Nejen Kufr Sergeje Dovlatova

Jak známo, velikost tvůrce se neměří jeho tělesnou výškou a vzhledem, ale uměleckými kvalitami díla. Sergej Dovlatov (1941–1990) patří k nemnoha osobnostem, které beze zbytku naplňují oba tyto parametry. Sto devadesát čtyři centimetrů vysoký leningradský literát, jemuž spolužačky z filologického institutu pro nápadnou podobnost s hvězdou amerického filmu důvěrně přezdívaly „náš Omar Sharif“, je jednou z nejvýraznějších postav ruské literatury závěrečné etapy sovětského období. Dokud žil v Sovětském svazu, nakladatelé a šéfredaktoři časopisů reagovali na jeho literární tvorbu zpravidla takto: „…Vaše povídka nás zaujala, ale z důvodů, které nepochybně chápete, ji nelze otisknout…“ A tak se stal Dovlatov společně s Vladimirem Nabokovem a Josifem Brodským jedním z nejčtenějších moderních ruských autorů v Americe. Stejně jako oběma zmíněným velikánům i jemu poskytla Amerika azyl a to, co je pro spisovatele nejdůležitější – možnost publikovat. Teprve zde, v emigraci, se mohl Dovlatov naplno projevit jako bravurní vypravěč a glosátor traumatických i kurióz­ních životních situací. A těch bylo v Dovlatovově životě více než dost. Od nedobrovolné zkušenosti dozorce v lágru pro recidivisty, kterou získal jako jednadvacetiletý vojín základní služby, přes vekslování s krepsilonovými ponožkami až po okamžik, kdy si měl před odchodem do emigrace sbalit věci, jejichž množství nesmělo přesáhnout tři kufry. Nakonec si vystačil pouze s jedním. To nejdůležitější, rukopis zachycující epizody z období, kdy dělal dozorce v lágru, si do něj stejně zabalit nemohl. Ofocené strojopisné listy putovaly na mikrofilmu do USA jinými cestami. Pod názvem Zóna1 vyšly poprvé v roce 1982 v USA v emigrantském nakladatelství Ermitaž. Lidová tvořivost ihned vdechla život pomluvám, vypuštěným do světa šéfredaktorem časopisu Novoje russkoje slovo, že Sergej Dovlatov jako dozorce bil v lágru Alexandra Solženicyna. Nic z toho pochopitelně není pravda. Dovlatov možná jen popudil obdivovatele Solženicyna tím, že objevil překvapivou podobnost mezi lágrem a svobodou, mezi vězni a dozorci. Stejný jazyk, stejné zvyky, stejné způsoby. A o takový „lágr“ nikdo na Západě nestál. Spisovatel dlouho nemohl knihu vydat. Po Solženicynovi byl západní čtenář lágrovou tematikou přesycen. Dovlatov musel vynaložit hodně úsilí, aby dokázal, že nepíše o politice, ale o člověku. „Přesvědčil jsem se, že je hloupé rozdělovat lidi na špatné a dobré… Na zloděje a poctivé. A dokonce na muže a ženy. Člověk se nenápadně mění pod vlivem okolností. A v lágru – zvlášť…“ S pocitem, že jeho země je lágrová zóna, opustil Rusko, aby se v USA přesvědčil, že celý svět je stejná „zóna“. I když byly jeho povídky publikovány v prestižním týdeníku The New Yorker, pozornost amerických čtenářů nezískal: jeho syžety z ruského prostředí byly pro Američany příliš marginální. Zachránilo ho až Rádio Svoboda. Dalo mu prostor v éteru, v němž mohl být vnímán nejen jeho text, ale také jeho hlas. A rozhlasovým vysíláním připravení posluchači pak mohli přijmout jeho knihy. Úspěch byl zaručen. Když ve svých devětačtyřiceti letech Dovlatov roku 1990 v Americe zemřel, znali jeho povídky nasycené sarkastickou sebeironií a humorem nejen na Západě, ale díky perestrojce si je v časopisech již rok mohli číst také čtenáři v jeho vlasti. Aniž by Dovlatov tušil, kolik času mu zbývá, rea­goval na tyto zprávy posmutněle výrokem, že úspěch přišel příliš pozdě. Pojďme tedy otevřít virtuální kufr Dovlatovova života a podívat se, co je v něm ukryto. (…)