Neatlantická volba Španělska

Nečekané vítězství španělských socialistů v březnových volbách pouhých pár dní po bombovém útoku v Madridu změnilo tvář a směr španělské politiky. Nejzřetelnější a bezprostřední dopad mělo toto vítězství na válku USA proti terorismu a zvláště pak na španělskou účast v „koalici ochotných". Nový španělský předseda vlády Rodríguez Zapatero zastával vůči americké intervenci proti Saddámu Hussajnovi pozici zcela opačnou a svůj předvolební slib stáhnout 1 300 španělských vojáků z Iráku po volbách také splnil. Tím však Španělsku zcela jistě znemožní uzavírat uvážlivé aliance pro udržení globální bezpečnosti a bude nucen uchýlit se do říše snů „morálpolitiky".

Ve světle následných událostí by nicméně bylo katastrofálním omylem domnívat se, že Al Kajda ztratí zájem o Španělsko jen proto, že se po volbách změnila vláda. Usáma Bin Ládin navrhl reconquistu Španělska již dávno před válkou v Iráku. Jeho jasným záměrem je znovu oživit chalífát, zlatý sen islámu, a nad al-Andalusem* znovu nastolit maurskou vládu, jež skončila pádem Granady. Jeho teroristická ideologie vychází z extrémní patologie protizápadního smýšlení spojené s touhou pomstít se světu, který byl v Bin Ládinových očích zkažen svobodou a hédonismem. Realita terorismu, již nemohou protiválečná gesta zmírnit, nakonec nevyhnutelně ovlivní zahraniční politiku Španělska, jak se již stalo za vlády konzervativního premiéra José Maríi Aznara.

Po 11. září postavil Aznar Španělsko pevně po bok USA s politikou promyšleného a rezolutního atlantismu. Takový postoj vyvolal napětí ve vztazích s osou Paříž-Berlín a postavila se proti němu i socialistická opozice, podle níž si vřelé vztahy s Washingtonem vzájemně odporovaly se závazky Španělska vůči EU. Aznarova změna spojenectví byla bezpochyby zásadním nastavením španělské zahraniční politiky pro získání pozice i vlivu. Pevně se však opírala o španělské národní zájmy.

Po určitou dobu byl pro španělskou společnost hlavním problémem baskický terorismus. Užší vztah s Georgem W. Bushem povzbudil Spojené státy k rozhodnutí pomoci madridské vládě v boji proti němu. USA rovněž přispěly k urovnání občas znepokojivých vztahů mezi Španělskem a sousedním Marokem. Znepokojivých proto, že španělsko-marocká hranice je zároveň místem, kde se EU protíná se severní Afrikou a kde ilegální imigranti začínají svou cestu napříč evropským kontinentem. To byly bezprostřední a naléhavé důvody, proč Španělsko spolupracovalo s globální strategií Spojených států proti terorismu. Přáním baskické teroristické organizace ETA je zničit Španělsko a útok organizace Al Kajda v Madridu 11. března 2004 byl počátkem záměru libanonizovat Evropu, tj. držet ji jako rukojmí a ztrestat ji za její katedrály a za osvícenství. Pro Aznarovu atlantickou strategii to byly dostatečné důvody.

K takové změně v zahraniční politice však Aznar směřoval ještě před 11. zářím. V zájmu dosažení hospodářského a politického růstu předpokládal, že sepjetí Španělska se zbytkem světa má být širší a odvážnější. Chtěl čelit tradičním obavám španělské společnosti ze závazků v zahraničí. Věřil, že tyto obavy vedou k podcenění nákladů na izolaci Španělska. Jak varoval již státník z počátku 20. století, hrabě Álvaro de Romanones: „Být přítelem všech znamená nemít v čase ohrožení či potřeby přítele žádného." Takový postoj diktoval pěstovat užší politické a ekonomické vztahy s bývalými španělskými koloniemi a s USA.

Je třeba říci, že mnoho faktorů ve španělské společnosti působilo proti této nové orientaci: nechuť španělského veřejného mínění čelit realitě zahraniční politiky, systematický antiamerikanismus levice a nízké mínění veřejnosti o Bushovi. Přesto však se Aznarova konzervativní vláda spíše než pro omezený evropeismus pevně rozhodla pro širší euroatlantismus, pro vřelejší a přímější vztahy s Washingtonem a pro vůli zapojit se do Spojenými státy vedeného mechanismu kolektivní bezpečnosti, jenž je zaměřen proti terorismu. 11. září pouze posílilo argumenty ve prospěch takové změny orientace.

První plody byly patrné v politice vůči Latinské Americe, kde Aznar jednoznačně postavil Španělsko po bok USA. Dokonce ještě před 11. zářím pozměnil španělskou politiku vůči této oblasti s ohledem na boj proti terorismu. Dříve Madrid mlčky požadoval, aby latinskoamerické vlády „přijímaly" uprchlé teroristy ETA, jen aby si je držel dál od Španělska. Nyní začala madridská vláda žádat o jejich vydání. Španělsko rovněž navýšilo pomoc Kolumbii v její vlastní válce proti terorismu. Když pak vypukla irácká krize, Aznar se plnou vahou postavil za USA, i když tím v OSN přivedl Španělsko do konfliktu s některými latinskoamerickými zeměmi.

Sedm zemí v Latinské Americe podpořilo prezidenta Bushe, dalších sedm vyjádřilo politování nad americkou tvrdou linií a tři se rozhodly pro diplomatickou nejednoznačnost. Ovšem v EU bylo k soudržnosti daleko. Diplomatický rozkol mezi hispánskými zeměmi však znamenal významnou lekci: dosažení shody a sblížení v hispano-atlantickém světě bude vyžadovat čas a diplomatické úsilí. Aznarově atlantické diplomacii tím vznikl problém. Pomohla mu však skutečnost, že politická a hospodářská realita tlačila Španělsko, Latinskou Ameriku a USA dohromady.

Hispanosféra a atlantismus

V posledních letech Španělsko značně rozšířilo své vazby na Latinskou Ameriku, a to v mnoha oblastech zároveň. Španělsko začalo obnovovat svoji politickou přítomnost tam, kde se uskutečnil demokratický přechod, jenž sloužil jako model pro pozdější demokratickou transformaci Střední a Jižní Ameriky. V té době obnovila španělská monarchie svoji prestiž po celém španělsky hovořícím světě, neboť symbolizovala změnu bez traumatu. Madridský příklad „národního usmíření" inspiroval následné dohody, které měly zabránit občanským válkám a retribucím.

Dohody z Moncloy byly dalším španělským „názorným příkladem". Šlo o opatření k zajištění hospodářské stabilizace, jež byla dohodnuta největšími demokratickými stranami jako odpověď na varování MMF, že křehké hospodářství země potřebuje období stability a sociálního smíru. Tato opatření pomohla stabilizovat národ na cestě k referendu o nové demokratické ústavě tím, že prokazovala všestrannou oddanost demokracii.

Španělsko poté splnilo všechny požadavky finanční ortodoxie pro zavedení eura. V tomto procesu završilo hospodářský růst, čímž přesáhlo evropský průměr a stalo se investorem s nulovým deficitem a více než 4 milióny nových pracovních míst. Úspěch španělského hospodářského modelu, jak jej aplikovaly Aznarovy vlády mezi roky 1993 a 2004, inspiroval některé latinskoamerické vlády ke snaze (ne vždy úspěšné) o dosažení makroekonomické stability jako prostředku pro upevnění stability politické.

Výsledným efektem všech těchto ekonomických a politických změn v průběhu posledních třiceti let bylo, že došlo k proměně „image" Španělska v latinskoamerických očích, neboť ze společnosti stagnující a represivní se stalo společností dynamickou a demokratickou. To zase usnadnilo Španělsku pěstovat své atlantické vazby - a Latinské Americe pak být ochotnější k námluvám - v kontextu, jenž se nyní nazývá hispanosférou.

Tím je vlastně míněna jakási hispánská analogie toho, co James C. Bennett ve svém pojednání publikovaném v The Na­tional Interest ze zimy 2003/2004 nazval anglosférou, která spojuje oceánskou civilizaci anglofonního světa. Z tohoto pohledu posilují nové technologie, internet, satelitní televize a levná letecká spojení vazby mezi komunitami geograficky rozdělenými, spojenými však jazykem, kulturou, historií a právní i politickou tradicí. Široká hispánská globální komunita svým historickým původem, morálními hodnotami, právní tradicí a jádrem literární konvergence v myšlence hispanosféry ruší atlantickou „tyranii vzdálenosti" prostřednictvím těchto stále rostoucích komunikačních sítí. Ty vskutku obnovují starší představu Atlantiku jako pojítka přímořské civilizace.

Rozhodujícím faktorem je přítomnost španělského jazyka na internetu. Ten spojuje celkem 400 miliónů lidí hovořících španělsky, španělština je čtvrtým nejrozšířenějším jazykem na planetě po čínštině, angličtině a hindštině a podle Global Reach čtvrtým nejfrekventovanějším jazykem mezi uživateli internetu. Hispanosféru tedy živí tzv. blízkost na dálku, a to nejen z důvodu lingvistické přítomnosti na internetu, ale i vzhledem k rostoucímu globálnímu trhu televizních programů ve španělštině. Tak se vytvářejí nové „síťové komunity" lidí v různých zemích a na různých kontinentech, kteří se dívají na tytéž televizní programy, čtou týž tisk a komunikují spolu prostřednictvím týchž levných komunikačních systémů. Takové komunity začínají znovu navazovat lingvistické, kulturní a historické vazby, které již byly na ústupu. Tím pak podporují a usnadňují hospodářské vazby mezi zeměmi stejné kulturní sféry.

Španělsko je dnes největším investorem z EU v Latinské Americe, téměř předstihujícím USA. Během jediného desetiletí, mezi roky 1990 a 2000, bylo ze zdrojů španělského kapitálu na latinskoamerickém subkontinentu investováno přes 100 miliard euro. Přes veškerá ekonomická rizika Latinské Ameriky spatřily španělské firmy příležitost k dosažení dominantního postavení na trhu, což by pro ně v Evropě bylo stěží proveditelné. Podle zprávy Real Instituto Elcano z února 2004 bylo Španělsko na prvním místě v investicích v Argentině a Chile, na druhém v Brazílii a Kolumbii, na pátém v Peru a na sedmém v Mexiku.

Jakkoli významné byly tyto investice pro Latinskou Ameriku, životně důležité byly zejména pro Španělsko. Podle španělského deníku Cinco días Latinská Amerika pro 48 společností, které v ní uplatňovaly své zájmy, vytvářela v roce 2001 více než 30 % jejich zisku. Nárůst investic španělských společností v Latinské Americe je mj. i odpovědí na konkurenční tlaky, které v posledních letech španělské firmy zažily. Musely si vyhledávat nové trhy vzhledem k otevření vlastního trhu, zmenšení veřejného sektoru, na němž byly závislé, příchodu eura a především éře globalizace. Vzhledem ke kulturní, právní a politické blízkosti byla Latinská Amerika přirozeným trhem pro jejich expanzi.

Taková významná úroveň zahraničních investic na kontinentu, který je tak zabředlý do hospodářského nacionalismu, nevyhnutelně vyvolala smíšené pocity. Zahraniční investice s sebou často nesou rozpolcenost, protože veřejné mínění se polarizuje mezi voláním po dynamice a strachem z bezmocnosti. Na jedné straně lidé ocenili, že jejich země může přitáhnout investory, zatímco na druhé cítili, že jejich národní identita je poškozena. Prodej státních podniků stejně jako podkopaná národní hrdost znamenaly také větší konkurenci pro místní firmy, což nutně vyvolalo určitý odpor. Ve světle své historie se Latinská Amerika zdála zvláště náchylná k pokušení couvnout za ochrannou hradbu a přerušit tak příliv nových investic i obchodní vztahy se Španělskem.

Finanční zkouška nastala, když „zlatá dekáda" 90. let prošla řadou krizí, jakými byly „tequilový efekt", ruská krize a „asijská nákaza". Latinská Amerika byla těžce zasažena od počátku roku 1999, když se do měnové krize dostala Brazílie. Následovala argentinská krize v roce 2000. Cesta byla trnitá. Ke konci 90. let se však výsledky aplikace „washingtonského konsensu" ukázaly jako obecně pozitivní, s výjimkou zvláště závažných případů jako Argentina, kde španělští investoři zaznamenali největší ztráty. Privatizace a hospodářská deregulace pomohly významně snížit inflaci, což zdůraznilo výhody makroekonomické rovnováhy a upevnění integrace regionu na světovém trhu. Celkově vzato Latinská Amerika ve zkoušce obstála a pokušení hospodářského nacionalismu tak bylo překonáno. Tím by se měla upevnit a ukotvit „otevřenost" latinskoamerických ekonomik včetně rostoucí integrace se Španělskem, k níž tato otevřenost vedla.

Životně nejdůležitější součástí hispanosféry je zřejmě její kulturní jednota a její význam jako součásti „Západu". Poněvadž náboženství je jedním ze základů kultury, má nemalý význam skutečnost, že mimo Brazílii žije v Latinské Americe 300 miliónů katolíků. Následkem vývoje, jenž začal s příchodem Kolumba, a s rozšířením španělského impéria a katolického apoštolátu, zůstala myšlenka Západu neměnnou součástí latinskoamerického myšlení. Vždy odolávala výzvám ze strany filosofie civilizační singularity (jež se v Latinské Americe označuje jako filosofie původnosti) a filosofie třetího světa, jež - počínaje Frantzem Fanonem - přispěla k ospravedlnění násilí a terorismu. Dokonce i v době největšího násilí a v ideologicky zmateném období tato tradiční myšlenka Západu v latinskoamerickém myšlení díky svým španělských kořenům převládla.

Mnohem nedávnější, byť neméně významná je identifikace Západu s hodnotami „otevřené společnosti": s důrazem na reformismus spíše než na revoluci, upřednostněním společnosti před státem, svobodného trhu před plánovanou ekonomikou, občanství před etnickou příslušností a civilní autority před vojenskou mocí. To jsou důvěrně známé myšlenky dědictví anglofonních civilizací od Británie po Austrálii. Nové a širší pojetí Západu spojuje Latinskou Ameriku se Severní Amerikou a anglofonním světem stejně jako se Španělskem. V dobách pro svobodu ne právě šťastných publikoval Octavio Paz Tiempo nublado (1983) a zopakoval, že nejničivějším fenoménem 20. století byl totalitarismus, přičemž pouze Západ v čele se Severní Amerikou jej uměl rozeznat a čelit mu. V těch samých letech se bohužel většina těch, kteří se pokládali za latinskoamerickou inteligenci, rozhodla pro separatismus a násilí jako druh ideologického exorcismu.

Pád berlínské zdi ale všechno změnil. Jak poznamenal velký venezuelský spisovatel Arturo Uslar Pietri, jedním z jeho dopadů bylo rozbití celého teoretického systému, jenž se snažil vytvořit „existenciální společnost" třetího světa spojující Latinskou Ameriku s Afrikou a částmi Asie. Vyjma erupcí provinčních vulkánů, jakými jsou Chiapas v Mexiku, diluviální přítomnost Castra na Kubě a radikální populismus Huga Cháveze ve Venezuele, se od těchto utopických perverzí zcela upustilo. Budoucí hospodářská elita Latinské Ameriky prošla severoamerickými univerzitami, což spolu s postupným vysycháním ideologického znečištění přicházejícího z Paříže vedlo k uznání reality. Dokonce i starý brazilský levičák Ignacio Lula da Silva učinil kompromis s vlastními ideologickými kořeny a jako prezident se blíží politickému realismu.

Největší přežívající překážkou pro hluboce zakořeněnou občanskou společnost je inteligence, která si zřejmě nevšimla pádu berlínské zdi a téměř univerzálního přijetí volného trhu jako nejlepšího prostředku k dosažení hospodářského pokroku. Avšak s postupem času a generací se hroutí i tato překážka. Zřejmým a významným ukazatelem, že Latinská Amerika uznala pravdu Pazova argumentu a že kontinent zavrhl Castrovu dlouhou „zkratku" k pokroku, je demokratická klausule pojící členské státy Mercosuru.

Je-li dnes vznik hispanosféry možný, tak jen proto, že s ohledem na minulost není v historii Latinské Ameriky období, které by vykazovalo takový ekonomický, sociální či politický potenciál jako dnešní doba. Taková optimistická perspektiva nejen že posiluje hispanosféru, ale dvě velké atlantické civilizace, hispánskou a anglofonní, sbližuje z hlediska politického myšlení, ekonomické teorie a dokonce i kulturní sympatie více, než jak tomu bylo kdykoli v historii od Kolumbova objevení Nového světa. Jak argumentoval chilský sociolog Claudio Veliz v The New Age of the Gothic Fox, vzájemný kulturní průnik anglicky a španělsky mluvícího světa rychle roste, a to i přes skutečnost, že oba stále více zdůrazňují svou vlastní kulturní přitažlivost.

Kupředu do minulosti?

Pro někoho je návrh na transformaci atlantismu nejen obtížně proveditelný, ale i poněkud zastaralý. Z pomalého rozdrobení staré aliance, která vyhrála studenou válku, však musí vzejít něco nového. Nemají-li přes velkou louži proti sobě stát dva nepřátelské superstáty, vyžaduje budoucnost NATO novou energii a intelektuální nástroje modernizované atlantické kultury. Aznarův obrat zahraniční politiky směřoval nakonec k rozšíření atlantické aliance, do níž postupně přitáhl latinskoamerické národy, aniž by to znamenalo jejich podřizování „yankeeům". Byl zakořeněn nejen ve španělském „raison d´état", ale i v rostoucí hospodářské integraci a v kulturním transnacionalismu, jejž umožnily nové komunikace. Byl příslibem, že se atlantismus stane pro Evropskou unii stravitelnější, když se pro „Anglosasy" stane více než synonymem.

Dnes existují dostatečné důkazy, že nová socialistická vláda ve Španělsku nepůjde Aznarovou atlantickou cestou a nebude ani dobrým přítelem Washingtonu; tím méně pak bude usilovat o podobnou politiku rovnováhy mezi Washingtonem a Bruselem. Španělsku se horizont hispanosféry vzdaluje. Bude se nadále rozvíjet a spontánně růst prostřednictvím obchodu, investic, kulturních výměn, rodinných vazeb, nárůstu komunikací, diaspor a všech dalších projevů tržní ekonomiky a občanské společnosti. Politicky však bude v bezvětří, jako myšlenka, jejíž čas buď vypršel, nebo dosud nenastal.

V Latinské Americe se bude Zapaterova hra na politické alian­ce točit kolem různých os, pod ochranou větrů nakloněných levici, jež očividně ztratila jakýkoli cit pro historické příležitosti. Odmítnutím atlantických hodnot i Bushovy administrativy nová španělská vláda prostě pomíjí možnosti hispánské konsolidace a atlantické konvergence, jež obroda liberálních hodnot uvnitř hispánského světa nabízí. Její pravděpodobnější cesta povede zpět k síti zainteresovaných nejednoznačností tvořících francouzsko-německou osu a k zabřednutí do přerozdělování moci uvnitř Evropské unie. Dokonce stejně jako sama EU, s Al Kajdou za humny, se španělská vláda stále více zaplétá do zmatků kolem národního referenda k evropské ústavě, o jejíž nutnosti lze pochybovat. Velká příležitost je ztracena. Je to, jako kdyby se Zapatero domníval, že Kolumbus nebyl ani tak velkým mužem, jako spíše velkým omylem.

* Al-Andalus, arabsky Země Vandalů. Znamená oblast muslimské civilizace na Iberském poloostrově od osmého do konce patnáctého století, která zahrnovala velkou část území dnešního Španělska. Její hranice se měnily na základě postupné rozpínavosti jak španělsko-muslimské, tak kastilsko-aragonské. (Pozn. překl.)

Podle anglického originálu uveřejněného v The National Interest, léto 2004, přeložila Markéta Fajmonová.