Nechte chcípnout bestii

Diskuse o možnosti zrušení takzvaného „Pečinkova paradigmatu" - tedy příklonu většiny českého voličstva k pečovatelskému státu - se dopracovala k podivuhodným výsledkům. Pan Kraval (Revue Politika 4/2004) dospěl k vizi jakéhosi pravicového neklientského socialismu, pánové Šrámek a Kohout (Revue Politika 5/2004) pak relativně rezignovaně navrhovali cesty ke zmírnění závislosti občanů-narkomanů na „sociálních vymoženostech". Vzhledem k výsledkům se domnívám, že je třeba „Pečinkovo paradigma" předefinovat.

K jeho zamlčeným předpokladům totiž patří dvě skutečnosti:

a) akceptace národního demokratického státu jako nezpochybnitelné skutečnosti;

b) přeceňování možností politické reprezentace zvolené demokratickým procesem.

ad a) V případě, že si důsledně položíme otázku, co je na společnosti skutečné a v jaké míře, zjistíme, že nic tak hmatatelného jako společnost neexistuje. Nicméně každý z nás pociťuje, že proti němu stojí jakási moc, od které není možno abstrahovat a která ovlivňuje naše životy. Abychom tuto moc pochopili, musíme správně určit kategorii, do které tato moc náleží. V úvahu můžeme vzít dva názory - v rámci prvního za skutečné uznáme pouze jednotlivé lidi. Společnost je pak tvořena vztahy a vazbami mezi reálně existujícími lidmi. Tyto vztahy jakožto nestabilní a proměnlivé můžeme v extrémním případě prohlásit za fikci - výsledkem je etický individualismus a negování práv společností vyžadovaných nebo považovaných za nutné zlo vyplývající z lidské nedokonalosti. Společnost je pak chápána jako skutečnost odvozená a nikoliv skutečnost primární.

Druhý názor přisuzuje hlavní váhu vztahům a relacím, jednotlivé osoby chápe jako proměnlivé entity těmito vztahy definovanými - vlastně jako jakési shluky vztahů. Logicky se pak jednotlivý člověk jeví jako něco podřadného a společensky konstituovaného: „je přece ve společnosti, skrze společnost a pro společnost", jak správně ukazuje J. M. Bocheński. Z toho vyplývá, že člověk je pouhým prostředkem a víceméně dokonalá, např. sociálně spravedlivá, ekologická či tradiční společnost pak „skutečným" cílem. Různé stupně eschatologičnosti zaměření na tento cíl pak definují míru násilí používaného k dosažení tohoto cíle: od nedobrovolného zdanění příjmů po koncentrační tábory.

Tyto zdánlivě abstraktní úvahy mají velmi praktický dopad - převažující postoje obyvatel totiž určují společenské klima a toleranci k násilí. Jak nás upozornil sociolog Franz Oppenheimer, existují dva prostředky uspokojování lidských potřeb - na jedné straně výroba a směna, na straně druhé loupež a násilné přivlastňování výsledků cizí práce. Počátky státu jako jedné z nejstabilnějších institucí lidské společnosti je možno nalézt v dobývání a ekonomickém vykořisťování. Stát jako organizace politických prostředků (Oppenheimer) se objevuje vždy, když jedna skupina přemáhá skupinu jinou a místo vydrancování poražených začíná vládnout prostřednictvím daní. Toto tvrzení podporují i historikové - stát v dnešním slova smyslu přinesly až revoluční změny absolutistického monarchy Ludvíka XIV., pro které je příznačný výrok „stát jsem já". Porážka feudální šlechty a stavů v evropských náboženských válkách 17. století vedla ke koncentraci moci v rukou panovníka, který se stal jejím jediným legitimním vykonavatelem. Jen silný panovník si mohl vynutit všeobecný mír a vykázat náboženské spory z politického života. Dle Thomase Hobbese, který chápe občanskou válku jako přirozený stav lidské existence, spolu lidé uzavírají smlouvu, v jejímž rámci se vzdávají svého přirozeného práva na vzájemné zabíjení. Toto své právo přenášejí na stát - biblickou bestii Leviatana - který jako jediný rozhoduje o válce a míru, o dobru a zlu, o životě a smrti.

Následné znárodnění absolutistického státu hordami francouzské revoluce nic nezměnilo na jeho podstatě. Naopak vedlo k většímu zatemnění problému ovládání a vykořisťování, jež je charakterizovatelné parafrází „stát jsme my". V průběhu dvou století pak Leviatan narostl do obrovských rozměrů a na jeho oltář byly obětovány miliony lidských životů. Moc těch „my" a jejich států kulminovala v polovině temného dvacátého století.

Pro hloubkovou redefinici „Pečinkova paradigmatu" je nutno přijmout postoj, že stát nejsme „my" a že každá osoba, která vytváří hodnoty a směňuje je na základě dobrovolnosti a vzájemné výhodnosti, je absolutním suverénem v rámci možností svého působení. Distinkce mezi lidem a vládci a mezi politickým a ekonomickým způsobem naplňování lidských potřeb je klíčová. Mezi společností a státem tedy vždy existuje hluboká propast - státní donucování je vždy násilím. Cílem politické činnosti, vycházející z výše uvedených předpokladů, by měla být snaha o sestavení minimální vlády, která by nebyla státem.

ad b) V českých podmínkách je dosažení tohoto cíle zdánlivě nemožné. Jak ukazuje Pavel Kohout, v prostředí, kde jsou politické strany financovány převážně ze státního rozpočtu a kde je většina politiků existenčně závislá na těchto transferech, není možno najít rovnováhu mezi zájmy paraziticky orientované většiny a produktivní menšiny a tím zmírnit problém klientského socialismu (zná někdo neklientský socialismus?). Politici vybraní v demokratických volbách jsou pouze přesným obrazem většiny, která je volí. Spoléhání se na to, že 101 lidí v českém parlamentu může nějak zásadně ovlivnit postoje a životy deseti milionů lidí, je iluzí. Nabízí se tu otázka, zda je hledání rovnováhy mezi zájmy většiny a produktivních jedinců vůbec nutné.

Žijeme totiž ve zvláštní době. Období, ve kterém vlády mohly mobilizovat své občany prostřednictvím odvolávání se „na národní zájem" a zamlžit tak násilnou povahu snahy o dosažení politických cílů, snad již pominulo. S globalizací ekonomiky jsou politické zájmy realizovatelné stále více pouze při respektování ekonomického kontextu. Necitlivé zásahy do ekonomických procesů prostřednictvím svazujících regulací či překročení obecně přijatelné výše zdanění jsou okamžitě trestány únikem kapitálu z určitého území a ztrátou pracovních míst, čímž dochází k postihu ekonomicky činných voličů, kteří mají snahu přilepšit si politicky na úkor bohatých menšin. Kapitál a specificky jeho nejvýkonnější podoba - kapitál znalostní - má jednu zcela specifickou vlastnost: je nehmotný. Proto také může cestovat prostřednictvím elektronických sítí po celém světě a vyhledávat místa, které jsou pro jeho růst výhodná. Z míst, kde sociální entropie přesáhne určitou míru, se stahuje. Koalice politiků, byrokratů a občanů závislých na sociálních transferech tomu nemůže zabránit. Ve vyspělých zemích stát relativně rychle vyklízí pozice v poskytování služeb, na které měl doposud monopol - soukromé soudy (arbitráže), privátně poskytovaná bezpečnost, soukromé armády. S dematerializací a digitalizací kapitálu prudce narůstá efektivita jednotlivců a organizací založená na ekonomickém rozhodování (tedy vzájemně výhodné transakce mezi dvěma a více subjekty dávající okamžitou zpětnou vazbu prostřednictvím jednoznačného parametru zisk/ztráta). Naopak alokace zdrojů založená na politickém rozhodování („vůle většiny" artikulovaná prostřednictvím politické reprezentace ve svobodných volbách) se ukazuje jako naprosto neefektivní. Jeden příklad za všechny: ve městě Moravská Třebová byla městským zastupitelstvem (z 21 zastupitelů byl jeden proti a jeden se zdržel) schválena investice do akvaparku, která v současné době přesáhla již 60 milionů Kč. Odhadovaná životnost je snad 20 let. Provozní náklady za měsíc květen činily přes 400 tisíc Kč, výnosy za měsíc květen nedosáhly ani 1 tisíc Kč (špatné počasí). Aby bylo při pokrytí průměrných provozních nákladů za dvacet let dosaženo nulové ztráty projektu, musely by průměrné příjmy v šestiměsíční sezóně (květen-říjen) činit minimálně 1 milion Kč... Kolik je v Čechách takových městeček? Bestie dostala tučné sousto z našich daní - je třeba dalšího komentáře?

Vláda této země téměř polovinu domácího produktu přerozděluje podobným způsobem. Znamená to, že má vliv v polovině záležitostí všech občanů aktivně se angažujících v tvorbě hodnot? Neznamená. Akciové fondy, spravující český kapitál, sídlí z daňových důvodů třeba v Lucembursku, softwarové firmy se stěhují do USA, mezinárodní koncerny pilně optimalizují - tedy vzájemně vyúčtovávají svoje pohledávky tak, aby nenasytným úředníkům nezůstala ani koruna zbytečně. Se vstupem do Evropské unie se možnosti daňové optimalizace otevřely pro široké podnikatelské vrstvy. Sousední Slovensko chce po podnikatelích 19 %, v Irsku je daň z příjmu právnických osob dokonce pouhých 12,5 %. Celkové zatížení práce - daň včetně sociálních a zdravotních dávek - tam údajně nepřesahuje 28 %. Rozbité silnice s buzerující policií, katastrofální situace ve zdravotnictví, hladové krky nezaměstnaných a důchodců bez jakýchkoliv kapitálových příjmů atd. - to jsou služby, které si mají produktivní občané prostřednictvím státu nakupovat? Pokud nechtějí, mohou své hodnototvorné aktivity přestěhovat do příjemnějších daňových destinací a služby za ušetřené peníze nakupovat na trhu (snad až na ty silnice). Bestii dojde dech a chcípne.

A politický program? Přijetí dynamické reality dnešního světa a nadřazenosti ekonomických procesů procesům politickým znamená konec fikce masové demokracie. Dalším faktorem je změna v přístupu k ekonomice - důležitý je nikoliv „národní zájem", ale kvalita „ekonomického prostoru". Dále tu je konstituční změna, v jejímž rámci budou politické rozhodovací procesy omezeny mírou zdanění - ústavní zaručení jednoznačného práva na život, svobodu a majetek v podobě maximální výše zdanění prostřednictvím rovné daně ve výši 3 %, jejíž výnosy by se vynakládaly pouze na reálné zabezpečení ochrany života, svobody a majetku. Pokračujme důslednou privatizací všech veřejných služeb, důchodových fondů a veškerých dalších institucí, jež jsou ve veřejné správě. A samozřejmě vzdělání - je třeba naučit naše děti, jak se o sebe mají postarat, aby obstály v globální ekonomické konkurenci a aby v důchodovém věku nebyly závislé na almužně násilím vyrvané nešťastným mladším spoluobčanům.

Dokáže to naše děti naučit stát? Kontrolní otázka na závěr - který ze špičkových „pravicových" politiků se systematicky věnuje otázce školství, jeho privatizaci a podpoře svobodného domácího vzdělávání?

Autor (1966) je podnikatel, zabývá se strategickým řízením a státní správou.