek a lidé kolem něj pořádali u plného stolu setkání, na které mě pozvali. Přišel jsem ze samotek, z Kartouz, a pořád jsem ještě viděl ty hladné oči. Tak jsem to odmítl, říkal jsem: „Ještě vidím přes mříže ty hladné, a já si mám sednout k vám k plnému stolu?"

Všichni měli strach mě přijmout, i příbuzní. Samozřejmě že jsem byl pořád pod dozorem, nasadili na mě „vlasteneckého" děkana z Klimkovic, v estébácké hierarchii byl důvěrníkem. Kontroloval mě pod naivními záminkami - chodil si pro bílé ryby, že je má rád. Duch svatý mu musel vnukat, že přišel vždycky, když jsem doma sloužil mši svatou. Naši všichni klečeli, maminka vždycky povídala: „Estébáček ide, protáhni to trochu, ať si taky klekne, je to asi jedinkrát, kdy klečí."

Nedávno jsme si připomněli 35. výročí ukončení pokusu o reformu socialismu. Málo se mluví o tom, že soudruzi z politbyra s Dubčekem v čele nechtěli nastolit demokracii a žít ve svobodné společnosti. Myslíš si, že jejich pokus měl naději na úspěch?

Neměl. Byl to podvod, který probíhal po­dle partajních intencí. V době pražského jara jsem dostal státní souhlas - 20 měsíců jsem pobyl na faře ve Fulneku, 3 roky ve Velké Bystřici, pak mě za trest hodili na Břidličnou. Po krátkém čase mi zase kvůli mému vlivu na mládež sebrali souhlas a já šel do civilního zaměstnání. S přestávkami jsem tak byl patnáct let ve výrobě. Po roce 1989 jsem se vrátil do Velké Bystřice, kde působím dodnes, ale to předbíhám.

Jak v době normalizace žil obyčejný farář?

Když byl solidní a byl ostrouš, tak byl s námi. Když to byl bačkora, který chtěl vyjít, kolaboroval a vstoupil do Pacem in terris. Tihle „pacisté" tvrdili, že oni zachraňují církev a my že jsme zbaběle utekli a že ležíme tamhle v lapáku nebo ve výrobě.

Přišel rok 1977 a s ním Charta 77, v níž se sešli bývalí vězni s někdejšími vězniteli, katoličtí kněží s marxistickými teoretiky. Byl jsi v tomto hnutí nějakým způsobem zapojen?

Nebyl. Charta je podvodná organizace, kde komunisté, kteří se chtěli udržet, hledali způsob, jak v budoucnu politicky přežít. Připravovali to už několik let. Nevěřím jedinému z nich, i když i mezi nimi byli čestní lidé, stejně jako v „Pacem" byli někteří čestní.

Byl jsi v kontaktu s pražským arcibiskupem kardinálem Tomáškem, tvým vzdáleným příbuzným?

Často jsem za ním chodíval, zprostředkovával jsem mu zprávy takříkajíc z terénu. Mluvívali jsme spolu hodiny. Dlouho měl tendenci za každou cenu zachraňovat, proto věřím, že to mohl podepsat.

Jednou jsem za ním byl, když šlo o obsazování uprázdněných biskupských stolců. On neprohlédl nic, strana už málem prosadila to, co se jí nepodařilo za dvacet let před osma­šedesátým. Na uprázdněné biskupské stolce chtěli jmenovat všechny ty kapitulní vikáře - kolaboranty. Když jsme se to dozvěděli, tak jsem na něj vlítl a povídám: „Jestli se tohle Vatikán odváží udělat, ať počítá s tím, že my korporativně odejdeme do té nejhorší sekty." Ještě jsem za ním poštval další, a pak to na poslední chvíli zarazili. Jeho vztah k „pacistům" byl takový milý, on neurazil.

Co změna v roce 1989?

Všecko se stalo špatně. Nebyla to revoluce, ale předání moci - to řekl minulý týden v rozhlase Pithart. My jsme to tvrdili hned zkraje. Byl to podvod, velký podvod.

O kolaboraci

Nedávno vydalo ministerstvo vnitra „ofi­ciál­ní" seznam agentů Státní bezpečnosti. Uvítal jsi to jako pozdní snahu o reflexi nejnovějších dějin vlastního státu?

Neuvítal. Je to zase jenom jako. Vždyť co jsme se dozvěděli, co bychom nevěděli předtím? Navíc to samozřejmě není úplné, protože hned zkraje roku 1990 byla zlikvidována třetina protokolů.

Na seznamu je i řada katolických kněží. Co říkáš na reakci České biskupské konference? A co události na prvním plenárním zasedání sněmu katolické církve v červenci na Velehradě, kde se laická komora snažila protlačit do poselství věty odsuzující kolaboraci a kolaboranty, zatímco biskupská komora tento návrh rázně smetla ze stolu?

Každý pátý kněz spolupracoval. Kvůli tomu je dodnes rozpor. Když kdekdo mluví o nutnosti odpustit našim vrahounům a mučitelům, tak říkám: „Neupravuj Písmo svaté. Jak my můžeme milovat tyhlety vrahouny, když Pán Ježíš na kříži jednoho vezme a druhého kopne do zadku?"

Pacem in terris je zločinecká organizace. Pacisté se pořád organizují, pořád jsou pohromadě a my jsme pro ně pořád poslední blbci. Dělají si z nás blázny, když mluvíme. Estébácká mašinérie funguje pořád.

Jak pravdivá je snaha církve vypořádat se s dědictvím minulosti, když se jedním z polistopadových biskupů stal někdejší agent StB, který ale (na rozdíl od jiných) spolupráci s komunistickou tajnou službou alespoň veřejně přiznal?

Máme nestatečné představené, kteří se s tím nedovedou vyrovnat. Neberou nás, svědky bolševických hrůz, vážně, hodí nás jakoby do bažin, aby tam nebylo posluchačů, a když už tam jsou, tak aby nás nemohli následovat.

Jestli mají dostat vrazi příležitost žít normální život, tak potřebují rozhřešení - já tě rozhřešuji, jdi v pokoji a od téhle doby nehřeš více. A tohle by museli udělat i naši biskupové ve vztahu k pacistům. Nestalo se.

Antonín Huvar. Narozen 1922, ordinován na katolického kněze 1947, v letech 1948-1959 politický vězeň, dnes farář ve Velké Bystřici. Od mládí skautský vůdce. V devadesátých letech byl jmenován papežským prelátem a v roce 1998 mu byl udělen Řád T. G. Masaryka za celoživotní přínos v oblasti výchovy mládeže.