Největší neparlamentní strana?

Volební debakl ČSSD ve volbách do Evropského parlamentu je a bude jistě předmětem mnoha nejrůznějších komentářů a analýz. Nicméně stejně tak zajímavá je otázka, zda v evropských volbách dosáhla strana již svého dna, a nebo může být propad ještě větší. ČSSD vznikla jako „pytlácká banda", jak trefně píše Karel Hvížďala v MF Dnes. Miloš Zeman na své cestě do Strakovky posbíral cestou vše opoziční, co nesouhlasilo s polistopadovou transformací společnosti a s rozdělením státu a co se zároveň nechtělo dát ke komunistům či Sládkovcům. Zemanovi se tak podařilo vyluxovat Dvořákovy národní socialisty, Dienstbierovy liberály, Trnkovy zemědělce, Kryčerovy moravisty i Vlčkovy Zelené. K tomu pár poválečných, většinou z emigrace se navrátivších sociálních demokratů s pár nadšenci, kteří si o sociální demokracii tím více bájili, čím méně o ní věděli. Tento konglomerát mohl být výkonný a jednolitý pouze v dobách cesty za mocí. Strana se však kromě pár frází nepokusila formulovat skutečný program, který by socialistické myšlenky uvedl do politické praxe. Stačí se podívat na akcenty, které ČSSD prováděla v době Zemanova menšinového kabinetu, a na praxi Špidlovy vlády. Absolutní diskontinuita, jako by vedle sebe vládly dvě ČSSD. Programové nevyhraněnosti a způsobu utváření strany nakonec také odpovídá naprosté minimum skalních voličů, které ČSSD dnes má. Podle IVVM jsou to pouhá čtyři procenta. (Pro srovnání US-DEU má 10 % skalních voličů.) Voličský elektorát ČSSD proto může být, a také je, silný jenom ve chvíli, kdy se straně daří a kdy je její politika celkově pozitivně vnímána i ve společnosti. Každý větší otřes, případně dlouhodobější vleklá krize jí mohou o podporu připravit. Otázkou je, zda se již dokonce nezačíná projevovat pravolevé kyvadlo, což svým způsobem eurovolby naznačily. Ale i v případě, že by se opět sympatie veřejnosti vrátily k levici, není nikde řečeno, že by procenta musela nutně sbírat ČSSD. Pokud by se komunistům, a k tomu není nutná ani příliš velká liberalizace KSČM, podařilo vzbudit u tradicionalistických levicových voličů pocit, že oni jsou tou autentickou levicí, souboj na levici bude možná rozhodnut jednou provždy. A zbytek oné nekomunistické levice pak mohou klidně pozřít zelení. Je pozoruhodné, že tohoto nebezpečí je si vědom i sám tvůrce sociálnědemokratického zázraku z poloviny devadesátých let Miloš Zeman, který v hloučku svých věrných prohlásil, že se ČSSD může stát „největší neparlamentní stranou".