Naše nynější „nekrize“

Je obtížné používat slovo krize v zemi, kde rostou spotřebitelské úvěry a hypermarkety praskají pod náporem zákazníků. Ještě obtížnější je používat tento termín v situaci, kdy je jím v médiích označován každý výstřel ze vzduchovky na vesnickém dvorku. Mluvme spíše o "nekrizi" a nazvěme tak některé trendy v české politice, jejichž společným jmenovatelem je ochablá vůle k samostatné české státnosti.

Kultura zadlužování

V českém prostředí se pevně a zřejmě nadlouho etabluje kultura zadlužování. Děje se tak na úrovni privátních, obecních i státních rozpočtů. Skutečnost, že se rostoucí státní dluh nestal tématem loňských voleb do Poslanecké sněmovny, není náhodná, ale má své hlubší zdůvodnění. Pavel Kysilka, hlavní ekonom České spořitelny, která vede účty většiny českých domácností, mluví o situaci v posledních dvou letech jako o užívací náladě. Má tím na mysli expanzi spotřebitelských úvěrů, kreditních karet a hypotéčních úvěrů, které zažívají svůj historický boom. Češi konečně objevují příjemné stránky kapitalismu, které jako by vypadly z ohmataných předlistopadových západních katalogů zboží, jež tehdy kolovaly v rodinách a byly vydávány za důkaz konzumních předností Západu. Po letech najednou konečně dochází ke kolektivnímu splnění dávných snů. Odtud pramení zvláštní tolerance ke státnímu zadlužování, která začíná v posledních letech nabývat vážných rozměrů.

Osobní a veřejné zadlužování se přece jenom liší. Po několika nezaplacených splátkách se ve vztahu k soukromému dlužníkovi začínají uplatňovat poměrně drastické kroky. Ve veřejné sféře zatím jen nezřetelně cítíme, jak rostoucí deficitní hospodaření zužuje prostor pro autonomní politické rozhodování. Stručně řečeno špidlovské zadlužování redukuje politiku na účetní přerozdělování peněz do předem daných kolonek mandatorních výdajů a obsluhy státního dluhu. Politika jako prostor pro realizaci levých nebo pravých představ o fungování společnosti začíná postupně mizet.

Mezi ekonomickou a politickou elitou je proto stále více možné slyšet slova, že jedinou nadějí je vstup do Evropské unie. Právě nutnost půjčovat si na mezinárodních trzích má vést k vynucení makroekonomické rovnováhy zvnějšku; stejný efekt pak má mít i přijetí Paktu stability a růstu, limitujícího procento deficitního zadlužování prostřednictvím státního rozpočtu. Jinak řečeno, mezinárodní organizace nám vnutí rozpočtovou disciplínu místo nás samotných. Je v tom cítit podobný obdiv, jaký mnoho našich spoluobčanů pociťovalo k ráznosti, s níž Adolf Hitler po okupaci v březnu 1939 zavedl pravidlo, že se na silnicích jezdí vpravo.

Dezintegrace státní moci

Pro dnešní nekrizový stav je typické, že dochází k několikanásobné dezintegraci centrální moci. Jednou z příčin je strukturálně i personálně slabá česká vláda, která si nedokáže vynutit dostatečnou autoritu. Tento fakt nedávno potvrdil jeden z vlivných koaličních politiků Ivan Pilip, když v Právu prohlásil: "Tato vláda je v pozici udržovací vlády, pro kterou jsou pevná a zásadní rozhodnutí nesmírně obtížná."

Jedním z důsledků je stěhování moci do výborů Poslanecké sněmovny a přilehlých kuloárů, kde se rozhoduje o skutečné podobě přijímaných zákonů. Už v minulosti v českém parlamentu neplatilo "pravidlo devadesáti", jež je běžné v západních demokraciích. Stručně řečeno to znamená, že parlamentem prochází devadesát procent zákonů, které navrhne přímo vláda, zbytek jsou poslanecké návrhy. Do roku 2002 toto číslo u nás kolísalo kolem šedesáti procent a v nedávné době se ještě více vychýlilo v neprospěch vlády, která v posledních měsících už navrhuje jen minimum předloh.

Významným zájmovým skupinám začíná tento stav vládnutí nevládnutí vyhovovat. Kromě parcelace legislativního procesu existují i další formy, jak se zájmové skupiny pokoušejí vymknout z pravidel a loajalit vůči centrální moci. Jako příklad může sloužit nebezpečný nárůst institucí typu "nezávislých" mediálních rad a jiných podobně závislých úřadů na regulaci čehokoli, které se objevují v prostoru mezi privátní sférou a státem. Společným jmenovatelem je navázání na státní rozpočet na jedné straně a požadavek naprosté nezávislosti na straně druhé. Je to další z bláhových pokusů, jak se vymknout z prastaré zásady: koho peníze, toho rozhodování a toho také odpovědnost. Tady se spíše zavádí postkomunistická kultura: státní peníze, soukromé rozhodování a rozmělněná odpovědnost. Z jiného úhlu pohledu jde o rozplývání centrální moci na zapřenou, ve jménu nevolených elit.

Když ve Spojených státech odchází stará administrativa, přichází s novým prezidentem deset tisíc nových lidí na různá místa státní správy. U nás se spíše začíná etablovat vlivná administrativa bez ohledu na volební cyklus, přičemž demokraticky zvolení politici často reprezentují spíše její zájmy než aspirace svých voličů. Po vstupu do Evropské unie se aspekt moci nezvolených ještě mnohonásobně zvýší.

Federalistický úprk

V těchto měsících dochází k přípravě českého státu na transformaci do Evropské unie. Důvody jsou různé. Většina českých politiků bohužel nevidí EU jako zájmovou strukturu, která nám umožní prosadit některé zájmy lépe, než jak bychom to dokázali coby suverénní stát, ale jako způsob, jak se vymknout z loajalit vůči národní reprezentaci státu a českým voličům. Politici z vládní koalice přitom víceméně vsadili na francouzsko-německý koncept evropské federalizace, respektive na francouzsko-německou verzi Evropy. To samozřejmě není hřích, pokud by se ale hrálo s otevřenými kartami a pokud by tyto kroky měly své náležité geopolitické zdůvodnění.

Opět narážíme na starý problém české politiky, který nás provází od listopadu 1989: o skutečně vážných problémech se v předvolebním boji nikdy nehovoří a skutečně vážná témata jsou žoviálně dohodnuta v kuloárech. Podobně tomu je i tentokrát. Nikdo z vládních politiků otevřeně neobhajuje svou koncepci Evropy. Každý ale mluví o tom, že EU budoucnosti musí efektivně fungovat, a proto musí být zvýšeny pravomoci tu či onde. Ve jménu účinnosti rozhodování EU se tu pokoutně buduje evropský superstát.

Výjimkou je pozoruhodně otevřený text, který v okrajovém časopise Spektrum zveřejnil poslanec za US-DEU a předseda Výboru pro evropskou integraci Pavel Svoboda. V tomto textu se mj. píše: "V budoucnu není možné k orgánům EU přistupovat s požadavky na spravedlivé a rovné rozdělení pozic a pravomocí mezi jednotlivé členské země a podle toho uzpůsobovat mandáty. Naopak je nezbytně nutné postupovat zcela opačně - nejdříve určit rozsah, kompetence či náplň jednotlivých orgánů Unie a ty poté začít obsazovat zejména s ohledem na efektivnost jejich fungování."

Svoboda dále uvádí: "Jsem toho názoru, že není reálné vybudovat fungující federální EU bez přesunutí drtivé většiny agend EU pod hlasování kvalifikovanou většinou." V celém textu se ani na chvíli nesnaží definovat české národní zájmy v novém státu, ale požaduje splynutí s vykonstruovanou ideou, kterou na jiném místě nazývá Spojené státy evropské. To ovšem není české specifikum, jde o trend typický pro celé evropské sjednocování. Jak o tom minulý měsíc napsal Milan Fridrich v Hospodářských novinách: "Část nadšenců evropské integrace mezi politiky EU však odmítá vidět věci v pravém světle. Šlapou na plyn federalizace, aniž by jejich občané cítili její nutnost. Mluví o posilování centrálních orgánů v Bruselu, ale bez hlubší analýzy a veřejné diskuse."

Jedno české specifikum tu však přece jenom je: nevídané flagelantství ze strany vlivných politických a intelektuálních elit, často spojené s kolosální naivitou. Příkladem může být výrok profesora Pavla Pafka, který pronesl v pořadu České televize Minuta o Evropské unii: "Za základní výhodu vstupu České republiky do Evropské unie považuji to, že zásadní problémy naší společnosti bude řešit Evropský parlament a ne náš, který často jedná pod vlivem stranických zájmů. Další výhodu vidím v tom, že se snad budeme chovat jako obyvatelé Evropské unie, tzn. čestně a poctivě. Zásadní nevýhodu nevnímám žádnou." To je možná ten největší intelektuální podvod, ke kterému v souvislosti s popisem Evropské unie dochází - zobrazovat ji jako zájmově neutrální strukturu, která eliminuje všechny rušivé elementy a představuje tak svéráznou variantu tisícileté říše dobra.

Federalistická vize není pro většinu českých politiků (na rozdíl od jejich německých kolegů) nástrojem, jak realizovat svůj zahraničněpolitický zájem, ale způsob, jak se zbavit odpovědnosti za správu vlastního státu. Je to stará známá protektorátní mentalita plynoucí z nesamozřejmosti existence českého národa a státu v minulosti. Vracíme se k dilematům, co si počít se samostatnou státní existencí, dilematům, která se naši předkové pokoušeli řešit různě: jedni v rámci rakouského soustátí, další v systému kolektivní bezpečnosti, jiní usilovali o začlenění českých zemí do Hitlerovy nebo Stalinovy říše. Nyní, podle mínění mnohých, dospíváme k další fázi "konečného řešení" české otázky, tentokrát v rámci Evropské unie. Snad budou čeští politici úspěšnější než jejich předchůdci.

Bohumil Pečinka, politický komentátor, v současnosti pracuje v týdeníku Reflex.