Naslouchat teoložce

„…nemusím dokončit všechno, co bych chtěla. Můžu žít fragmentárně, jako byl fragmentem i život mých mrtvých. Učí mne něčemu,“ vyznává se nedlouho před smrtí autorka (1929–2003), známá svou vášní pro život a zapálený projev, řazená mezi nejpřednější teology dvacátého století: „…nač nechci zapomenout, říkají mi, že zemřu.“
Poprvé jsem na její podnětný esejistický výraz narazil v revue Souvislosti (4/1994), v úryvcích z díla Fantazie a poslušnost, později vydaného i knižně (Kalich, 2008): „Teologovi stačí již opakované poukazy na poslušnost v ústech Eichmannových, Hössových a tisíců jiných, aby se mu toto slovo vzpříčilo v hrdle. Po tomto používání již není možno pojem poslušnost vyslovit v teologické nevinnosti.“ – Ani v otázce poslušnosti, po staletí nezpochybnitelné křesťanské ctnosti, se tedy nezapře teoložčin výchozí příklon k tzv. teologii „po smrti Boha“, podmíněné historicitou Osvětimi. Bohužel další výrazné tituly odrážející její mnohdy „zlobivý“ vývoj přes teologii politickou či feministickou až k teologii osvobození byly v našem prostředí reflektovány spíše časopisecky nebo v knižních předmluvách/doslovech, nakladatelsky vydaných skriptech (J. Smolík: Současné pokusy o interpretaci evangelia, OIKOYMENH, 1993) apod. Je proto překladatelským počinem Ruth J. Weiniger, že pro nás v nedávné době zpřístupnila i opus magnum Mystika a vzdor (One Woman Press, 2015), jež rozsáhlé dílo Dorothee Sölle (na čtyřicet položek) vnitřně podkládá a na něž Mystika smrti těsně navazuje. (…)