Nejde jen o Írán

Diskuze o problémech bezpečnosti v současném světě a roli strategických jaderných zbraní v tomto kontextu se v českém prostředí donedávna omezovala pouze na armádní kruhy, jejich politické vedení či určitou část akademické obce věnující se tomuto specifickému tématu. Veřejnou a mediálně více akcentovanou otázku z ní učinil až americký plán na vybudování systému protiraketové obrany ve střední Evropě, který se bezprostředně týká také České republiky. „Polemika o radaru" v širším kontextu euroatlantické bezpečnosti se loni objevila také na stránkách Revue Politika. V tomto čísle předkládáme čtenářům názor americké strany, respektive pohled dvou amerických bezpečnostních expertů, kteří se (mimo jiné) problematikou protiraketové obrany zabývají. Otázky se týkají nejen plánovaného systému protiraketové obrany v Evropě a případného vlivu amerických prezidentských voleb na budoucnost tohoto projektu, ale i obecných problémů povahy bezpečnostních hrozeb v současném světě a adekvátní obrany proti nim, bezpečnostní politiky nejen Spojených států a NATO, ale také EU, Ruska, Íránu či Severní Koreje.

Rozhovor s Bakerem Springem

Pokud hovoříme o současné americké obranné politice a bezpečnosti euroatlantického prostoru, nelze na úvod nezmínit otázku umístění prvků protiraketového systému ve střední Evropě, která u české veřejnosti i na politické scéně vyvolává kontroverzní reakce. Do jaké míry považuje samotná americká strana instalaci tohoto systému za skutečně nezbytnou? Je to součást širší americké bezpečnostní strategie, nebo jde o rozhodnutí svázané primárně s politikou současné administrativy? Ptám se takto i v souvislosti s blížícími se prezidentskými volbami.

Rád bych otázku instalace protiraketového systému ve střední Evropě zařadil do širšího kontextu americké bezpečnostní strategie pro současný postbipolární svět, který vykazuje jednoznačné charakteristiky světa multipolárního, včetně charakteru bezpečnostních hrozeb, které takové uspořádání přináší. V takovém uspořádání je nutné upustit od někdejší strategie odvety a odvetného útoku coby základního pilíře jaderného odstrašování v bipolárním světě.

I dnes však americký lid (a já jsem přesvědčen, že i naši spojenci tak smýšlejí) chce a musí být bráněn před bezpečnostními hrozbami, které v porovnání s minulostí nejsou malé, spíše naopak. Systém, který má být instalován ve střední Evropě, proto nemůže být vnímán izolovaně a už vůbec ne pouze v kontextu politiky Bushovy administrativy, ale v kontextu globální architektury protiraketové obrany. USA nyní v obranné rovině směřují k politice, kterou bych nazval „damage limited policy", tedy politika zaměřená na zvládání hrozeb, jež mohou přivodit nikoli totální destrukci (jako v případě možného jaderného střetu dvou supervelmocí v minulosti), ale ztráty omezeného, přesto však vysoce nebezpečného charakteru. V multipolárním světě je mnohem obtížnější předvídat bezpečnostní hrozby. Když se podíváme, jak se za studené války choval Sovětský svaz, zjistíme, že jeho bezpečnostní stratégové postupovali v souladu s dlouhodobými obrannými plány, poměrně metodicky, a do určité míry proto i předvídatelně. To není případ současného světa.

V souvislosti s instalací prvků systému protiraketové obrany ve střední Evropě se nejčastěji hovoří o hrozbách ze strany Íránu. V listopadu 2007 však byla zveřejněna v USA pravidelná zpráva National Intelligence Estimate s názvem Iran: Nuclear Intentions and Capabilities, která bezprostřední jadernou hrozbu Íránu zpochybnila.

Pokud panuje v České republice přesvědčení, že jde pouze o Írán, jedná se o nedorozumění. Jistě, Írán je zemí, která prokazatelně provádí velmi agresivní raketový program, stejně jako program jaderný, i když o jeho skutečném rozsahu bychom mohli vést debatu. Je tedy hrozbou číslo jedna, ale je omyl spojovat instalaci systému jen s touto zemí. Stejně nebezpečnou, ne-li větší hrozbou může být Pákistán, pokud by se k moci dostal fundamentalistický režim. Dále vzpomeňte na Sýrii; o rozsahu jejího jaderného programu, který se loni v září stal terčem izraelského útoku, panuje nejistota. Představa, že vývoj a podoba bezpečnostních hrozeb v současnosti je stejně předvídatelná jako v dobách studené války, je proto dle mého názoru iluzorní. Problémy jsou širší než militantní politika současného Íránu.

Pokud jde o zprávu, o níž hovoříte (teď budu mluvit čistě jako akademik, bez profesního vztahu k současné americké vládě), zdá se mi velmi podivné, že National Intelligence Estimate zpochybňuje úroveň jaderného programu v Íránu, současně však dokládá, že Írán je a byl schopen získat technologie k výrobě balistických střel a hlavic z vnějších zdrojů a mohutně investuje do modernizace svých raketových systémů. Nejde mi na rozum, proč by Írán prokazatelně takto mohutně pumpoval finanční prostředky do modernizace nosičů, včetně umísťování satelitních systémů a podobně, kdyby jeho rakety měly nést pouze konvenční nálože.

Odpůrci instalace protiraketového systému ve střední Evropě často zdůrazňují, že by funkci tohoto nového amerického systému mohly bez problémů suplovat již nyní instalované systémy na bázi dislokované protiraketové obrany umísťované na námořních základnách, případně že by měl plánovaný americký systém nahradit širší systém protiraketové obrany, který by byl vybudován v rámci NATO?

Na tuto otázku bych mohl odpovědět: v principu ano. Pokud jde o schopnost již existujících systémů zachycovat a likvidovat případný útok zbraněmi krátkého a středního doletu, např. z oblasti Blízkého východu, jsou zde k dispozici technologie Patriot či MEADS, konstruované právě pro případ obrany před taktickými zbraněmi. Systémy dislokované na námořních základnách pak umožňují rychlý zásah i proti útočným raketám delšího doletu. Každý ze jmenovaných systémů však má i své slabiny. Zatímco systémy konstruované pro útok taktickými raketami nemohou čelit střelám delšího doletu, u námořních systémů je významný logistický problém, který způsobuje, že nikdy nebudou tvořit jakýsi neproniknutelný obranný deštník. Vždy zde budou existovat nechráněná místa (vzhledem k umístění interceptorů na námořních základnách), která mohou mít v případě útoku fatální význam. Jediným systémem, který je po této stránce spolehlivý, jehož součástí by měl být v budoucnu i plánovaný systém s prvky umístěnými v ČR a Polsku a jehož budování by pochopitelně bylo koordinováno i s našimi spojenci, je systém založený na interceptorech umístěných ve vesmíru. Pouze ten může být zdrojem skutečně robustní protiraketové obrany. Proto si myslím, že jak USA, tak ČR by měly mít na podpoře politiky, která by vyústila ve vybudování systému s interceptory ve vesmíru, hluboký zájem.

Co však s velmi ostrou nesouhlasnou pozicí, jež vůči plánovanému systému zaznívá z ruské strany? Můžeme ji podceňovat?

Zde je třeba pochopit, co je v této věci skutečným strategickým cílem Ruska (nehovořím o cílech taktických, které měly souvislost i s krátkodobými zájmy, vnitropolitickou situací a podobně). Ani ruskou reakci nelze pojímat zcela bez kontextu. Když se nad ní zamýšlím, dospívám k poměrně smutnému závěru (a myslím, že ruský postup je v této věci velmi nemoudrý), že skutečným cílem Ruska je rozeštvat USA a jejich spojence v NATO, především ve vztahu k novým členům ve střední a východní Evropě. Pokud je to tak a skutečným ruským cílem je podkopání jednoty NATO a vztahu USA k ostatním členům, snaží se ovšem Rusové navenek, aby to vypadalo, že skutečné důvody jsou jiné. Proto je například ruské moratorium na plnění závazků Smlouvy o konvenčních ozbrojených silách v Evropě (CFE) spojováno s projektem protiraketové obrany a já bych před tímto spojováním varoval. Také bych varoval před tendencemi brzdit s ohledem na ruské stížnosti další proces rozšiřování NATO či adaptaci aliance na prostředí postbipolárního světa.

Nemyslím, že tyto ruské stížnosti mají reálný základ. NATO není agresivní aliance, která Rusko obkličuje. Důvodem této rétoriky je bohužel i snaha o faktické znovuobnovení kontroly v oblastech, které Rusko stále považuje za sféry svého zájmu.

Rusko v souvislosti s vývojem amerických protiraketových systémů hrozí také odstoupením od Smlouvy o likvidaci střel kratšího a středního doletu (INF), která v druhé polovině 80. let de facto vedle k likvidaci jedné kategorie útočných jaderných zbraní na straně USA a SSSR. Co by odstoupení od této smlouvy z ruské strany znamenalo z hlediska bezpečnostní stability současného světa?

Pokud si Rusko stěžuje, že potřebuje obnovit arzenál zbraní krátkého a středního doletu z důvodu instalace základen protiraketové obrany, opět si myslím, že to není skutečný důvod. Ani USA, ani jejich spojenci nehodlají tento ryze obranný systém používat k ohrožení ruských zájmů. Na druhé straně shledávám tuto stížnost z ruské strany oprávněnou, ale z jiného důvodu. USA a SSSR (po němž závazek smlouvy INF převzalo Rusko) v rámci této smlouvy samy sobě dobrovolně zakázaly držbu určité konkrétní zbraňové třídy, kterou ovšem v současnosti jiné státy velmi agresivním způsobem rozvíjejí. Ať už je to Írán, Severní Korea, Indie či Pákistán. Dochází k mohutné proliferaci raket krátkého a středního doletu po světě, takže dle mého názoru je stížnost na to, že jsme se vzdali celé kategorie zbraní, kterou se vyzbrojuje celý zbytek světa, z ruské (ale i americké) strany legitimní. Rusko prohlašuje, že jeho cílem je uzavření nové, globální smlouvy INF a já souhlasím, že je to do jisté míry legitimní argument. Pokud to ale Rusko spojuje s projektem protiraketové obrany, je to zase jen další způsob, jak vrazit klín mezi USA a spojence.

S ruským postojem souvisí obecnější otázka, která se týká odlišného vnímání efektů protiraketové obrany v rámci procesu odzbrojování a kontroly zbrojení. Prezident Reagan svého času považoval rozvoj protiraketové obrany za první krok k jadernému odzbrojení, jiné názory naopak hovoří o tom, že zdokonalování těchto systémů vyvolává také akceleraci vývoje útočných zbraní a tzv. závody ve zbrojení. Časopis Wall Street Journal uveřejnil v lednu 2007 článek autorů považovaných v kontextu debaty o světové bezpečnosti a roli USA v ní spíše za „jestřáby" (mám na mysli Sama Nunna, Henryho Kissingera či bývalého ministra obrany Williama Perryho). Autoři v článku do značné míry hájí myšlenku jaderného odzbrojení. Jak v tomto kontextu vnímáte problém instalace protiraketového systému ve střední Evropě?

Nemyslím si, že by vývoj systémů protiraketové obrany akceleroval závody ve zbrojení. Pokud jde o způsob, jakým se k myšlence jaderného odzbrojení staví bývalý ministr obrany Perry, chtěl bych podotknout, že v posledních letech napsal řadu článků a obzvláště jeden byl dle mého názoru velmi důležitý a také problematický. Navrhoval v něm, aby USA podnikly preemptivní útok bombardéry na raketová zařízení Severní Koreje. Myslím, že je to špatný způsob, jak dosáhnout stability v multipolárním prostředí. Nemám nic proti hledání více možností preempce, jak naznačil prezident Bush ve známé strategii národní bezpečnosti z roku 2002, která by zahrnovala jak ofenzivní, tak defenzivní prostředky. Nemyslím si ale, že je rozumné spoléhat se ryze na ofenzivní prostředky v případech, jako je nebezpečí vyzbrojování Severní Koreje. Kontradiktorní pojímání role ofenzivních a defenzivních prostředků jako jakýchsi spojených nádob, kdy posílení obrany povede na druhé straně k akceleraci vývoje útočných zbraní, je v multipolárním prostředí chybné a přiznám se, že mne trochu zaráží, že řada lidí uvažuje o úloze strategického potenciálu stále ještě v těchto kategoriích, které byly použitelné za časů studené války, ale již nikoli v současném prostředí.

Hovořila jste o sérii článků, v nichž skupina autorů včetně bývalého ministra obrany Perryho navrhuje úplné jaderné odzbrojení, což dle mého úsudku (v tomto bezpečnostním prostředí) také není rozumná volba. Důvodem je, že v rámci obranné strategie USA, která zahrnuje jak potenciál obranných, tak ofenzivních prostředků, existuje určitá principiální shoda na tom, že státy, které mohou potenciálně ohrozit USA, lze rozdělit do tří skupin podle účinnosti a použitelnosti možné obrany proti takovému útoku. Proti jedné skupině útoků se lze chránit pomocí odstrašujícího účinku ofenzivních jaderných sil (ne tak jako v dobách studené války, ale v modernizované podobě), druhé skupině hrozeb se lze bránit užitím strategického konvenčního útoku (jak navrhoval William Perry právě v případě Severní Koreje) a třetí prvek této „obranné sítě", zcela nezbytný, tvoří prostředky protiraketové obrany. Jeden je neoddělitelný od druhého a od třetího. V tomto systému proto vždy bude místo jak pro určitý ofenzivní jaderný arzenál, tak pro protiraketovou obranu. Pozornost bychom měli věnovat modernizaci, nikoli úplné likvidaci toho či onoho prvku.

Když se ještě vrátím k onomu článku, jako jeden z prvních kroků k možnému jadernému odzbrojení je v něm zmiňována i ratifikace Smlouvy o všeobecném zákazu jaderných testů (CTBT) ze strany USA, které tak dosud neučinily. Souhlasíte s tím?

Já osobně jsem proti ratifikaci smlouvy CTBT, a to především právě z důvodu potřeby modernizace zbrojního arzenálu. Myšlenka, že USA nebudou nikdy za žádných okolností potřebovat podniknout jakýkoli jaderný test (třeba z důvodu prověření nějakého problému ve stávajícím jaderném arzenálu), stejně jako myšlenka, že nebudeme nikdy za žádných okolností potřebovat novou jadernou zbraň v kontextu určité partikulární vojenské mise, je podle mne nerealistická. Proto jsem proti CTBT a považoval bych za nemoudré, kdyby ji USA ratifikovaly, a to i kvůli našim spojencům.

Vraťme se ještě k tzv. darebným státům (rogue states) a hrozbám z jejich strany. Například Severní Korea se zavázala k zastavení svého jaderného programu, nyní však plnění tohoto závazku odložila. Do jaké míry lze tento krok považovat za nebezpečný?

Podle mého názoru je Severní Korea velmi nespolehlivý negociační partner. Její ochota ignorovat dohody, které uzavřela nejen s USA, je velmi silná. Když v minulosti USA uzavřely nějaký podobný druh smlouvy týkající se odzbrojování a kontroly zbrojení se SSSR, přizpůsobily vždy svoji vojenskou pozici novému bezpečnostnímu kontextu. Předpokládaly, že SSSR bude pokračovat v plnění příslušné smlouvy, ale i přesto měly k zajištění stoprocentní jistoty v záloze určité síly či prostředky schopné odpovědět na případné porušení závazků druhé strany. I v případě smlouvy se Severní Koreou bychom tedy přestrukturovali své síly tak, abychom neporušovali sami závazek smlouvy, ale měli vždy v záloze určitou bariéru proti možnosti, že smlouvu poruší druhá strana. Proto, když se vrátím k projektu protiraketové obrany, lze říci, že bude i v případě uzavření a dodržování takové dohody ze strany Severní Koreje nadále potřebný a relevantní.

Již na počátku jste hovořil o tom, že v kontextu plánované protiraketové obrany je třeba vnímat i potenciální hrozbu ze strany Pákistánu, kdyby se zde k moci dostal fundamentalistický režim. Pákistán dnes patří mezi „oficiální" držitele jaderného potenciálu i balistických střel dlouhého doletu. Jaký význam by v té souvislosti měl americký protiraketový systém ve střední Evropě?

Fundamentalistický islámský režim v Islámábádu by představoval velmi vážnou bezpečnostní hrozbu. Určitě pro USA a domnívám se, že i pro Evropu, i když je trochu obtížné předvídat, jak moc by se takový režim na Evropu coby na cíl svých hrozeb zaměřil. Instalace antibalistického systému by v případě takové politické změny měla pro obranu USA i Evropy absolutní důležitost, za podmínky, že by tento systém byl součástí zmíněného globálního systému protiraketové obrany. Tady se znovu vracíme k již zmíněné otázce nepoužitelnosti odvetné obranné taktiky typické pro studenou válku. Pokud byste měli režim vedený náboženskými fundamentalisty v Islámábádu, který disponuje raketami dlouhého doletu, mohla by vám hrozba odvetného útoku zajistit bezpečnost? Jejich přístup k deterenci by byl zcela odlišný od víceméně racionálního přístupu bývalého SSSR. Mimoto v dobách studené války jsme hovořili o deterenci v dvouprvkové konfiguraci, se dvěma hráči. I kdybychom dnes předpokládali, že všichni aktéři jsou racionální, máme jich na strategickém poli minimálně sedm. Taková strategická dynamika je mnohem komplexnější, vstupuje zde do hry možná tvorba koalic, takže použití klasické odvetné strategie jako odstrašujícího prostředku je v takovém kontextu mnohem komplikovanější. I kdyby zde nebyly režimy se sebevražednými úmysly, hodí se pro udržování stability v takovém kontextu mnohem více užití směsi ofenzivních a defenzivních prostředků než spoléhání na deterenční účinek útočných zbraní.

Současný svět je z politicko-bezpečnostního hlediska označován různými přívlastky. Po skončení studené války byl nazýván postbipolárním, někteří aktéři v něm spatřovali unipolární tendence se snahou o hegemonii USA. Vy sám hovoříte o světě multipolárním. Jakou pozici mezi bezpečnostními hrozbami v tomto uspořádání, kde je více relevantních aktérů, hrají prostředky „tvrdé moci" a naopak tzv. měkká moc, která je též nezřídka využívána strategickým způsobem?

Především je třeba znovu říci, že USA v současnosti již překonávají silovou pozici, která by byla založena na odvetě jako centrálním komponentu strategické politiky, a postupuje se ve směru již zmiňované „damage limited strategy", ke které slouží kombinace defenzivních a ofenzivních prostředků za účelem obrany USA a našich spojenců. Do tohoto systému se pak zapojují i prostředky, které nemají ryze vojenský charakter.

Jedná se o fundamentální posun celkové americké strategie a politiky, který byl vyvolán právě tlakem, jejž přineslo multipolární uspořádání světa. Tento svět má tři charakteristiky: je komplikovaný a komplexní, může v něm docházet k nepředvídatelným událostem a je závislý na pružnosti a přizpůsobivosti při výběru politických rozhodnutí. Tzv. tvrdá moc (hard power) a měkká moc (soft power) jsou proto využívány ruku v ruce.

Ve vojenské dimenzi potřebujeme vyvinout systém, který by byl založen na maximalizaci našich kapacit a jejich efektivním využití (v angličtině je takový přístup označován jako „capability based approach"). To zahrnuje obranné systémy, ale nejen je. To, o čem mluvíme, je jakýsi „systém v systému"; je třeba vyvinout celou síť k podpoře kompatibility na vojenské i nevojenské straně. V oblasti hard power má být důležitým elementem tohoto vysoce flexibilního „systému systémů" i zmiňovaný širší systém protiraketové obrany.

Pokud jde o soft power, řekl bych, že stejné důvody, které vytvářely tlak na větší adaptaci politiky ve vojenské oblasti, vytvářejí tlak i na flexibilnější politiku v oblasti ekonomické. Sem náleží i v současnosti tak populární otázka energetické bezpečnosti.

Spojování prostředků hard power a soft power do jednoho provázaného systému je pak jedním z výrazných efektů, které doprovázejí vznik multipolárního světa, a také odpovědí na jeho výzvy.

Rozhovor s Robertem Bellem

Podobně jako v případě pana Springa i moje první otázka na Vás směřuje k problému protiraketové obrany ve střední Evropě. Rezervovaný přístup k instalaci komponentů plánovaného amerického systému poukazuje na možnou kolizi s obrannými plány aliance jako takové. Jaká je pozice NATO k plánu instalace tohoto systému? Je aliance v této otázce jednotná?

NATO se shoduje na řadě bodů, přetrvávají však stále ještě některé důležité otázky, které jsou předmětem intenzivních i poměrně napjatých diskuzí. To, na čem se aliance skutečně shoduje, je především fakt, že existující hrozba proliferace balistických střel a nukleárního arzenálu narůstá. A tato obava je opravdu vážná. Dále věřím tomu, že v NATO existuje shoda o tom, že pokud Česká republika a Polsko budou souhlasit s umístěním protiraketových zařízení na svém území, bude to užitečný a vítaný příspěvek ke zvládání této hrozby.

Všichni také velmi dobře rozumíme tomu, že tento systém nemůže existovat mimo NATO, protože aliance fundamentálně věří v nedělitelnost problematiky bezpečnosti v euroatlantickém prostoru. Každý pokus zvýšit potenciál, který nám umožňuje zvládat bezpečnostní hrozby, musí být podniknut kolektivně.

Diskutuje se prozatím stále o tom, jak bude NATO jednat v této věci v následujících měsících a jak se konkrétně může zapojit do tohoto procesu snižování rizik.

Bukurešťský summit se má věnovat už konkrétním diskuzím týkajícím se vojenských zařízení a komunikačních prostředků s tím, že vedení NATO doufá, že státy dospějí k nějakému rozhodnutí do dalšího summitu, který se uskuteční v dubnu 2009, k datu šedesátého výročí založení aliance.

Hovoříte o principiálně jednotném postoji NATO. Týká se to i některých evropských členů, kteří tradičně mají spíše rezervovaný postoj či obavy vůči některým, z jejich pohledu příliš ambiciózním plánům USA v bezpečnostní oblasti?

Zde musím být trochu opatrný, protože jsme stále ve fázi jednání a hledání podoby budoucích rozhodnutí. Takže nechci naznačovat, jaké jsou konkrétní pozice jednotlivých států. Už v březnu proběhla schůzka ministrů zahraničních věcí členských států NATO, která se věnovala i otázce systému protiraketové obrany v Evropě. Těmto schůzkám je přítomna americká ministryně zahraničí, do diskuzí se osobně zapojuje prezident Bush, který se bude koneckonců účastnit i summitu. Z obecnějšího hlediska mohu konstatovat, že například Francie či Německo varují před předčasným přislíbením účasti vojenských prostředků NATO ve spojení s tímto projektem, protože stále není k dispozici dostatek analytického materiálu.

USA se nyní chystají na prezidentské volby. Vy jste mimo jiné v 90. letech působil v týmu prezidenta Clintona jako speciální poradce pro otázky národní bezpečnosti. Dá se očekávat nějaká změna v případě vítězství demokratického kandidáta, pokud jde o americkou bezpečnostní politiku?

Myslím, že od všech tří kandidátů, ať je to Obama, Clintonová či McCain, lze spíše očekávat silné potvrzení základních pilířů americké zahraniční a bezpečnostní politiky, včetně situací, kdy jsou ve hře globální odpovědnost a globální zájmy USA. Od žádného z nich tedy nelze čekat rozhodnutí ve smyslu stažení či izolace od otázek globální bezpečnosti. Změna nastane určitě (a mělo by to tak být i v případě Johna McCaina) v důrazu na zlepšování vztahů se spojenci a vylepšení reputace USA ve světě. Je tedy možné čekat jiný tón, gesta, větší úsilí o kooperaci. Tento trend je patrný už dnes, kdy si Bushova administrativa uvědomila, že příliš tvrdá rétorika byla chybou, i když z reakcí veřejnosti je patrné, že toto poznání přišlo poněkud pozdě.

Ani v případě zmiňovaného protiraketového systému v Evropě neočekáváte žádnou změnu v souvislosti s obměnou na prezidentském postu?

Ne, neočekávám. Samozřejmě realita se do určité míry vždy liší od toho, co kandidáti deklarují v kampaních. A já zde nehovořím ani za jednoho z kandidátů. Není to jen můj názor, odvolávám se zde na vyjádření dvou důležitých představitelů Demokratické strany v Kongresu odpovědných za otázky národní obrany; cituji jednak slova Ikea Skeltona, který je šéfem výboru pro záležitosti ozbrojených sil ve Sněmovně reprezentantů, a Ellen Tauscherové, která stojí v čele podvýboru pro strategické síly. Speciálně Tauscherová garantovala, že ani Obama, ani Clintonová nepodniknou žádné kroky, které by přímo vedly k zastavení zmíněného projektu. Nevylučuji, že mohou změnit nuance v jednáních, oba demokraté i McCain budou zřejmě klást větší důraz na nalezení konsenzu v NATO, ale bylo by pro mne skutečně velkým překvapením, kdyby kterýkoli ze všech tří kandidátů vydal nějaké radikální rozhodnutí v neprospěch pokračování projektu.

V souvislosti s protiraketovou obranou ani zde nemohu nezmínit reakce Ruska a obavy, že její instalace spustí nové závody ve zbrojení.

Především bych chtěl říci, že my nejsme nepřátelé Ruska a nevnímáme ho jako nepřítele. A chceme, aby vztah Ruska a NATO byl co nejvíce kooperativní. Dále si myslím, že argumenty a různá obvinění, která ze strany Ruska v souvislosti s protiraketovým systémem v Evropě padají, lze nazvat jako pokrytecké. Protiraketové systémy zde již jsou, Sovětský svaz dokonce instaloval obranný systém v okolí Moskvy, kde jsou stovky interceptorů, a podpůrná zařízení na Ukrajině; Sověti a dnes Rusové tento systém provozují a zdokonalují přes pětatřicet let a my jej v žádném případě nevnímáme jako hrozbu vůči Západu. Je to neagresivní systém, který určitě neohrožuje americkou schopnost deterence, ale současně poskytuje Moskvě v případě omezeného útoku ze strany takových zemí, jakých se obáváme i my, určitou omezenou záruku. Proto nepovažuji za rozumné, pokud Rusové dnes Západu tvrdí, že umístění tohoto systému, který se plánuje zde na území České republiky, by akcelerovalo závody ve zbrojení anebo zvrátilo postup směrem k jadernému odzbrojení.

Ve skutečnosti si myslím opak. Pokud rozmístíte omezený obranný systém, takový, jaký je navržen pro Evropu, naznačíte státům okolního světa, které zvětšují své vojenské potenciály pod vlivem obav z nové americké strategické koncepce, že útočné arzenály, které si pořizují za tímto účelem, ve skutečnosti k zajištění své bezpečnosti nepotřebují. Pokud posílíme v obranné rovině, myslím, že tím posílíme i svoji diplomatickou pozici a lépe je přesvědčíme, aby se zvětšování svých útočných kapacit vzdaly. Tak jako se třeba Libye před několika lety rozhodla opustit svůj jaderný program. Pokud se nám podaří odstranit ze světa nebezpečí jaderné proliferace, pomůže to jak USA, tak Číně a Rusku, aby podnikly radikálnější kroky a přiblížily se jadernému odzbrojení.

Nesledujeme ale přece jen už dnes do určité míry demontáž někdejšího smluvního systému v oblasti odzbrojování a kontroly zbrojení, který byl vytvořen v posledních desetiletích studené války a v 90. letech? Mám na mysli především kroky ze strany Ruska, moratorium na plnění závazků smlouvy CFE a hrozbu vypovězení smlouvy INF.

Na tuto situaci existuje jedno anglické rčení: jedná o „staré víno v nových lahvích". Skutečnost je taková, že Rusko si na smlouvu CFE stěžovalo už dlouho předtím, než byly návrhy na umístění interceptorů protiraketové obrany ve střední Evropě vůbec předloženy. Rusko také požadovalo revizi smlouvy INF dlouho před začátkem této debaty.

Pokud jde o CFE, Rusko dnes vnímá, že podpis této smlouvy byl určitým projevem slabosti a přístupnosti ruské politiky druhé poloviny osmdesátých let a počátku let devadesátých, kdy Gorbačovova a Ševardnadzeho diplomacie byla více otevřená k uzavírání smluvních závazků se Západem. Rusové mají ovšem i některé specifické problémy s touto smlouvou, především s tím, že k CFE dosud nepřistoupily pobaltské státy, a to ani dnes, kdy jsou členy NATO. Pobaltské státy to odmítají, protože nechtějí podléhat tlaku Ruska ve svých politicko-bezpečnostních rozhodnutích. Rusko proto prohlašuje, že nemůže pokračovat v dodržování této smlouvy, která fakticky umožňuje NATO rozmístění jeho jednotek v Pobaltí.

Pokud jde o smlouvu INF, i zde si Rusko dlouho stěžovalo na fakt, že tato smlouva zakazuje jednu kategorii zbraní pouze dvěma státům, Rusku a USA. Nijak přitom nebrání například Severní Koreji, aby tyto zbraně vlastnila. Proto Putin ve svém proslulém projevu v Mnichově v únoru loňského roku prohlásil, že je třeba nahradit tuto smlouvu smlouvou multilaterální.

Všechny tyto argumenty lze tedy do určité míry považovat za legitimní, až na fakt, že je Rusko spojuje s otázkou systému, který má být umístěn v ČR a Polsku. Rusové tak de facto používají protiraketový štít jako zástupný důvod k protestu vůči všemu, s čím jsou od dob konce studené války nespokojeni.

Jak byste charakterizoval bezpečnostní hrozby současného světa? Jaké je místo vojenských a nevojenských prostředků v jeho bezpečnostní architektuře?

Myslím, že největší hrozbou současného světa je nárůst fundamentalismu a násilí v rétorice, jednání a interpretaci téměř všech kroků ze strany organizací typu al-Kájdy a dalších, které vedou jakýsi džihád vůči Západu. Nejviditelněji to ilustrovaly útoky v New Yorku a Washingtonu 11. září 2001. Tady nešlo o žádnou „soft power", tady umírali lidé. Pokud jde o odpověď na takové kroky, vojenský zásah je v některých případech oprávněný a adekvátní, nevojenské prostředky však můžou v jednání s islámským světem podle mého názoru pomoci i více než pouze vojenská síla.

Za druhé nebezpečí považuji snahu některých států opatřovat si vojenské prostředky a zvětšovat své zbrojní arzenály, včetně raketových systémů, za účelem vlastní ochrany před povinností dodržovat pravidla, jež vyznává zbytek světa. Týká se to Severní Koreje i Íránu. Tyto snahy mohou být také zvráceny nevojenskými, diplomatickými prostředky. Již zmiňovaná Libye určitě představuje úspěch. Možnosti diplomacie se ukázaly účinnými i u Severní Koreje, i když zde to není bez problémů. V případě Íránu ale nevidím žádný náznak ochoty přistoupit na pravidla, která očekává okolní svět. Tento postoj se zde navíc ještě spojuje s jakýmsi hlubokým pohrdáním hodnotami demokratického světa.

V neposlední řadě pak stále spatřuji hrozbu v pokračujícím nebezpečí, které představuje šíření nukleárních zbraní a materiálů v oblasti bývalého SSSR a za jeho hranice. Proces, ve kterém by se dařilo dostat celý tento arzenál pod plnou kontrolu, je stále relativně pomalý. V době, kdy byl v Senátu předkládán známý Nunn-Lugarův plán, v jehož rámci byly podniknuty důležité kroky k zabezpečení vojenského arzenálu na území bývalého SSSR, jsem shodou okolností pracoval pro senátora Nunna. Každým dnem zde tehdy narůstalo nebezpečí, že tyto prostředky padnou do nesprávných rukou, což by představovalo velkou hrozbu, a ani v současnosti není tento problém zcela vyřešen.

Jakým způsobem může NATO efektivně působit coby bezpečnostní organizace při zvládání těchto hrozeb?

V případě Nunn-Lugarova plánu se jedná o americký projekt, takže o roli NATO se nedá tak úplně hovořit. Pravdou však je, že vedle USA jsou zde jiné státy, které se pokoušejí Rusku pomoci dostat zbraně hromadného ničení pod kontrolu. Je to například i jedna z priorit skupiny G-8, kde ve spolupráci s NATO, jež má pozorovatelskou funkci, probíhají některé německé, francouzské a dokonce japonské programy pomáhající čelit proliferaci těchto zbraní. Německo například napomáhá likvidaci chemických zbraní v jedné části Ruska, Francouzi působí zase v jiné. Slabinou podle mě je absence nějaké koordinující autority, která by byla styčným bodem těchto separátních programů vlád jednotlivých států. Program skupiny G-8 by proto měl být více koordinován, a to i za pomoci EU či NATO.

A co úloha aliance v případě jiných Vámi jmenovaných bezpečnostních hrozeb? Hovoříme-li o nebezpečí fundamentalismu a terorismu, nelze nezmínit operaci v Afghánistánu.

Zde je třeba jasně říci, že NATO je v Afghánistánu zaangažováno na základě článku 5 Severoatlantické smlouvy. Rozhodnutí aktivovat tento článek bylo v září 2001 učiněno poprvé v historii NATO. Umožnila to publikace nové strategické koncepce NATO na summitu ve Washingtonu v roce 1999. Tato koncepce obsahuje paragraf 24, který říká, že členové NATO mimo jiné souhlasí s tím, že článek 5, podle něhož mají spojenci přijít napadenému členu na pomoc, může být aktivován i v případě, že se jeden z členských států stane terčem teroristického útoku. Paragraf 24 nové strategické koncepce NATO tedy umožnil, aby aliance aktivovala článek 5 Severoatlantické smlouvy a přišla USA na pomoc v operaci proti Afghánistánu, od jehož tehdy vládnoucího talibanského režimu mohl přijít opakovaný útok. Operace NATO v Afghánistánu proto není jen antiteroristická operace, je to angažmá vyplývající ze základních členských závazků v rámci Severoatlantické smlouvy.

Můžeme v nejbližší době očekávat další rozšíření NATO na Balkán, případně i do postsovětského prostoru?

Očekává se, že na bukurešťském summitu budou podniknuty některé kroky k rozšíření NATO, ale zřejmě ne v takovém rozsahu, jak někteří doufají. Je otázkou, nejen kolik zemí může být přizváno ke členství (jednání stále probíhají a není rozhodnuto), ale také, zda vůbec nyní k nějakému rozšíření z řad současných kandidátských států, kterými jsou Albánie, Chorvatsko a Bývalá jugoslávská republika Makedonie, dojde. Na základě svých pozorování jednání v Bruselu mohu říci (a je to i postoj většiny představitelů NATO), že Chorvatsko je připraveno do aliance vstoupit. Pokud jde o Makedonii, zde je třeba nejdříve vyřešit bilaterální spor mezi ní a Řeckem o název státu, který Makedonie používá. A podle mínění některých členů aliance, Albánie, i když požívá kandidátský status již několik let a učinila velký pokrok, není na členství zatím připravena. Je otázkou, zda bude další rozšíření, pokud by momentálně měla být na členství připravena jen jedna země, a množí se hlasy, že by takový postup nebyl příliš rozumný; k žádnému pozvání tedy na tomto summitu dojít nemusí. Že by v nejbližší době vstoupily do NATO všechny tři jmenované státy, považuji za vysoce nepravděpodobné a nezdá se mi dokonce pravděpodobné ani přistoupení dvou z nich.

Další otázkou je, zda NATO vyzve Ukrajinu a Gruzii k formálnímu přistoupení k akčnímu programu pro členství (Membership Action Programme), jak o to tyto dva státy usilují. Tento akční program představuje do určité míry přípravný krok pro budoucí začlenění do NATO. Už březnové zasedání ministrů zahraničí NATO v Bruselu však naznačilo, že Německo má velmi silnou intenci vetovat takový návrh, pokud by byl v Bukurešti skutečně vznesen.

Tady zřejmě hraje největší roli obava, že je to opět silně citlivá otázka pro Rusko.

Podle zpráv z Bruselu hlavně Německo a Francie daly velmi silně najevo, že tento krok by byl ve vztahu k Rusku silně provokativní a nebylo by to ani taktické, ani strategické za situace, kdy zde existuje tolik jiných sporných otázek, ať již v dialogu spojenců navzájem nebo v dialogu s Ruskem. Mám na mysli zejména Kosovo či systém protiraketové obrany.

Budoucnost Kosova, to je mimochodem v současné Evropě další výbušná otázka. Jaký bude osud mise NATO v Kosovu po jednostranném vyhlášení nezávislosti?

V současné situaci deklaraci kosovské nezávislosti neuznávají všechny členské státy EU; byla uznána ze strany USA a řadou dalších států světa, ale jiné státy jsou proti. Je třeba říci, že předávání odpovědnosti NATO za politickou a bezpečnostní situaci v Kosovu směrem k EU již začalo. Zatím ale stále není jasné, jak bude EU konkrétně zaangažována, a to zejména ve vztahu ke správě Kosova, kterou dnes provádí OSN. Podle plánu bývalého finského premiéra a speciálního vyslance Rady bezpečnosti pro Kosovo Martiho Ahtisaariho měla být do šedesáti až devadesáti dnů po vyhlášení nezávislosti postupně předána odpovědnost za správu Kosova EU. Rusko však deklarovalo, že bude v Radě bezpečnosti vetovat každý pokus o implementaci Ahtisaariho plánu. Nyní, po jednostranném vyhlášení nezávislosti, se tedy můžeme ocitnout ve zmatené situaci, kdy budeme mít v Kosovu dvě „vlády": administrativu EU, které NATO předá odpovědnost, ale ta nebude mít oficiální pověření ze strany OSN, a administrativu v barvách OSN, kterou dosud svou vojenskou přítomností podporovalo právě NATO.

V Kosovu by se tedy mohla projevit určitá „soutěž" mezi NATO a EU o dělbu odpovědnosti za udržování bezpečnosti v nestabilních oblastech Evropy.

Tomu bych odporoval. Žádná soutěž mezi EU a NATO zde není. NATO by tuto záležitost velmi rádo předalo Unii. Už před lety se uskutečnilo úspěšné předání odpovědnosti mezi NATO a EU za bezpečnostní situaci v Makedonii, také angažmá EU ve Východním Timoru potvrdilo, že zde můžeme mluvit už o určité vyspělosti a zkušenosti s tímto typem závazku. Prokázalo se, že v určitých omezených krizových situacích a při stabilizačních operacích malého rozsahu může být působení EU poměrně efektivní. Pro NATO je v současnosti prioritou přesměrovat větší část svých jednotek do Afghánistánu. Bylo by tedy velmi výhodné využít možnosti spolupráce s EU a odpovědnost za Kosovo jí předat.

Je pravdou to, co velmi často deklarují představitelé NATO, že je ve skutečnosti v zájmu aliance, aby došlo ke zvýšení bezpečnostních schopností Evropy?

Obecně platí, že NATO a USA posílení evropských obranných schopností podporují. Není v našem zájmu, aby tady byly jakési dva silné opoziční hlasy, jeden za EU a druhý za NATO. Koneckonců máme jen jedny vzdušné a námořní síly, které musejí být připraveny zasáhnout v Evropě, ať již jde o operaci vedenou NATO, EU či OSN. NATO i USA (hlavně za prezidenta Clintona) proto deklarovaly podporu tomu, aby evropské státy své bezpečnostní kapacity posílily. Pro některé kruhy v Evropě je výhodnější říkat, že navyšování finančních prostředků v oblasti obrany má sloužit k posílení obranné dimenze „evropského projektu", než přiznat, že je tato politika ve skutečnosti tlačena také zájmem USA a NATO.

Co ovšem ještě v dobách vlády prezidenta Clintona vyvolávalo největší zklamání, je to, že vojenské rozpočty evropských zemí ve skutečnosti spíše stále klesají. Navzdory této rétorice.

Baker Spring je expertem Heritage Foundation v oblasti protiraketové obrany.

Robert Bell působí od konce devadesátých let jako stratég v bruselské centrále NATO, předtím pracoval v rámci Výboru pro národní bezpečnost v poradním týmu bývalého prezidenta Clintona či ve Výboru pro ozbrojené síly amerického Senátu.