Nástup mlhavého socialismu

Dnešní politickou situaci neovlivňují jen schopnosti současného premiéra a nemohoucnost šéfa opozice, jak by se na první pohled mohlo zdát. Aktuální politické pohyby se odehrávají na pozadí dlouhodobějšího sjednocování levice a rehabilitace pojmu socialismus.

Americký historik Martin Malia se v závěru své knihy Sovětská tragédie z roku 1994 zamyslel, zda je krach socialismu definitivní. Konstatoval, že už od konce osmdesátých let se přestaly reformně levicové strany západního i třetího světa (aniž by provedly hloubkovou sebekritiku) hlásit k socialistickým metodám, jako je postátnění, kolektivizace a plánování. "Hned na počátku devadesátých let se současně, téměř přes noc a bez polemik, objevila na celém světě překvapivá shoda, že trh a soukromé vlastnictví jsou nepostradatelnými rysy každé fungující ekonomiky." Jedním z vedlejších produktů hospodářského a politického krachu reálného socialismu byla ztráta "komplexu kapitalismu", který si demokratické společnosti nesly z dob velké hospodářské krize konce dvacátých let.

"Avšak současně - i když poněkud méně jasně - se rozmělnil význam samotného prchavého pojmu socialismus," píše Malia a dodává: "Při retrospektivním pohledu by mělo být zjevné, že jsme po celou dobu sledovali stejnorodou řadu socialistických programů, od demokratického socialismu až ke komunismu, které se lišily pouze stupněm postátnění soukromého vlastnictví a trhu. Všechny tyto programy vycházely z téže morální ideje a sahaly od dobrovolného družstevnictví na umírněném konci spektra až po leninský stát jedné strany na jeho drsném konci."

Tím morálním ideálem všech forem socialismu je rovnost. Malia současně podotýká, že nedošlo k oslabení hlubší struktury specificky marxistického paradigmatu, tj. chápání ponížených a utlačovaných jako nejlepších vzorů lidskosti. Z toho důvodu staví socialistická politika nadále na povznášejícím vykupitelském charakteru odcizení a utrpení. "Veškeré socialistické programy vybudované na nových formách odcizení proto budou nutně mlhavější než původní diktatura proletariátu. Na druhé straně je pravděpodobné, že nadcházející praktické programy socialismu se jako poštovní holubi čas od času vrátí k podezřívavosti vůči soukromému majetku a trhu. Vždyť majetek bude vždy znamenat moc a majetková nerovnost vždy povede k jejímu nerovnoměrnému rozložení. Proto vyvstanou i v budoucnu sociální tlaky, aby se ve jménu společenského blaha oslabila moc ekonomická." V samém závěru se Martin Malia řečnicky ptá, zda pokušení měnit společnost ve jménu ideje rovnosti je zažehnáno. Odpovídá, že téměř s jistotou nikoli.

Jestliže v roce 1994, kdy psal Malia tyto řádky, se ještě nikomu z nás nezdálo pravděpodobné, že by socialistické myšlenky mohly v České republice ještě někdy získat širší podporu, dnes je už jisté jedno: mnohé hodnoty socialismu jsou podstatnou částí české společnosti tiše rehabilitovány. Tato nová situace směřuje i k politickému vyústění v podobě povolební skryté koalice mezi ČSSD a KSČM.

Rehabilitace?

Tvrzení o rehabilitaci některých hodnot socialismu se dá pouze intuitivně popsat, protože společnost se stále zatím neprobudila z ideologické kocoviny a myšlenkové boje zde neprobíhají ve velkých kategoriích - na těchto frontách je tedy zdánlivý klid. Ve skutečnosti je ale ve vespod cítit silné pnutí, mající několik příčin.

Předně u lidí nad pětatřicet let se vzpomínky na reálný socialismus obalily nostalgií, takže tehdejší systém je vnímán skrze pomalý životní styl, prostor pro přátelství v neformálních společenstvích a nesmírnou váhu kultury ve veřejném životě. Pro tuto část lidí je dnešní doba příliš rychlá, nepřehledná a nepředvídatelná. Jiná část společnosti zase dokáže jen obtížně strávit majetkovou nerovnost. Vyvolává to u nich intenzivní pocity relativní chudoby a z toho vyplývající závist, což je motor ovlivňující jejich dnešní hodnocení společnosti. Tyto pocity se pojí se stále otevřenějším zpochybňováním majetkového rozvrstvení české společnosti.

Projevy jsou různé. Extrémní podobou je konkurzní loupežnictví některých soudců, státních zástupců a policistů, kteří se za pomoci nástrojů státu pokouší uměle vyvolat "čtvrtou vlnu" privatizace. Ze strany vlády jde sice o legální, přesto místy drsné vyvlastňovací akty, zvyšování daní a regulací. Jinou verzí jsou tzv. hony na miliardáře, jimiž se ČSSD snaží likvidovat své někdejší spojence, dnes nebezpečné svědky vzájemných transakcí se stáním majetkem. I to dokáže překlopit do kýče o moralistickém boji proti neprávem nabytému majetku.

Těmto přístupům aplaudují stále širší vrstvy lidí, a to ve jménu nevyslovených hodnot rovnosti a spravedlnosti, jež požadují nastolit ve veřejném prostoru. Názorným příkladem může být bezmála násilné postátnění nemocnic a zdravotních pojišťoven v režii Davida Ratha, připomínající jednu ze znárodňovacích vln po roce 1945. Tehdejší ministr zdravotnictví by se jistě pojmem socialismus oháněl v každé třetí větě. Dnešní ministr podobné kroky jen zdůvodňuje touhou po efektivitě a výkonnosti. Ve svém důsledku to ale vyjde nastejno. Rehabilitovány začínají být nejen socialistické hodnoty, ale i konkrétní politické přístupy.

Proti mocným

Ve vztahu k voličům praktikuje paroubkovské vedení bezmála geniální taktiku. Podobně jako se Vladimír Špidla tvářil, že vlastně nemá nic společného s temnými stránkami Zemanovy vlády, se Jiří Paroubek nepřímo distancuje od Grossova dědictví, spočívajícím ve stírání světů mezi mafiemi, podnikateli a státní mocí. Český premiér úspěšně předstírá, že je přímo povolán tento stav napravovat. Jako zástěnu používají socialističtí politikové mimořádně účinnou levicovou figuru: boj proti mocným tohoto světa.

Pár měsíců před volbami tak vyráží do útoků proti vysokým poplatkům v bankách, obchodním praktikám supermarketů, "tlustým pijavicím" (Rath) farmaceutických firem. Politolog Oskar Krejčí to opsal nadšenými slovy: "V epoše po Paroubkově příchodu se objevil jeden nový prvek. Zatím nebyl zobecněn, což znamená, že nemá název. Objevil se intuitivně, pravděpodobně nikoli jako programový rys, ale jako projev citu. Je to snaha chránit občana před mocnými tohoto světa. Poprvé stát brání přímo jedince před tlakem globalizovaných monopolů, vůči nimž je osamocený člověk naprosto bezmocný. Kdyby propaganda Lidového domu za něco stála, asi by dokázala tuto proměnu politiky pojmenovat a prodat." Dokáže, Oskare, dokáže. Lidem to ovšem přinese podobný pocit bezpečí jako majitelům restaurací, po nichž pouliční gangy žádají výpalné za jejich fiktivní ochranu.

Cesta k socialismu

Česká cesta k socialismu našla i své programové zdůvodnění - v nové knize Miloše Zemana s názvem Vzestup a pád sociální demokracie. Expremiér zde nejdříve načrtává žádoucí povolební aranžmá přisuzující komunistické straně roli hlídacího psa budoucí skryté koalice. "Komunistická výhoda spočívá v tom, že její představitelé jsou většinou nezkorumpovaní. Protože je však k moci nikdo nezve - a tolerance vládnoucí strany není přímým podílem na moci -, mohli by komunisté působit jako přísní strážci mravů, horlící proti korupci a klientelismu."

V další části načrtává vizi státu veřejných služeb, založeném na programovém průniku ČSSD a KSČM. "Po studiu variant sociálního státu jsem došel k názoru, že podmínkám České republiky nejlépe vyhovuje skandinávský systém," píše Miloš Zeman. "Co je podstatou skandinávského systému? Zjednodušeně řečeno vysoká daňová zátěž - nejvyšší v Evropské unii. Většina populace se vysokým daním principiálně nebrání, pokud za ně ovšem dostane odpovídající protihodnotu v dobré práci veřejného sektoru."

V další části pak navrhuje postátnění velké části nemocnic a sloučení zdravotních pojišťoven do jedné státní. Ze záhrobí vytahuje teze o spoluúčasti zaměstnanců na všech úrovních hospodářského života. Souhlasí také s komunistickým návrhem na majetková přiznání, spojená s dalším zvýšením daní z příjmu a především spotřebních daní, aby se tak preferovala veřejná před soukromou dopravou. V závěru vytahuje další parádní komunistické číslo - daň z luxusu.

Ano, to je přesně ona mlhavá forma "měkkého" socialismu, která nám už bouchá na dveře. Teprve volby naznačí, jak velká část společnosti si "road to socialism" opravdu přeje.