Nebezpečí a trapnost dvojích standardů

Tento rok přinesl celou řadu událostí, které souvisejí s ozbrojenými konflikty, jejichž horké fáze proběhly v 90. letech 20. století na pozadí rozpadu komunistického bloku. Hlavními „laboratořemi", v nichž jsme mohli sledovat krvavé vyvrcholení ideologickými konstrukty léta potlačovaných etnopolitických a etnonáboženských animozit, byly především dva regiony - Balkán a Kavkaz.

Ačkoliv se jedná v řadě ohledů o specifické oblasti, celá řada procesů zde vykazuje shodné rysy. Letos hladinu světového veřejného mínění rozbouřily především tři události. První z nich bylo bezesporu vyhlášení nezávislosti srbské provincie Kosovo, kde se moci ujalo albánské etnikum, druhou zadržení jednoho z mediálních symbolů balkánských tragédií, Radovana Karadžiće, a jeho transport do haagské vazby. A nakonec událost třetí: gruzínsko-ruská „válka".

Nahlédneme-li na tyto tři momenty komplexněji, dojdeme k řadě znepokojivých závěrů. Řečeno stručně, z hlediska světového (myšleno západního) společenství zdaleka není měřeno stejným metrem, platí dvojí standard, nejde o nastolení spravedlivějšího světového řádu či prosazování systémových řešení. Veškeré kroky se řídí politickými ohledy, často velmi krátkodechými, a snahou zahladit osobní selhání mnoha světových (západních) leaderů. Okolo všech tří zmíněných událostí lze zaznamenat nebývalou míru lží, arogance a přezíravosti.

Důsledky kosovského precedentu

Sleduji-li dnes dramatické události v severních částech Gruzínské republiky, nemohu se v myšlenkách odpoutat od vyhlášení samostatného Kosova. Mnohé hlasy, a kupodivu jich nakonec nebylo málo, upozorňovaly, že tento akt bude velmi nebezpečným precedentem, který otřese stabilitou mnoha regionů. Západní předáci se ovšem holedbali, že o žádný precedens nejde, naopak že se jedná o akt spravedlnosti a splnění snu o národním sebeurčení kosovských Albánců, kteří tolik trpěli pod srbskou knutou. Nemá smysl donekonečna rozebírat, že západní společenství velmi často používalo k ospravedlnění svých kroků lží, a to od počátku celého konfliktu na jihu Srbska. Maně si vzpomínám na zmínky o tom, kterak v Kosovu probíhá genocida a etnické čistky. Co na tom, že ani po letech se tato tvrzení neprokázala a stále častěji, byť plíživě a stranou mediálního zájmu, se objevují důkazy, že realita je zcela jiná a že kosovský konflikt nakonec stál mnohem více životů srbských - přijmeme-li striktně etnický klíč při vyhodnocování důsledků konfliktu.

Ostatně termín genocida byl již natolik zprzněn, že je občas používán až v hořce úsměvných souvislostech - samozřejmě naprosto nepřípadných. Pojem genocida je závažný a mělo by se s ním zacházet velmi opatrně. Má své právní, historické a společenskovědní konsekvence a kriticky uvažující člověk (což politici a především novináři často nebývají) by si měl být vědom toho, že genocida má své parametry; ne každý, byť morálně sebeobludnější zločin lze označit za genocidu.

V Kosovu žádná genocida neproběhla, stejně jako neproběhla v Bosně, byť tam některé akty měly skutečně odporný charakter a bezesporu se jednalo o etnické čistky a válečné zločiny. V Kosovu neproběhly ani etnické čistky. Docházelo tam sice k řadě násilných ozbrojených aktů a kosovští Albánci byli úředně a policejně šikanováni, ovšem mnozí z nich zase páchali etnické násilí na srbských spoluobčanech - s větší či menší mírou systematičnosti již od 80. let 20. století. V obou případech se jednalo pouze o lokálně omezené násilnosti: Srbové zneužívali státní aparát, kosovští Albánci zase demografickou dominanci. Posledně jmenovaní vytvořili Kosovskou osvobozeneckou armádu (UCK), polovojenskou jednotku vystavěnou na klanově-teritoriální bázi, jejíž organizační struktura do značné míry kopíruje organizační síť kosovskoalbánských kriminálních skupin.

Rizika nezávislého kosovského státu

Z obecně bezpečnostního hlediska znamenalo vyhlášení kosovské samostatnosti vznik „gigantické pračky špinavých peněz", jejíž vláda je skutečnou mafiánskou vládou. Vrcholní kosovští politici jako Hašim Thaci či Ramuš Haradinaj jsou mnohým zainteresovaným známi spíše jako obchodníci s narkotiky, zbraněmi a lidmi a jako hlavy kriminálních skupin vystavěných na rodovém základě. Kosovo s vlastním bankovnictvím, diplomatickým sborem požívajícím výhod jemu náležících a dalšími atributy nezávislosti představuje onu příslovečnou oázu pro řadu předáků mezinárodního nezákonného obchodu i organizovaného zločinu klasického střihu.

Na druhou stranu je ale třeba odmítnout obavy některých odpůrců kosovské nezávislosti, kteří v něm vidí baštu islámského radikalismu. Hovoří z nich buď (většinou) neznalost, nebo snaha ocejchovat Kosovo všemi dostupnými negativním nálepkami. Za všechny lze vzpomenout Miloše Zemana, který tento argument při své kritice uváděl. Kosovo nebylo, není a ani nebude útočištěm islámských radikálů. Tuto roli na Balkáně plní Bosna a Hercegovina, kde se (především v oblasti Zenice) zdržují představitelé radikálních islámských hnutí, salafisté (v našem prostředí známější pod označením wahhábité) či prostě „džihádisté" - ti, kteří touží bojovat proti „bezvěrcům". Většina Albánců se sice hlásí k sunnitskému islámu, ovšem jejich religiozita není tak pevně zakořeněná a rigidní jako třeba v arabském či perském světě (nadto je poznamenána léty státního ateismu). Navíc ona většina není nijak zásadní - mnozí Albánci vyznávají pravoslaví a nezanedbatelné procento se hlásí i ke katolictví. Hrozba nezávislého Kosova spočívá především v tom, že se jedná o zemi, kterou ovládají mafiáni a gangsteři, již nyní mají k dispozici všechny vymoženosti náležející suverénnímu státu.

Zabili posvátnou krávu

Obrovským a z většiny úhlů pohledu největším neštěstím vyhlášení nezávislého Kosova s požehnáním většiny západních zemí je ovšem ono zabití posvátné krávy - nerespektování suverenity země (Srbska) a podpora separatistické provincie, proti všem zvyklostem a ještě s přezíravým a ve své podstatě bláhovým vyhlášením, že se bude jednat o výjimku.

Toto zbožné přání narazilo na realitu hned v létě, kdy se rozhořel ozbrojený konflikt mezi Gruzií a Ruskem, které podpořilo své spojence (pověstné „užitečné idioty") Osetíny v jejich úsilí ubránit se (pro někoho) nečekané gruzínské ofenzivě. Již po vyhlášení nezávislosti Kosova jsem na blogu Politicamundi napsal, že první oblastí, kde zafunguje kosovský precedens, ona „výjimka", bude Kavkaz, kde můžeme nalézt několik analogických konfliktů separatistického či potenciálně iredentistického rázu. V té chvíli mě ale nenapadlo, že to bude tak záhy a že proces opětovného rozmrazení tzv. zamrzlých konfliktů nastartuje Gruzie a nikoli Rusko.

Jižní Osetíni stejně jako kosovští Albánci nechtějí žít ve svazku se svým dosavadním státem a chtějí se osamostatnit, případně v delším horizontu připojit k sousednímu státu (Albánii, respektive Rusku). Snaha Gruzie udržet svoji teritoriální identitu je naprosto pochopitelná, stejně jako tomu bylo u Srbska. A jsme u prvního příkladu toho, kterak je západní společenství pokrytecké a uplatňuje dvojí standardy. Zatímco kosovským Albáncům je přiznáváno právo na národní sebeurčení, přičemž se zapomíná, že Albánci si svoji národní suverenitu realizovali již samostatnou Albánií, tak (jižním) Osetínům je podobné upíráno, a to i přesto, že Osetíni svoji samostatnou Osetii nemají. Severní Osetie je součástí Ruska a v ní jsou požadavky na nezávislost artikulovány výjimečně; Osetíni jsou obecně považováni za „proruský" kavkazský národ. Obtěžuje se někdo ze zainteresovaných tento očividný argumentační rozpor vysvětlit?

Genocida jako rétorické cvičení

Zatímco postupy srbské policie (později i některých armádních jednotek) v Kosovu byly označovány jako etnické čistky, genocida apod., ofenziva gruzínské armády cvičené americkými důstojníky a kontraktory byla v západních médiích i západními politiky brána s pochopením, dokonce se sympatiemi. Přitom je zřejmé, že útok na Cchinvali řada civilistů nepřežila. Když ruský ministr zahraničních věcí Sergej Lavrov označil gruzínský postup za genocidu, mnozí se mu vysmáli. Dlužno dodat, že právem, poněvadž Gruzíni mohli v Jižní Osetii provádět ledacos, třeba i nepěkného, ale genocida to rozhodně nebyla. A samozřejmě nelze nepřipomenout, že ona slova z úst ruského politika jsou nanejvýš pokrytecká; jeho stát páchal ještě velmi nedávno akty, které bylo možné za genocidu označit mnohem oprávněněji. Ze všech událostí po roce 1989 se definici slova genocida nejvíce blíží ruský postup v Čečensku (pokud vyjmeme ze zřetele africký kontinent). Ačkoliv je poměřování utrpení nevinných lidí ošidné a zavání kavárenskými tlachy, je třeba přesto zmínit, že srbský postup vůči Sarajevu byl ve srovnání s ruským vůči Groznému mnohem méně spektakulární. Groznyj - to jsou Drážďany, Stalingrad i Coventry 90. let 20. století.

Když přišli Rusové „na pomoc" jižním Osetínům (Rusům samozřejmě nejde o Osetíny, ale o strategické zájmy na Kavkaze, k jejichž prosazování jim Osetíni slouží), takřka celý svět jejich počínání odsoudil a ruskou reakci označil za neadekvátní. Jestli bylo bombardování bělehradské nemocnice, televizní budovy a dalších objektů adekvátní, to svého času nikdo neřešil, zato fakt, že Rusové mohli bombardovat letiště v Tbilisi či ropovod Baku-Tbilisi-Ceyhan, západní svět „zděsil". A to nemluvíme o tom, že Rusové měli v Jižní Osetii, kam vtrhla gruzínská armáda, své mírové síly (byť o jejich skutečném poslání si lze myslet leccos), a přišli tedy svým vojákům na pomoc, což je z vojenského hlediska navýsost pochopitelné.

Srpen 1968? Ale kdeže...

V českém prostředí jsem zaznamenal velmi „interesantní" úvahy, v nichž byl ruský postup v Gruzii srovnáván s rokem 1968, což má navíc svůj půvab v tom, že nynější konflikt byl zahájen také v srpnu, navíc v roce čtyřicátého výročí sovětské agrese v Československu. Taková komparace je ovšem jemně řečeno zavádějící - pokud ne rovnou hloupá. Ačkoliv jsem mladší ročník a rok 1968 jsem nezažil, nikde jsem neslyšel ani nečetl, že by Dubček a spol. vtrhli s Československou lidovou armádou řekněme do Těšínska nebo třeba do Podkarpatské Rusi. Michail Saakašvili byl v tomto ohledu první, kdo zahájil ozbrojený postup, a musel proto s ruskou reakcí počítat. Nadto současné Rusko není totalitní SSSR, jenž by v tancích přijel provést převrat a snažil se v dané zemi zajistit „ideovou kontrolu". Nemluvě o tom, že Rusko a Gruzie nejsou ani deklaratorně „bratrskými státy" a že se primárně jedná o velmi konkrétní konflikt o území a vládu nad produktovody. Jediná zásadnější podobnost s rokem 1968 v ČSSR spočívá ve faktu, že Rusko prosazuje (stejně jako tehdejší SSSR) v Gruzii, resp. na Kavkaze své geopolitické zájmy. Okolnosti, průběh a nástroje jsou ale zcela jiné.

Pokusy srovnávat dnešní situaci na úpatích Velkého Kavkazu s rokem 1938 v tehdejší ČSR již vykazují větší míru logiky a lze na ně přistoupit, ovšem pak je nutno konstatovat, že rok 1938 lze naprosto jednoznačně srovnávat i s odtržením Kosova od Srbska, a tudíž toto srovnání nelze aplikovat pouze na problematiku Jižní Osetie a ospravedlňovat jeho pomocí gruzínský postup.

Co je dovoleno Bohovi, není dovoleno volovi

Když média referovala o Slobodanu Miloševićovi, označovala jej jako balkánského řezníka a srbského Hitlera. Ačkoliv byl nebožtík Milošević vcelku zavrženíhodná figura, Hitlerových „kvalit" nedosahoval ani omylem. Je zajímavé, že podobně silná slova nepadají na adresu Michaila Saakašviliho. Jeho politická praxe totiž zdaleka nedosahuje demokratických standardů: jeho recepty z volební kuchyně, které jsem ochutnával jako pozorovatel v lednu letošního roku, se mi pranic nezamlouvaly. Jelikož se ale Saakašvili stal miláčkem západních elit, OBSE mu jeho volební čachry posvětila. Stejně tak jeho postup proti vlastním občanům vloni na podzim, kdy je nechal zbít policejními komandy, si s Miloševićem nebo Putinem nezadal. (Gruzínci naopak tento krok vnímali velmi citlivě, a to i Saakašviliho sympatizanti; ztratil hodně ze své obliby.) Nejednou jsem si v této souvislosti vzpomněl na košilaté vyjádření F. D. Roosevelta, který kdysi na adresu nikaragujského diktátora Somozy prohlásil, že ví, že je to zkurvysyn, ale je to náš (rozuměj americký) zkurvysyn.

Na druhou stranu je Saakašvilimu třeba přiznat, že Gruzii v mnohém prospěl, nastartoval řadu reforem, nasměroval zemi na Západ a pustil se do všudypřítomné korupce a vlády kriminálních gangů v čele s gruzínskou větví tzv. vorů v zákoně, která díky jeho razantní politice ztratila mnohé ze svého nimbu. Gruzii a transparentnosti jejího hospodářství tento krok prospěl možná ještě více než rok 1992 Japonsku, kdy se místní politici po letech rozhodli zakročit proti jakuze, která požívala v japonské společnosti obdobně exkluzivní až mytické postavení.

V tomto ohledu samozřejmě Saakašviliho případné srovnávání s Miloševićem vykazuje rysy značné nespravedlnosti, jelikož Milošević byl politik neúspěšný a své zemi pouze škodil. To ale neznamená, že to komukoliv dává právo produkovat pokroucená a dané době poplatná prohlášení a řadit Miloševiće k nejhorším diktátorům dějin. Navíc v letech, kdy se západní představitelé bez skrupulí druží s čínskými komunistickými předáky, sponzorem teroristických skupin plukovníkem Kad­dáfím a s obludným reliktem stalinismu Kim Čong-ilem jednají se všemi diplomatickými ohledy.

České kličkování v mezinárodní politice

Situace v Jižní Osetii a nyní už i Abcházii přímo souvisí s Kosovem. Podpora jeho nezávislosti vytvořila precedens a vyrazila z rukou Západu veškeré rétorické trumfy s morálním či etickým vyzněním. Proč by Rusové, kteří navíc s předstihem anoncovali, že Kosovo jako precedens prostě brát budou, nemohli prosadit své zájmy silou, když byl ze spektakulárních důvodů bombardován Bělehrad? Proč by nemohli tlačit na odstranění Saakašviliho, když Západ měl na Balkáně také celou řadu personálních intervencí? Proč by Lavrov nemohl hovořit o genocidě, když podobné nesmysly padaly i z úst západních představitelů v souvislosti s Kosovem? Proč by nemohla být Jižní Osetie nezávislá, když může být Kosovo?

Ať to pan ministr Schwarzenberg, jenž užívá argumentů o výjimečnosti kosovských událostí, laskavě vysvětlí. Čím je Kosovo výjimečné? Proč volá v případě Jižní Osetie po skandinávských vzorech a nevolal po nich ve dnech, kdy ČR uznala nezávislost Kosova, což nejenže dělat nemusela, ale ani neměla? Proč přijímá v Praze ministra zahraničních věcí tohoto státního útvaru? Proč není svými nadřízenými hnána k odpovědnosti reprezentantka ČR paní Janina Hřebíčková, jejíž veřejná vyjádření ukazují na míru její neobjektivity a nekritičnosti v plné nahotě? Ačkoliv je pan kníže respektuhodná osobnost a na české poměry noblesní politik, v tomto ohledu se fatálně mýlí. Kosovo precedens vytvořilo, sny o jeho výjimečnosti jsou pouhým zbožným přáním a projevilo se to mnohem dříve, než se leckdo nadál. Na Kavkaze, v Jižní Osetii - a nikoli díky moskevským generálům, ale kvůli Saakašviliho riskantnímu a ne zcela domyšlenému kroku (byť Saakašviliho motivaci je předčasné hodnotit a osobně si myslím, že gruzínskému útoku musely předcházet nějaké sliby ze strany USA, stejně jako byli v roce 1956 ponoukáni Maďaři, aby byli nakonec ponecháni svému osudu).

Svůj postoj by měl vysvětlit i pan prezident Klaus. Měl by vysvětlit svou proruskou pozici k situaci v Gruzii, když se úpěnlivě (a správně) stavěl proti podpoře kosovské nezávislosti. V čem byl podle něj gruzínský útok na Jižní Osetii tak odsouzeníhodný, když se jedná formálně o součást suverénní Gruzínské republiky, jíž je už přes patnáct let znemožněno uplatňovat nad svým územím vlastní svrchovanost? To, že pan prezident nejspíše disponuje českou (Mnichovem 1938 a normalizačními lety utuženou) mentalitou nebojovat za jisté hodnoty i s rizikem položení vlastního života, ještě neznamená, že ti, kteří tak činí, jsou odsouzeníhodní agresoři. Václav Klaus také uplatňuje dvojí standardy, byť trochu jinak než výše kritizovaní západní představitelé.

Od Václava Havla snad ani není třeba nějaké vysvětlení žádat. Ze svých výšin by podobný apel stejně nezaslechl. Muž, který se z pro mne nepochopitelných důvodů stal pro mnohé jakousi morální ikonou posledních desetiletí, označil za agresora Rusko. Ne, že by neměl kus pravdy, ale jeho vášnivá podpora bombardování Srbska, kdy se proslavil úžasně absurdním protimluvem „humanitární bombardování", jej z role nestranného pozorovatele zcela diskvalifikuje.

Na dovysvětlenou

Při sledování světového dění ve mně jen máloco vzbuzuje emoce. Ovšem jednou z věcí, kterou z duše nemám rád, je ruský imperialismus a zpupná agresivita a proradnost ruské zahraniční politiky. Je mi naprosto jasné, co Rusové na Kavkaze sledují. Ovšem pokud se na situaci podívám s odstupem, musím konstatovat, že si ji Západ do značné míry zavinil svou neprozíravou a alibistickou politikou sám a Rusku dal pouze trumfy do rukou. A to trumfy velmi silné - nejsilnějším z nich je kosovský precedens.

Rusko se pro mnohé stalo morálním vítězem, byť nezaslouženě, a podniklo kroky směřující k opětovnému ovládnutí kaspických produktovodů. Stalo se tak kvůli tomu, že letos byly většinou západních zemí odhozeny zásady respektu k teritoriální identitě a proti vůli Srbska bylo uznáno nezávislé Kosovo. Teď dochází k odtrhávání provincií od Gruzie proti její vůli, Západu se to nelíbí a je ochoten zamlčovat i fakt, že ozbrojené prostředky jako první tentokrát použili Gruzínci. A ještě jedno popíchnutí: Gruzii se ze Západu sice dostává dostatku podpory rétorické, ale mnohem méně faktické. Právě v tomto se dnešní situace podobá roku 1968 v Československu či maďarskému roku 1956 - mnohem více než charakterem ruského postupu.

Autor je odborným asistentem na Oddělení bezpečnostních a strategických studií Katedry politologie FSS MU. Dlouhodobě se odborně zaměřuje na bezpečnostní otázky v postkomunistickém prostoru. Oblasti Balkánu i Kavkazu několikrát pracovně i soukromě navštívil.